Zlatý chrám Amritsar: Nejposvátnější poklad Indie

Již první kroky městem Amritsar v severoindické provincii Paňdžáb naznačují, že se tu obchoduje všude a se vším. Krámky lemují každou hlavní silnici a lákají k nákupům i zástupy poutníků mířících do Zlatého chrámu. Pro vyznavače sikhismu má přitom zmíněný svatostánek stejný význam jako pro muslimy Mekka.

První nádech města

Dějiny Amritsaru se začaly psát až ve druhé polovině 16. století. Roku 1577 zakoupil zdejší pozemky čtvrtý sikhský guru Rám Dás a položil na nich základy města. V místě, kde se dříve nacházely prameny s léčivou vodou, nechal vybudovat nádrž. Jeho následovníci pak uprostřed umělého jezera počátkem 17. století postavili bohatě zdobený chrám.

Rozkvětu svatostánku napomohl především fakt, že město leželo u hlavní silnice Grand Trunk Road, která spojuje afghánský Kábul s indickou Kalkatou. Dnes má metropole více než milion obyvatel a rozkládá se pouhých třicet kilometrů od hranic s Pákistánem a od jediného přechodu mezi oběma zeměmi Wagha–Láhaur.

Krvavý střed světa

Město je nerozlučně spjato se sikhským náboženstvím, jež se zrodilo na přelomu 15. a 16. století. Pro jeho vyznavače se stal Zlatý chrám nejvýznamnějším poutním místem na světě. Jenže i Amritsar se kdysi koupal v krvi. V průběhu staletí například opakovaně čelil nájezdům panovníků Mughalské říše, kteří v 16.–19. století ovládli většinu Indického subkontinentu. Dva vládnoucí guruy v Amritsaru dokonce popravili.

K jednomu z největších krveprolití pak došlo v roce 1919, kdy ještě Indie náležela pod britskou správu. Obyvatelé se 13. dubna shromáždili v zahradách Džallijánvalá k protestním akcím proti koloniální nadvládě, ale generál Reginald Dyer Edward dal příkaz k palbě. Pušky mířily na neozbrojené muže, ženy, děti i starce, přičemž z parku obehnaného zdí pouze s úzkým vchodem neměl nikdo šanci uniknout. Událost vešla do dějin jako Amritsarský masakr, a ačkoliv Britové přiznali asi „jen“ 300 obětí, ve skutečnosti se jednalo o více než tisíc mrtvých.

Zázrak plující na vodě

Srdci celého Amritsaru říkají místní Harmandir Sahib neboli Chrám boha a turisté ho znají jako Zlatý chrám. Jeho původ sahá do počátku 17. století, přičemž pozlacená kopule přibyla o dvě stě let později. Svatostánek prošel mnoha proměnami a dnes představuje vůbec nejnavštěvovanější památku Indie. Pokud jde o počet poutníků, předčí dokonce slavný Tádž Mahal. Přitahuje přitom nejen sikhské věřící, ale také hinduisty, buddhisty, muslimy i běžné turisty z celého světa.

Honosný chrám vypadá, jako by plul na hladině posvátného jezera Amrit, v němž se věřící omývají. Jeho název zní v překladu „nesmrtelný nektar“ a prý jej napájejí podzemní prameny s léčivými účinky. Slavnou stavbu pak obklopuje bludiště uliček a několik opevněných bran. Celý areál staví na kontrastu blyštivého Harmandir Sahibu uprostřed vodní nádrže a menších chrámů, svatyní a odpočíváren z bílého mramoru. Nedaleko hlavního vstupu stojí několik desítek levných hotelů, mnozí poutníci však přespávají přímo v chrámu či u místních obyvatel. Sikhové totiž obětavě poskytují nocleh každému, kdo o to požádá.

Branou ke guruovi

Před vstupem do Zlatého chrámu se musíte zout, uvázat si na hlavu šátek, rituálně si umýt nohy a opláchnout ruce. Teprve pak můžete vkročit na posvátné nádvoří kolem zlaté stavby. Ačkoliv je uvnitř pořádně plno – za týden prý Zlatý chrám navštíví i několik set tisíc lidí –, dýchne tu na vás nebeský klid.

