Osudová žena arcivévody d’Este: Vyvzdorovanému sňatku předcházelo vydírání a ústrky

Ačkoli Žofie Chotková považovala za svůj mateřský jazyk němčinu, narodila se do rodu, který se v Českém království objevuje už ve 14. století. Chotkové se postupně rozdělili do několika rodových větví a z drobné šlechty se díky službě habsburské monarchii dostali až k titulu hrabat. Svá rodová sídla si vystavěli ve Veltrusích, Kačině či Velkém Březnu.

Snad největší prestiž a vliv získal Žofiin dědeček Karel Chotek. Léta působil jako guvernér v Istrii či Tyrolsku a nakonec to dotáhl až k postu nejvyššímu – roku 1826 ho jmenovali nejvyšším purkrabím Království českého a prezidentem zemského gubernia. Pro kariéru u Habsburků se české kořeny zrovna nehodily a Chotkové se nijak národně neprofilovali. Žofie Chotková mluvila česky jen trochu a pouze v dobách, kdy pobývala s manželem a dětmi na Konopišti.

Karel Chotek ale nepatřil mezi ty „poturčence horší Turka“ a k českému národnímu hnutí choval pochopení. Coby nezaujatý úředník se soustředil hlavně na výsledky – uvažoval moderně a vedl si velmi dobře – na poměry zkostnatělého státního aparátu byl zkrátka až revolučně výkonný, ačkoli politicky patřil mezi konzervativce. Nechal rozšiřovat silniční síť v zemi, dláždit ulice, zavádět kanalizaci v kovových trubkách či plynové pouliční osvětlení. Zakládal parky, ale i dětské opatrovny a ústavy pro slepé, hluchoněmé, vdovy či sirotky.

Na cestách

Žofie si svého úspěšného děda příliš neuži­la. Narodila se jen několik měsíců před jeho smrtí. Páté dítě Vilemíny Kinské a Bohumila Chotka dostalo jméno Sophie Marie Josefína Albína Chotková z Chotkova a Vojnína. Její otec se jako mladší syn nemohl spoléhat na rodové dědictví, a dal se proto logicky na diplomatickou a úřednickou dráhu. Působil ve Stuttgartu, kde se narodila Žofie, ale také v Londýně, Berlíně, Madridu a krátce i v Petrohradu. Jako jistý azyl, kam se uchýlili například během prusko-rakouské války, když museli odejít z Berlína, jim sloužilo rodové sídlo ve Velkém Březnu. Finančně jim ovšem nebylo co závidět. Diplomatický plat nestačil na potřebně reprezentativní život. Z Madridu se například museli přesunout do levnějšího Bruselu. 

V Belgii se hraběcímu páru dařilo mnohem lépe. Dokonce navázali vcelku dobré vztahy s královskou rodinou. Jako anekdota zní fakt, že Bohumil dokonce organizoval „náhodné“ setkání belgické princezny Štěpánky a následníka trůnu prince Rudolfa. Jak známo, k sňatku nakonec došlo, ale manželství se fatálně nevydařilo. Kdo ví, možná kdyby si Rudolf nemusel vzít ženu s tak rozdílnou povahou, jakou měla Štěpánka, možná by se nikdy neuchýlil k sebevraždě s mladou milenkou – a Žofie Chotková by nikdy nenadělala habsburské monarchii tolik vrásek. O tom však můžeme jen spekulovat.

Po vyhlášení Německého císařství se Bohuslav Chotek přece jen do Německa vrátil. Nemířil ale do Berlína. Diplomata před penzí odveleli do Drážďan, kde zprostředkovával sňatek arcivévody Otty, synovce rakouského císaře (a bratra Františka Ferdinanda d’Este) se saskou princeznou Marií Josefou. Jednání dopadla úspěšně, ale ani toto politické manželství se nevydařilo – narodil se z něj však budoucí poslední rakouský císař Karel I.

V cizích službách

Dříve téhož roku, na jaře 1886, zemřela Bohuslavova věrná žena Vilemína Kinská. Ovdovělý diplomat zůstal sám s pěti neprovdanými dcerami. Šestá z jeho dcer se už pod čepec dostala dříve a sedmá a nejstarší z nich, Sidonie, si zvolila dráhu jeptišky. Jak je měl zaopat­řit? Mladé šlechtičny nedisponovaly kdovíjakým věnem. Ovládaly etiketu, vedle němčiny hovořily také francouzsky. Dostaly i přiměřené vzdělání a měly jistou společenskou prestiž. Ale tolik sňatků se přece jen prodraží.

