Mongolské Johanky z Arku: Legendární princezna-bojovnice Khutulun

Kronikáři jí připsali nejméně deset oslavných jmen a čestných titulů – Aigiarne, Khotol Tsagaan, Měsíční paprsek nebo Yaruq, ale nejznámější je pořád jako princezna-bojovnice, Khutulun. V Mongolsku je tato prapravnučka samotného Čingischána dodnes živou legendou. Uctívanou, opěvovanou, inspirující. Bohužel právě její polo-mytický statut je příčinou hlubšího nepochopení skutečné role, jakou kdysi zastávaly ženy ve válkách mezi mongolskými klany.

S ženami, nebo bez?

V krátkosti jde o dvě protichůdné interpretace jednoho střípku historie. Podle oficiálnější, mongolské verze totiž ženy v 13. století v chánových armádách nesloužily. Což má činit případ opěvované Khutulun zcela výjimečným a unikátním. Anebo – jak upozorňují spíše zahraniční zdroje mimo Mongolsko – se ženy válečnice vyskytovaly v armádě mnohem častěji. 

To by ale nejspíš silně snižovalo zásluhy mongolských mužů, kteří jsou na dobyvačnou historii předků nesmírně hrdí. Khutulun proto v hodinách dějepisu přenechávají roli jakési kuriozity – ženy sice výjimečné, ale svými zásluhami ojedinělé. Smířlivou odpověď přitom nabízí současný historický výzkum, který blíže specifikuje období hlavní působnosti mongolských žen ve zbrani.

Zápasnice

Zpátky ale k princezně-bojovnici, která se narodila nejspíš kolem roku 1260 do rodiny náčelníka Kaidua. Ten měl nemálo synů i dcer, ale Khutulun patřila k nejmilovanějším. Měla totiž dar chytrosti, odvahy a síly. A dost možná i krásy. Otec ji od útlého dětství bral s sebou na válečná tažení. A její dovednosti ho těšily. Ve vřavě boje prý připomínala jestřába, když plení hejno slepic. 

Kaidu jí jen ukázal na nepřátelského náčelníka a ona mu přinesla jeho hlavu. V jízdě na koni, střelbě z luku a prý i v zápase se jí nikdo nevyrovnal. Traduje se, že se rozhodla zaslíbit jen takovému muži, který ji porazí. Neúspěšní uchazeči ji pak museli na znamení prohry zanechat svého koně. Její stádo tak brzy čítalo na tisíce (snad i desítky tisíc) zvířat… 

Podlehnout měla nakonec šarmu perského zajatce, jen měl původně za úkol zabít jejího otce. Anebo jí měl padnout do oka Ghazán – jeden z mongolských vládců Persie a panovník z Ílchanátu – Íránu, případně spolehlivý společník otce a statečný válečník z klanu Choros. V tom už nejsou historické zdroje jednotné, byť k příběhu princezny přibájily za staletí mnohé. 

Výzkumy 

Každopádně prameny o Khutulun mluví jako o jedné z mnoha žen-válečnic, které působily v armádě náčelníka Kaidua, případně v jejím vlasním vojsku. Proti obsáhlé popisnosti literárních zdrojů z někdejší Persie, například spiskům kronikáře Rašída al-Dín Hamadána, i proti košatému svědectví cestovatele Marka Pola, který rovněž ženy-bojovnice opakovaně zmiňuje, pak stojí o poznání střízlivější pramen vědomostí. 

První a téměř jediná kniha ze starého Mongolska, dílo zvané Tajná historie Mongolů. Tu sepisoval neznámý kolektiv autorů někdy od roku 1228. Časově pak pokrývá dobu vlády Čingischána a jeho následníka Ögedeje. 

Byť jde o dílo nesmírně hodnotné,  neboť je to první dochovaná mongolsky psaná kniha vůbec, zmínkami o úloze žen v mongolské společnosti, tedy s výjimkou opatrovnic táborového ohně, obdivuhodně šetří. Nositeli válečných úspěchů, kultury, práva i tradic jsou v ní skoro výhradně jen muži. Co za tím stojí? 

