Historii výcvikového prostoru Milovice psali ruští i němečtí okupanti
Ano, historii Milovic psali okupanti ruští i němečtí. Zvláštní kapitolu Milovic tvoří období, kdy tu německý generál Erwin Rommel simuloval boje v africkém písku. Vraťme se ale na začátek, do éry Rakousko-Uherska. Nejhůř to odnesla vesnička Mladá, kterou bychom nalezli severně od Milovic. Téměř šest set let tu poklidně žili lidé. Až do osudného roku 1904, kdy mocní rozhodli jinak. Šlo to rychle. V únoru zasedla komise, která posoudila, zda prostor vojenským potřebám opravdu vyhovuje. Už v dubnu bylo možné na úředních dokumentech číst mrazivé slovo „vyvlastnění“. Budovy s početnými rodinami i pozemky s pasoucím se zvířectvem to měly spočítané. Napříště se tu mělo pochodovat a střílet.
Část majitelů se dohodla smírně, zbytek se musel podvolit během roku 1905. Vojenští instruktoři měli tak naspěch, že dělostřelectvo se činilo ještě dřív, než se všichni stihli sbalit, vyřídit úřední věci a odjet. V tu chvíli už asi i ti nejtvrdohlavější odpůrci vystěhování pochopili, že tu žít opravdu nepůjde. Poslední zbylé obyvatele prostě vojáci i s věcmi naložili na vůz a odvezli do sousední obce. Vesnice překážela, tak ji dělostřelectvo jednoduše rozstřílelo. I z kostela sv. Kateřiny zůstalo pouze torzo. Dnes na místě bývalé Mladé najdeme jenom les.
Kostel i lágr
Není ale pravda, že by armáda jenom bourala. Obrovskému množství vojáků, kteří se tu střídali na cvičení, musela sloužit také poměrně velká infrastruktura. Vyrůstaly ubytovny pro důstojnictvo i pro řadové vojáky. Chybět samozřejmě nemohla nemocnice. Jako jakési odškodné za zničení kostela v Mladé byl vybudován nový svatostánek v Milovicích zasvěcený rovněž sv. Kateřině. Jeho interiér se ale dokončoval až během první světové války. Tehdy se změnilo i využití zdejšího výcvikového prostoru. Objevovali se tu váleční zajatci.
Tábor postupně zaujal neuvěřitelnou plochu 35 hektarů. Kdo všechno sem nedobrovolně zamířil? Pestrá národní směsice, v níž nechyběli Italové, Rusové, Srbové, ale ani Litevci, Estonci, Lotyši a Poláci. Ubytování sloužilo k holému přežití. Dřevěná palanda, dvě deky. V jednom baráku se tísnily stovky mužů. Že potřebovali například odvšivovací stanici, asi není potřeba dodávat. Celkový počet internovaných? Nakonec skoro 50 tisíc zajatců.
Základ jejich stravy tvořila řepa, mrkev, zelí, brambory a sušené ryby. Když chcípl kůň, mohli se těšit, že dostanou maso na přilepšenou. Mezi těmi, kdo tu úpěli v bídných podmínkách, bychom našli i vnuka slavného spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Hrabě Michail Tolstoj využíval své urozenosti a během pobytu se stýkal s knížetem Thurn-Taxisem, jemuž patřil nedaleký zámek Loučeň. Nakonec se Tolstému podařilo uprchnout.
Pokud v mapách tohoto kraje narazíte na název silnice, které se dodnes říká „Ruská“, není to památka na období po roce 1968, ale na práci prvoválečných zajatců z východu. Právě ti totiž komunikaci vybudovali.
Během války umíralo v táboře stále víc lidí. Proto se musel zřídit vlastní hřbitov. V něm měl nejprve každý zesnulý právo na svou jámu. Nakonec se však staly běžnou praxí hromadné hroby. Nejvíce kamarádů zde ztratili Italové. Místo posledního odpočinku jich tu nalezlo přes pět tisíc. Kousek od sebe odpočívají katolíci, pravoslavní, židé i muslimové. Setkat se tu tak na hrobech můžeme třeba i s u nás neobvyklým symbolem půlměsíce.
Pro republiku!
I Československá armáda pokračovala ve využívání milovického prostoru. Řádili tu nejen dělostřelci, ale našli bychom tu také dnes už kuriózní balonové vojsko. To disponovalo pozorovacími i nákladními balony. V červnu 1920 sem zavítal osobně prezident Masaryk. Ten se ovšem nezajímal jen o ukázky výcviku, ale zamířil také na vojenský hřbitov, kde jak už víme, spočinuly tisíce zahraničních zajatců. Ve dvacátých letech se podařilo přivést do Milovic i železnici. Ta nakonec nesloužila jen vojákům, ale i civilním obyvatelům. Technický pokrok se odrážel i ve výzbroji, a tak se nedaleko Milovic začaly prohánět tanky. Nejprve šlo o kusy vyrobené ve Francii, poté už i o domácí produkci.
Služba Říši
Obsazení oblasti Hitlerem probíhalo poměrně dramaticky. Wehrmacht dorazil 17. března 1939 a Němci se obávali případného odporu. Nic neponechali náhodě a připravili pro jistotu do pozic i velkorážní polní dělo. Střet se však nekonal.