Svízelná situace nejspíš obměkčila i Františka Josefa I. Za dlouholeté věrné služby monarchii se císař rozhodl Chotkovým pomoci. Dvacetileté Žofii tak zařídil místo dvorní dámy u arcivévody Bedřicha Rakousko-Těšínského a jeho manželky Isabely. Dívka se přestěhovala do jejich paláce v Prešpurku a ve „službě“ za byt, stravu a měsíční plat zůstala dalších jedenáct let! Vyplácený honorář jí totiž nikdy nestačil na to, aby se osamostatnila – o to se postaraly náklady na reprezentativní oblečení a občasné cesty za sourozenci a otcem.

Seznámení

Obrat v Žofiině životě způsobila až romance s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem. Kdy se vlastně potkali? Traduje se, že na plese pořádaném roku 1894 v paláci Františka Thun-Hohensteina na pražské Malé Straně. Hraběnka v prostých bílých šatech a jen s malým křížkem na krku údajně arcivévodu okouzlila. Několikrát ji vyzval k tanci a věnoval se jí během celého večera. Tato historka je ovšem nejspíš zcela vymyšlená. Oba se museli poznat mnohem dříve.

Žofiina starší sestra Marie Pia se totiž už před lety provdala za doktora práv Jaroslava Thuna-Hohensteina, nejmladšího syna z děčínské větvě rodu. Jaroslav i jeho bratr František se s Františkem Ferdinandem d’Este přátelili. A právě Marie Pia mohla budoucí milence blíže seznámit. Žofie se navíc spolu se svou paní, arcivévodkyní Isabelou, účastnila všech rodinných setkání habsburského dvora. Ti dva se tedy museli vidět mnohem dříve, minimálně se poblíž sebe ocitli na hromadné fotografii pořízené z lovu někdy v roce 1892. O dva roky později si však už pravidelně psali. A Ferdinand ji oslovoval „Milovaná Žofie“…

Armádní povinnosti mezitím Františka Ferdinanda zavedly do Českých Budějovic. Strávil zde rok a během té doby často mířil na pár dní či alespoň odpoledne do Prešpurku. S rodinou arcivévody Bedřicha hrával tenis, chodil plavat nebo se prostě jen společně bavili hudbou. A arcivévodkyně Isabela si dělala naděje, že jednatřicetiletý následník jezdí ve skutečnosti za její nejstarší dcerou, šestnáctiletou Marií Kristinou.

Vážné onemocnění

Na jaře 1895 se František Ferdinand necítil zdráv a nechal se prohlédnout lékařem. Zjistilo se, že trpí tuberkulózou stejně jako jeho matka, která na zákeřnou nemoc před lety zemřela. Fatální diagnóza mu převrátila život. Tři roky se musel léčit. Cestoval za příhodnějším klimatem po Středomoří. Jeho otec Karel Ludvík dokonce podnikl pouť do Svaté země, aby tak pro syna vyprosil Boží požehnání. Bohužel přitom sám zemřel, když se nakazil tyfem ze špinavé vody posvátné řeky Jordán.

Beznadějnou a tíživě dlouhou dobu pacientovi projasňovaly hlavně dopisy od Žofie. Dopisovali si samozřejmě pod falešnými jmény. Toto období naložilo mnoho trápení i Žofii. Nejen že se strachovala o muže, kterého nejspíš už z plného srdce milovala. Roku 1896 osmadvacetiletá dívka nadobro osiřela. Kromě své pozice dvorní dámy neměla nic. Dělaly jí starosti dosud nezaopatřené mladší sestry, stresovala ji její nepříjemná panovačná zaměstnavatelka. Zhroutila se. Drasticky zhubla a musela celý podzim roku 1896 strávit ve švýcarském sanatoriu.

Možná že prožívané strázně oba mladé lidi ještě více sblížily. Co na to jejich okolí? Historka o náhlém odhalení nejspíš neobstojí. Arcivévodkyně Isabela pravděpodobně dobře viděla, že následník projevuje Žofii jisté sympatie. Nečekala ovšem, že by se měly jakkoli prohlubovat či vyústit v něco zásadnějšího. Milostný románek ničemu nevadil – mladí muži přece mají jisté potřeby a koneckonců – František Ferdinand zplodil nemanželského syna už několik let před tím, než poznal Žofii – se svou tehdejší pražskou milenkou Marii Hahnovou.

Poprask

Historka o tom, že Isabela odhalila utajovaný poměr své dvorní dámy jen díky zapomenutým kapesním hodinkám, v nichž měl František Ferdinand Žofiinu podobenku, zní sice efektně, ale nezakládá se na pravdě. Skandál mohl poškodit a ztrapnit spíše její vlastní dceru, a to potřebovala Isabela ze všeho nejméně.

