Afrikakorps (1): Zběsilý postup pod velením legendárního Erwina Rommela
Po vítězstvích v Polsku, severní a západní Evropě v letech 1939 a 1940 hodlal Adolf Hitler obrátit vojenskou mašinerii Německa proti svému hlavnímu ideologickému nepříteli – Sovětskému svazu. Zatímco soustředil všechny válečné zdroje k mohutnému úderu na východě, ve Středomoří a v Africe ponechával volné ruce svému italskému spojenci.
Italský debakl
Válečné plány Benita Mussoliniho byly vskutku grandiózní. Italové měli ve svých afrických koloniích (v Eritreji, italském Somálsku, Etiopii a Libyi) více než půl milionu vojáků (půlku z nich však tvořili domorodci) a asi 400 letadel a navíc měli nad Royal Navy převahu i na vlnách Středozemního moře. Díky tomu přímo ohrožovali britské síly v Egyptě, Súdánu, britském Somálsku a Keni, a nepřímo i britská mandátní území na Blízkém východě. Duce měl v úmyslu tyto oblasti ovládnout a konečně tak v Africe vytvořit své vysněné impérium.
Jenže italské námořní a pozemní jednotky vedené neschopnými veliteli utrpěly ve druhé polovině roku 1940 a začátkem roku 1941 sérii katastrofálních porážek korunovaných debaklem na řecko-albánské hranici. Aby Hitler zabránil úplnému vyhnání sil Osy z Afriky i Balkánu, musel navzdory svému přesvědčení vyčlenit četné vojenské síly, které měly ještě před invazí do Sovětského svazu Brity alespoň zastavit.
Blokovací oddíl
Jelikož německé zdroje nebyly nevyčerpatelné, prioritu nejprve získala situace na Balkáně. Hitler a jeho velitelé ale nezapomínali ani na Afriku, kam 9. ledna 1941 vyslali nevelký blokovací oddíl (Sperrverband Afrika) složený z některých součástí 3. tankové divize (záhy přejmenovaných na 5. lehkou divizi). Tato jednotka byla následně 21. února přejmenována na Německý africký sbor (Deutsches Afrika Korps – DAK) a o pět dní později pro jistotu posílena 15. tankovou divizí.
Celkově bylo do severní Afriky nasměrovaných v rámci operace Sonnenblume přibližně 27 000 mužů, 190 středních a 110 lehkých tanků, doplněných těžkým dělostřelectvem, protitankovými kanony, protileteckými oddíly a motorizovanou pěchotou. Za velitele DAK, který měl být podřízen italskému velení, Hitler vybral Erwina Rommela. Tento generál si již během francouzského tažení v roce 1940 vydobyl pověst schopného tankového velitele. Ani on a jeho vojáci však neměli s vedením bojů v pouštním prostředí žádné zkušenosti.
Jen moře a poušť
Na vojáky DAK čekala nehostinná písčitá pláň široká přibližně 60–70 km, která se táhla v délce 1 900 km napříč Libyí až k deltě Nilu. Ze severu ji ohraničovaly břehy Středozemního moře a z jihu pás skalnatých návrší přerušovaný četnými úžlabinami, kaňony a četnými vádí. Kromě jasně definovaných hranic na severu a jihu v ní neexistovaly žádné další orientační body, takže určení směru postupu za pomoci kompasu a naměřené překonané vzdálenosti bylo nutností.
Typicky pouštní podnebí charakterizovaly vysoké teploty ve dne a nízké v noci, nedostatek pitné vody, neúrodná půda (kromě oáz), drsné pouštní větry a náhlé písečné bouře. Nepříznivé podmínky byly zvýrazněny všudypřítomným otravným hmyzem, škorpiony a hady i vysokým výskytem nakažlivých chorob v podobě malárie, úplavice či záškrtu. Podél mořského pobřeží se táhla jediná asfaltová cesta vybudovaná Italy, zvaná Via Balbia, a nacházelo se na něm pouze několik přístavů, které mohly sloužit k zásobování vojsk (od východu na západ Sollum, Bardia, Tobruk, Gazala, Derna, Benghází, El Agheila a Tripolis) vodou, municí, potravinami a posilami.
Srovnání sil
Italská 10. armáda s 250 000 muži pod velením maršála Rodolfa Grazianiho, která s velkými fanfárami 13. září 1940 zaútočila na Egypt, byla už začátkem února 1941 zcela demoralizována. Britské oddíly (Western Desert Force) vedené generálem Richardem O’Connorem o síle přibližně 63 000 mužů zajaly v průběhu bojů o Bardiu, El Agheilu a Tobruk 130 000 Italů a zbylé Grazianiho vojáky hnaly před sebou až k Beda Fommu, kde jim 7. února uštědřili další ponižující porážku.
Pokračování: Afrikakorps (2): Zběsilý postup pod velením legendárního Erwina Rommela
Naštěstí pro Italy nebyli jejich protivníci schopni svůj úspěch plně využít, protože vzhledem k rozhodnutí Winstona Churchilla intervenovat na Balkáně ve prospěch Řecka musel vrchní velitel britských sil na Blízkém východě generál Archibald Wavell uvolnit velkou část svých vojáků. O’Connor, kterému jako hlavní bojová síla zůstala jen část 2. obrněné divize, proto zaujal obranné pozice na hranici mezi Kyrenaikou a Tripolskem a postup na město Tripolis byl odložen na neurčito.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií
Shutterstock