Podle pamětníků vojáci nejprve neholdovali ani tak výcviku, ale s vervou zaútočili především na místní hostince, kde náruživě konzumovali jídlo i alkoholické nápoje. Jinak však uchvatitelům připadla zajímavá kořist. Kromě tanků si mnuli ruce také nad pancéřovými vlaky. A bylo hůř. Okupantům se zdejší prostor zalíbil natolik, že neváhali s jeho rozšířením. Obyvatelé dalších vesnic se museli rozloučit s domovem. Buď se dohodli na ceně, nebo se dočkali vyhrožování vyvlastněním za očividně nevýhodnou náhradu.
Vojáci žili celkem v poklidu s místním obyvatelstvem, protože mnozí se ubytovávali v soukromých domech u českých rodin. Němci v prostoru vybudovali řadu vojenských objektů – pozorovatelny či úkryty. Využívali také letiště. Například zde probíhaly zkoušky tehdy zcela převratných vrtulníků.
Ke konci války přibývalo raněných a možná nejdůležitějším objektem v Milovicích se stal lazaret. Události šly tak rychle, že ho v posledních dnech války před příchodem Rudé armády nikdo nestihl evakuovat. Během Pražského povstání se německá posádka z Milovic vydala na cestu do Prahy, kde hodlala zasáhnout. Do centra už ale nepronikla.
Náprava křivd
Po válce se rozhodovalo, zda rozlohu vojenského prostoru redukovat a umožnit tak rodinám návrat do zabraných obcí. Úřady sice lidem nabídly, že se mohou přestěhovat do vylidněných Sudet, místní však zcela pochopitelně preferovali návrat ke kořenům, do svých původních domovů. A tak osiřelé obce začínaly znovu alespoň částečně ožívat.
Rozvíjel se ale i vojenský prostor. Postavilo se moderní letiště. Opuštěné stavby nalezly využití jako sklad kořistní techniky, kterou po sobě zanechali Němci. Ta nakonec skončila v hutích. Zničila se spousta mnohdy raritní výzbroje, která měla velkou historickou cenu.
Srpen 1968
Dramaticky prožívali noc z 20. na 21. srpna zejména milovičtí piloti. Ti právě ve vzduchu nacvičovali noční létání, když náhle přišel nečekaný rozkaz okamžitě přistát. Až na zemi se dozvěděli proč. Velení se snažilo vyhnout ozbrojenému střetu s intervenujícími armádami. Už během noci kroužila nad prostorem cizí letadla. Patrně by přistála, kdyby ovšem dole na letišti nezhasla naváděcí světla. Za svítání dorazily tanky. Před sedmou hodinou začalo obsazování letiště. Potom už přistávala letadla s raketovou výzbrojí. Dopravní letouny přivážely zbraně a potraviny. V září 1968 dostali naši vojáci rozkaz letiště vyklidit a přenechat ho Sovětům.
Ještě předtím, než pronikly k letišti, dostaly se sovětské tanky do samotných Milovic. To se stalo už v noci 20. srpna. Současně se obsazovaly okolní vyvýšené body. Odtud bylo možné ostřelovat vojenský prostor v případě, že by se někdo rozhodl pro ozbrojený odpor.
Už 23. srpna se štáb velitele intervenčních vojsk generála Pavlovského přemístil do Milovic. Prostor se od té chvíle stal centrem okupačních vojsk. V sousední Mladé následně sídlilo velitelství Střední skupiny vojsk. Co všechno bychom tu tehdy nalezli? Jen namátkou: tanky, průzkumníky, chemiky, stíhačky, vrtulníky... Mezi Milovicemi a Lipníkem v takzvané Mordové rokli si Sověti vybudovali třípatrové podzemní velitelství protivzdušné obrany. Zvládlo by i jadernou válku. Pokud jde o jaderné zbraně, ty bychom v Milovicích nenašli.
Zdejší sovětská enkláva se postupně rozrůstala do neuvěřitelných rozměrů. Ani tisíce bytů v nově postavených panelových domech nestačily, aby každá rodina měla svoje vlastní soukromí. Mnohdy se o jednu jednotku se společným sociálním zázemím dělily. Není divu, když vezmeme v úvahu, že v osmdesátých letech se číslo zdejší sovětské komunity vyšplhalo až přibližně na sto tisíc lidí – pokud započítáme i rodinné příslušníky.
Podle pamětníků se do Milovic dostávali především potomci sovětských prominentů. Služba v Československu byla pochopitelně příjemnější než například na Sibiři nebo v Afghánistánu. Pravděpodobně se vyplatilo dát úplatek za to, aby vojáka přidělili právě sem. Od roku 1979 sloužil „kulturnímu vyžití“ takzvaný „Dom oficérov“ s divadlem, kinem, tanečním sálem, konferenční místností, restaurací či knihovnou.
Jdi domů, Ivane
Odsun ruských vojsk z Milovic započal v září 1990. Tempo přesáhlo běžnou představivost – průměrně odsud denně odjíždělo 35 vagonů s bojovou technikou a tři vagony vojáků. Další přesun probíhal letecky a po silnici. Pro vojáky zřídili také vlakový spoj Milovice–Moskva. Střední skupina sovětských vojsk přestala existovat v červnu 1991.
TIP: Rozhledna Štěpánka: Prokletá věž se zlověstným křížem
Také vojenský újezd Milovice-Mladá se stal jen historií. Zdejší specifická krajina je od té doby spíše místem vhodným pro vycházku. Návštěvu si zaslouží například naučná stezka Pozorovatelna severně od Milovic, která je všeobecně zaměřená a zaujme nejen zájemce o vojenskou historii.