Žofie se ale objevila po boku svého milého na maškarním plese ve Vídni. A arcivévoda za ní odjel i do chorvatské Opatie, kam ona doprovázela svou svěřenku Alici. Na kontrolní návštěvě se tu nečekaně objevila i dívčina matka Isabela a se Žofií se zle pohádala. Ferdinand ji bránil – a nazval ji před soptící arcivévodkyní svou nevěstou. To teprve Isabelu rozzuřilo!

František Ferdinand raději sám informoval císaře, že si vyvolil Žofii za manželku a prosí ho o svolení ke svatbě. Jednatřicetiletá dvorní dáma poté „z osobních důvodů“ požádala o uvolnění ze služby. Na začátku května 1899 tak opustila Prešpurk nadobro. Přitom neviděla budoucnost zrovna růžově. Pokud by její milý podlehl nátlaku a vzdal se jí, zbýval by jí jen klášter. S tak zásadně pošramocenou pověstí by jiného ženicha a nejspíš ani odpovídající zaměstnání nesehnala. Uchýlila se k příbuzenstvu. A čekala, jak to vše dopadne. Trvalo to více než rok! 

Císař nehodlal ustoupit – morganatický sňatek u budoucího císaře nepřipadal v úvahu. Poštval na nezdárného synovce celou rodinu i jeho přátele. Měli mu domluvit. A nejen jemu – nátlak směřovali i na Žofii. Prý se vzpírá Boží vůli! Měla by raději sama vstoupit do kláštera! Vydírali i její sourozence, kteří na císařově dobré vůli existenčně záviseli. Jenže František Ferdinand v listopadu 1899 císaři pohrozil, že z následnictví abdikuje. A zněl velmi přesvědčivě. K arcivévodově štěstí považoval císař dalšího z potenciálních kandidátů na trůn – Františkova staršího bratra Ottu – za prostopášníka a nezodpovědného záletníka. 

Vítězství

Až na konci roku se tedy opatrně začaly hledat právnické cesty, jak manželství povolit, ale zároveň připravit budoucí manželku a její děti o všechny výhody panovnického rodu. Čistě teoreticky bylo totiž možné Žofii korunovat královnou v Uhrách, neboť maďarské právo morganatický sňatek nerozlišovalo. A její děti by si mohly činit nároky na uherský trůn. I toto riziko však císař raději podstoupil, než aby ohrozil monarchii „chaosem“ zosobňovaným arcivévodou Ottou. Žofie se mezitím přesouvala od jedné sestry k druhé. Až v létě roku 1900 si arcivévoda pro svou budoucí manželku zajel do Drážďan k její sestře Antonii a odvezl si ji s sebou do Čech.

K renunciaci, tedy oficiálnímu prohlášení, v němž se arcivévoda František Ferdinand před svědky zřekl trůnu pro své budoucí potomky, došlo 28. června 1900. Žofie Chotková nesměla být korunována na císařovnu ani se stát členem habsburského domu. Stejně tak její děti nemohly figurovat v oficiálním habsburském rodokmenu nebo dědit po svém otci cokoli jiného než jeho osobní majetek. Poté už šťastné milence čekala svatba – snad nejskromnější, jakou kdy nějaký arcivévoda měl.

Odehrála se 1. července 1900 v Zákupech, na letním sídle ženichovy milované nevlastní matky arcivévodkyně Marie Terezie, která ho po celý život podporovala a povzbuzovala. A také jen její dvě dcery, Františkovy polorodé sestry, se obřadu účastnily. Od ostatních Habsburků přišlo jen chladné mlčení. Zato nevěstina rodina se objevila v hojném počtu.

TIP: Navzdory dvoru i císaři: František Ferdinand sňatku s Žofií nikdy nelitoval

V takový happy end možná ani nedoufali. Z pouhé hraběnky Chotkové se nakonec z císařova rozkazu stala kněžna z Hohenbergu. Ani to ji nezbavilo ústrků. V divadle například nesměla sedět vedle svého muže, neboť tomu byla vyhrazena pouze císařská lóže. Do ní ona přístup nedostala. Ani jejich děti coby plody nerovného manželství nemohly nosit příjmení svého otce, ale smyšlený titul Hohenberg, kterým se František Ferdinand podepisoval, když cestoval inkognito. Do Vídně pevně sešněrované protokolem a ceremoniály zkrátka rodina zajížděla co nejméně. Na manžele i přes to čekalo šťastných čtrnáct let společného života na Konopišti…