Děravá paměť

Část vysvětlení se skrývá v komplikovaném vztahu, který měl náčelník Kaidu se svým bratrancem Kublajem. Tím, kterého si brzy bude celý svět pamatovat jako Čingischána. Kaidu ho totiž zprvu považoval za zrádce původních mongolských tradic. Vyčítal mu, že přejímá čínské zvyklosti. Ti dva spolu vedli nejednu válku. V těchto bojích kosila Khutulun a jí podobné ženy-bojovnice jako dravý jestřáb Kublajovy válečníky. Tajná historie Mongolů odrážela přání zadavatele, tedy Čingischána. I proto se v ní o ženách ve zbrani, které mu kdysi působily nemalé ztráty, nepíše. Na takovou hanbu nejspíš ani po letech rozvratitel říší nevzpomínal rád. Kde se ale mongolské ženy naučily tak dobře bojovat? 

Smrt nezná pohlaví

Tady se hodí upozornit na známý fakt, který vlastně stál za tím, že se Mongolská říše na čas rozvinula po ploše 20 milio­nů kilometrů čtverečních. Mongolská vojska disponovala nebývalou mobilitou díky koním, přičemž údernou sílu z odstupu bezpečné vzdálenosti jejich šikům dodávala luky vybavená jízda. Ostatně, i čínští kronikáři budou posmutněle přiznávat, že Mongolové si podmanili známý svět skrze výhodu v podobě koně a luku. 

Vtip spočívá v tom, že v sedle koně dokáže být žena stejně rychlá jako muž. A s reflexním lukem, vyrobeným ze šlach a rohoviny, neméně vražedná. S účinným dostřelem 320 metrů (tedy třikrát tolik, co dokázaly anglické tisové luky) bojovaly mongolské ženy zrovna tak dobře jako muži. Po zásahu šípem už bylo jedno, kdo napínal tětivu. Náčelník Kaidu se přitom nijak neostýchal zapojit ženy do boje, ostatně tak tomu velely zažité tradice kmenových a klanových válek.

Ženy sice primárně nemířily na nájezdy a do boje v první linii, ale počítalo se s nimi jako s mobilní zálohou pro případ nouze – a také při aktivní obraně tábořiště. A protože se – stejně jako všechny mongolské děti bez rozdílu pohlaví naučily pomalu dříve jezdit na koni než chodit – neměly sebemenší problém s tím, že musejí skočit do sedla a vyjet zabíjet. Trénink měly ze společných lovů a naháněk, z likvidace vlků a ochrany stád. Nepočínaly si o nic hůř nebo méně schopněji než jiní mongolští válečníci. V průběhu 13. století se to ale začalo měnit. 

Sjednocení

Kublajchán, respektive už Čingischán, totiž dokázal krutostí a diplomacií sjednotit jednotlivé mongolské klany. Vnitřní kmenové půtky vymizely a s nimi i situace, kdy v ležení záleželo na každé osobě schopné v krizi použít zbraň. Chánova armáda dobývala známý svět. Notně se rozrostla a více specializovala. Přibylo v ní také „kádrů“ z porobených národů. 

Muži se zkrátka a dobře stali vojáky, kteří rozšiřují hranice impéria, zatímco ženy zůstaly doma, aby řídily a spravovaly zázemí – Čingischánovu rostoucí říši. Ženy bojovnice sice nevymizely přes noc, ale nepotřebovali je tolik. 

TIP: Bojovná královna Amina: Milence si vybírala v poražených armádách

Princezna Khutulun, prapravnučka Čingischána, tak může snadno působit dojmem jakési výjimečné kuriozity. Přitom její válečnická kariéra ilustrovala dozvuk tradic, které o tři generace dříve kladly ženy na úroveň mužů. Dá se tedy smířlivě říct, že v chánově armádě ke konci 13. století už ženy nesloužily. Ale bylo to vlastně jen pár let od časů, kdy se s nimi počítalo v každém klanu. Protože mongolská žena v sedle rychlého koně a s reflexním lukem nebyla o nic méně nebezpečná než muž.