Uganda: Perla Afriky s úsměvem na tváři

Je neděle a většina mužů s náruživým zaujetím sleduje místní fotbalový zápas. Atmosféra na stadionu se nijak zvlášť neliší od nedělních obrázků našich vesnic, v osadě to ale na naše poměry žije přece jen víc. Vesnice je plná lidí, kteří zapáleně diskutují před svými příbytky. Poslední den týdne je určen odpočinku, ale i setkáním a přátelským rozhovorům. Jediný, kdo zřejmě neodpočívá vůbec, jsou prodavači. Rušno je především podél hlavní cesty. Obchodníci vykřikují názvy nejrůznějších dobrot a děti se mne snaží přemluvit, abych si něco koupila.

Kilometry na farmu, kilometry za vodou

V zahradách a na farmách není v neděli nikdo, ačkoli právě zemědělstvím se v regionu živí až 80 % obyvatel. Ugandská vláda podporuje farmáře v tom, aby pěstovali více druhů plodin, protože třeba sezóna ananasů není celý rok. Je výhodné pěstovat ještě například banány, aby lidé mohli mít jistotu, že nezůstanou několik měsíců bez příjmu nebo jídla.

Také učitel Arnold má svůj kousek země, kde pěstuje ovoce a zeleninu. A patří mu i malý hliněný domeček, kde z černých plastových tašek, plných pilin, zbytků kukuřice nebo čiroku, jakoby zázračně vyrůstají jedlé houby. „Na farmu jezdím na kole, jelikož bydlím asi šest kilometrů daleko, a musím tady být každý den,“ říká Arnold. To ale není jediná cesta, kterou musí opakovaně absolvovat. V okolí je totiž nedostatek vody a přehrada je také vzdálená několik kilometrů. Téměř pořád u ní najdete někoho, kdo vodu nabírá do žlutých kanystrů, a pak ji se vším vypětím nese pěšky domů. Na prašné cestě tak potkáte maminy s dětmi uvázanými šátkem na zádech, skupiny dětí s košíky, nebo mladé kluky pohánějící kozy a krávy.

Šikovné ruce a svéhlavá elektřina

Kabale je nejvýše položeným městem země a zároveň je i centrem veškerého dění v regionu. Rána jsou zde ovšem velice pokojná a teprve přes den se v ulicích objeví auta a desítky kol. V Ugandě slouží jako taxíky víc motorky než auta. V Kabale jsou ovšem i tyto stroje z velké části nahrazeny koly, do jejichž pedálů šlapou mladí kluci. Když kráčíte kolem cesty, pokřikují na vás a nabízejí vám odvoz, jako by nechápali, že se chcete projít. A když už pak nějakému zaplatíte za odvoz, povozíte se poměrně dlouho jen proto, aby se vám ta suma nezdála moc přehnaná. Jedinou, vcelku pochopitelnou nevýhodou, je nutnost na úpatí kopce sesednout a nahoru šlapat po svých.

Částečně vezena a z části po vlastních jsem se takto dostala do malinkého, ale velmi půvabného domu paní Phobes. Je jí už 68 let, ale nikdy byste jí tolik nehádali. I v tomto věku pracuje jako učitelka na místní průmyslovce, kde vyučuje šití, batikování a další ruční práce. Cokoli, co dětem pomůže, aby se později samy uživily. I když v tomto oboru je konkurence velká – když projdete hlavní ulicí Kabale, napočítáte víc než 50 švadlen a krejčích. Phobes také vyrábí krásné šperky: „Chodíme se synem do lesa, nasbíráme semínka různých rostlin a pak z nich vyrábíme náušnice nebo náramky,“ usmívá se. Je oblečena do vlastnoručně vyrobených šatů, ozdobena svými šperky. Přes dvě hodiny mi vypráví o tom, co ji v životě potkalo. Manžel jí umřel a později adoptovala Edwina, chlapce, jehož rodiče zemřeli na AIDS. V Ugandě jsou podobných případů tisíce. „Ráda bych vám alespoň udělala sójový čaj, už jste ho někdy měla?“ ptá se Phobes. Brzy ale zjišťuje, že nejde elektřina. Situace velice běžná v celé zemi, pořád ale dokáže Uganďany zarmoutit, když chtějí pohostit návštěvu.

Večerní ruch malého města

V podvečer je město dost živé. Hodně lidí je u zdejší mešity. Islám je v Ugandě hned po křesťanství druhým nejrozšířenějším náboženstvím, ale náznaky ortodoxního chování budete hledat dost těžko. Po modlitbě hrají kluci fotbal s malým balónem z banánové vlákniny, zatímco podél hlavní silnice se stále obchoduje. Mladý muž s kolem naloženým snad padesátkou ananasů dokáže zákazníkům sladké plody očistit speciální technikou během několika vteřin. Pak už se můžete s chutí zakousnout. Vedle sedí na malém stolečku další mladík se spoustou špinavých a potrhaných bot. Obuvník. Ukazuji mu svůj potrhaný batoh: „Dokážeš to spravit?“ „Určitě, počkej vteřinu,“ odpovídá a ztrácí se v obchodě naproti. Za chvíli je zpátky i s vyspraveným zavazadlem. „Kolik placek denně prodáš?“ ptám se místního pouličního pekaře, který vyrábí čapátí – jednoduché placky jen z mouky a vody. „Asi dvě stě. Ale jsem tady jen večer,“ vysvětluje. Na malé pánvičce otáčí za pomoci papíru horkou placku ve směru hodinových ručiček. Když je do zlatova, zabalí ji do novinového papíru a máte báječnou večeři v přepočtu jen za tři koruny.

Na ploše před největší bankou se kolem šesté shromažďují ti, kteří do města přišli nakoupit a teď se potřebují dostat domů do okolních vesnic. Sbírají je malé bíle dodávky, na které se navěsí všichni, kteří jedou stejným směrem. Podobně vytížená je doprava, kterou většinou mezi městy zabezpečují bílé minibusy. Na jejich dveřích sice je nápis „Schváleno pro 14 osob“, ale řidiči klidně vezmou dalších sedm a pak spolu závodí na silnici, která je široká právě tak pro jedno auto. Evidentně tady platí pravidlo: Raději první v nemocnici, než druhý na silnici.

Když začnete s místními komunikovat, po chvíli máte pocit, že máte stejnou barvu kůže, jste jakoby jeden z nich. „To je moje dcera,“ říká Beatrice, u které jsem v Kabale bydlela několik dní. Řidič se podíval na její ebenově černou a moji bledou kůži a mile se pousmál. Levnější lístek „pro místní“ mi pak prodal bez mrknutí oka.