Francouzi ve službách SS: 33. granátnická divize Karla Velikého

První Francouzi sloužili u SS už od července 1943. Tehdy vznikla SS Sturmbrigade Frankreich, která získala bojové zkušenosti během bojů v Haliči v srpnu 1944. Těchto asi 1 000 mužů doplnilo přibližně 1 500 veteránů z někdejší LVF. Další tisícovka mužů přibyla z výcvikového tábora francouzských dobrovolníků v alsaském Cernay a asi 1 800 mužů se rekrutovalo z Franc-Garde, ozbrojené odnože milice, kterou Němci ve Francii používali v akcích proti partyzánům.

Předchozí část: Bojovníci proti bolševismu: 33. granátnická divize SS Charlemagne

Budování divize

K vznikajícímu útvaru byla přeložena také asi tisícovka námořníků, kteří dobrovolně sloužili v Kriegsmarine. K těm všem se přidávali i francouzští dobrovolníci ze Schutzkommandos, dosud užívaných jako ostraha při pracích na Atlantickém valu, a příslušníci Nationalsozialistische Kraftfahrkorps, kteří pomáhali při transportech Židů z Francie. Vznikla tak pestrá směsice, jež dohromady čítala necelých sedm a půl tisíce mužů.

Kromě Francouzů bychom mezi nimi našli také několik Švédů, Švýcarů, Laosanů a Vietnamců. Vojáky původem z Francouzské Indočíny ve Francii během studií zastihla válka a oni se přidali na stranu okupantů. Šlo především o přesvědčené fanatiky, kteří ve svém bojovém angažmá spatřovali vznešený úkol „záchrany Evropy před bolševismem“. Divizi oficiálně velel někdejší velitel LVF Edgar Puaud, na kterého ale dohlížel německý příslušník Waffen SS Gustav Krukenberg, který hovořil plynule francouzsky. Vojáci byli umístěni ve Wildfleckenu ve středním Německu a vybaveni především ze zásob Wehrmachtu a zbytků po italské armádě.

Pomořanské peklo

V únoru 1945 byl svazek přejmenován na „granátnickou divizi“, takže jeho oficiální název zněl „33. Waffen-Grenadier-Division der SS Charlemagne“. Velení jej vyslalo do Hammersteinu v Pomořanech (dnes Czarne) a začlenilo do sestavy 2. armády, která operovala v rámci armádní skupiny Visla. Úkol francouzských dobrovolníků spočíval v obraně nedaleké linie fronty, ale ve chvíli, kdy vojáci teprve přicházeli do obranných pozic, začal sovětský útok.

Než si Francouzi mohli vůbec uvědomit, co se děje, museli chvatně ustupovat zpět k Hammersteinu. Původně zde do pole nastoupilo 4 500 mužů, ale sovětský útok jejich síly zredukoval o 1 000 vojáků a 15 důstojníků. Zbytek dostal rozkaz se seskupit u Neustettinu (dnešní Szczecinek), kam dorazili 26. února. Francouzi od Hammersteinu nicméně neustupovali s hanbou: v prostoru zůstalo padesát zničených nepřátelských tanků a vojákům bylo uděleno třicet Železných křížů. Jednotka se pak rozdělila do tří bojových skupin, z nichž každá měla dva prapory. Sovětský nápor u Neustettinu pokračoval dál a během 3. a 4. března byli Francouzi obklíčeni.

Jedna z bojových skupin se pokusila uniknout v mlze, která se ale zvedla, a na vojáky se snesla palba sovětské pěchoty. Mezi pohřešovanými byl i velitel divize Puaud. Další skupina, která dosud kryla ústup ostatních, se domnívala, že přístavy na Baltu již nepřítel obsadil, a rozhodla se probít na západ. Všichni její muži buď padli, nebo skončili v zajetí.

Pokračování: Francouzi ve službách SS: 33. granátnická divize v zoufalé obraně Berlína

Mezitím se sovětské tanky probily až na předměstí Kolbergu (dnešní Kołobrzeg) a poslední skupina Francouzů, odříznuta od svých krajanů, se dostala do pasti na pobřeží v Gdaňsku. Během zuřivých bojů o město se zde podle některých zdrojů střetli s několika muži, kteří patřili ke svobodným Němcům generála von Seydlitze a bojovali v řadách Rudé armády. Po rozdělení u Neustettinu čítala poslední bojeschopná skupina 750 mužů, nyní jich bylo o 400 méně. Nakonec zbytek divize vysvobodila dvě plavidla Kriegsmarine, která Francouze evakuovala do Swinemünde (dnes Świnoujście), čímž pro ně krvavá bitva o Pomořany skončila.