Jeden sympatický sikh začne sám od sebe vyprávět: „Tohle místo nazýváme Gurudwara, což znamená ‚brána ke guruovi‘, kterého uznáváme.“ Jiný ukazuje na poutníky okolo a upozorňuje, že „každý sikh musí mít svoje zvláštní znamení“. K těm nejtypičtějším patří barevný turban, obvykle oranžový: muži pod ním nosí vlasy omotané kolem hlavy, protože si je nesmějí stříhat. K neodmyslitelné výbavě náleží i hřeben zvaný kang, stříbrný náramek, speciální spodky nebo dýka symbolizující, že se sikh postaví za každého slabšího.

Čtyři věžičky vyrůstající nad střechu chrámu se v odlescích slunečních paprsků třpytí jako v pohádce. Areálem se rozléhá zpěv a zvuky tradičních nástrojů a mísí se s přednesem textů z posvátné knihy Guru Granth Sahib – nejdůležitějšího spisu sikhského náboženství z 15.–17. století o 1 430 verších. Předčítají se od rána do večera a lidé při tom sedí na zemi a poslouchají nebo se modlí. Posvátná kniha se musí každý večer odnést do skrýše a kolem čtvrté ranní se zase v procesí vrací zpět.

Dobrovolníci v obleku

Než chrám opustíte, můžete se ještě zastavit v tzv. langaru. Za tajemným názvem se skrývá komunální jídelna s kuchyní. Při jídle se sedí v řadách na zemi, dostanete tác a o pár vteřin později už vám někdo velkou lžící nabere čočkový dhál, mléčnou rýži, dušenou zeleninu a podá vám ještě teplé chlebové placky. Venku před jídelnou se pracuje, čistí se zelenina, vaří se a umývá se nádobí. Kuchyně patří k největším na světě a denně nakrmí údajně i šedesát tisíc strávníků.

Sikhové sem přicházejí nejen za jídlem, ale i za prací, kterou vykonávají bez nároku na odměnu. „Jednou týdně přijdu, pomůžu s úklidem a mám pocit, že sem patřím,“ vysvětluje mladý student angličtiny s obrovským koštětem. Narazíte tu však třeba i na pomocníka v obleku a s aktovkou: přijde, sedne si na zem a pustí se do loupání cibule. V jídelně sikhové pohostí každého, aniž by se poutníka ptali, odkud přichází nebo jakou víru vyznává. Všichni jsou si tu zkrátka rovni.

Chrám jako jeskynní bludiště

Ve městě se nachází i tzv. Stříbrný chrám z roku 1908, který dostal jméno podle vzácných vstupních dveří ze stříbra. Jedná se o důležitou hinduistickou svatyni Durgiana zasvěcenou bohyni Durge, jedné z podob Šivovy manželky. Stavitelé se zjevně inspirovali Zlatým chrámem – i tento svatostánek totiž leží uprostřed posvátného jezírka a pyšní se čtyřmi zlatými věžemi, mezi nimiž se vyjímá mohutná kupole. Stěny vykládané mramorem pak krášlí malé polodrahokamy, které připomínají výzdobu Tádž Mahalu.

K hinduistickému chrámu Mata v centru města se zase chodí modlit zástupy žen. Věří totiž, že jim bohyně Lal Deví požehná, aby porodily zdravé děti. Mata patří k nejbizarnějším svatostánkům v celém Paňdžábu, neboť připomíná jeskynní bludiště. Dovnitř vedou tmavé chodby a zpoza rohů se vynořují sochy a modly hinduistického panteonu. Místy jsou přitom chodbičky tak úzké, že sotva projdete. A pokud vás unaví ruch velkoměsta, vraťte se v noci k Harmandir Sahibu, sedněte si na zem a jen se kochejte pohledem na zlatý poklad Indie.