Tajemný pouštní klenot: Nejstarší most na světě se nachází v irácké poušti

V pouštní krajině na jihu Iráku, nedaleko města Tello a zhruba na půl cesty mezi Bagdádem a Basrou, se archeologové snaží zachránit památku, která připomíná slavnou historii spojenou s rozvojem, ale i zánikem mocné Sumerské říše. Je svědectvím o výstavbě starověkého města Girsu a důkazem o vývoji městských center v Mezopotámii. Most v dnešním Tello byl postaven ve třetím tisíciletí před naším letopočtem, a jedná se tedy o nejstarší dosud existující most. Na jeho uchování pracuje tým britských a iráckých archeologů, kteří se snaží zachránit to, co z archeologických památek na území Iráku zbylo po řádění Islámského státu. Záchrana mostu by se tak do budoucna měla stát symbolem spolupráce, ale i naděje na nový začátek národa vypořádávajícího se s následky války. 

Girsu-Tello

Starověké město Girsu bylo pravděpodobně osídleno už kolem roku 5300 před naším letopočtem. Svého vrcholu dosáhlo mezi roky 2900 až 2335 př. n. l., kdy se z něj stalo hlavní město a náboženské centrum království Lagaš. V éře, kdy největší vliv v oblasti drželo město Ur, bylo Girsu administrativním centrem úzce spojeným s mocí slavnějšího souseda. Když padlo Ur, měnila se i důležitost a funkce Girsu. Přesto bylo město obydleno až do roku 200 před naším letopočtem, i když už nikdy nedosáhlo své dřívější slávy.

Záchranné práce

Přestože Girsu bylo známé už od roku 1870, k objevu mostu došlo až v roce 1929. V té době byl popsán jako tajemná struktura s nejasnou funkcí. Jedni ji považovali za chrám, jiní za nádrž a další za regulátor hladiny vody v řece nebo v kanále. Poslední studie, které využívají fotografie ze 30. let 20. století a satelitní snímky ze 60. let, se však jasně vyjadřují ve prospěch teorie, podle níž byl zvláštní kamenný útvar skutečně mostem přes vodní kanál. 

TIP: Klínopisná tabulka z Mezopotámie obsahuje nejstarší stížnost zákazníka

K vykopávkám došlo bohužel příliš brzy, dlouho před tím, než byla vyvinuta šetrnější technologie, která by vzácné nálezy zkoumala v místě nálezu, než aby je za každou cenu vyzvedávala a posílala do muzeí na druhé straně světa. Francouzi v této době příliš nedbali na archeologický protokol a o konzervaci nebo restauraci architektonických fragmentů jim také nešlo.