Španělská hrdinka: Sličná Agustína ubránila Zaragozu před Napoleonem

O Agustíně de Aragón či Agustíně Zaragoza, což obojí značí, že pocházela z aragonské Zaragozy, se toho ví překvapivě málo. Jen stroze se píše o jejím životě předcházejícím jmenované události a pouze kusé řádky mluví o tom dalším. V létě 1808 zazářila jako meteor a pak zmizela.  

Španělsko v plamenech

Na jaře téhož roku si císař Francouzů, Napoleon I., usmyslel, že sesadí krále Karla IV. a s ním i celou dynastii španělských Bourbonů a dá Španělům za panovníka svého bratra Josefa. V Madridu Napoleonův krok vyvolal 2. května výbuch hněvu, který na slavném plátně Dos de Mayo zvěčnil Francisco Goya. Poté vzplanula protifrancouzským povstáním celá země. To, co vypadalo snadně, museli začít Napoleonovi generálové tvrdě dobývat a pětatřicetiletý divizní generál Lefebvre-Desnouettes dostal v červenci rozkaz zmocnit se na řece Ebru Zaragozy, srdce Aragonska. Měla to být hračka, zprávy říkaly, že tu není jediná jednotka pravidelné španělské armády. Jenže město se stalo balvanem v cestě, který nešlo rozdrtit.

V čele obrany stanul už v květnu José Rebolledo de Palafox y Melzi, do té doby nepříliš známý důstojník, a po zbrani sáhlo na 50 000 obyvatel včetně 6 000 církevních osob a žen. Hradby ovšem mělo město cihlové a nevysoké, proto Lefebvre-Desnouettes věřil ve snadný úspěch tím spíše, že v prvním útoku 15. června obsadil všechna předpolí a k tomu městské brány.

Zaragoza se brání

Když se drali Francouzi v dalších útocích do města, narazili na spleť uliček, barikády, zátarasy, palbu z oken, zdí i vroucí tekutiny a předměty vrhané či vylévané ze střech. Třikrát byli útočníci odraženi a tehdy poprvé zaznělo z úst obránců ženské jméno: „¡La Virgen del Pilar no quiere ser francesa!“ tedy „Panna (Maria) na Sloupu nechce být Francouzka!“ Jméno patronky města, jíž byl zasvěcen chrám na břehu Ebra, se rozletělo Zaragozou.

Každý dům, ulice, křižovatka, náměstí či zahrada se změnily v pevnost, kláštery ve forty a zdi kolem domů v pasti, neboť je zaragozští polili a pomazali směsí smoly s dehtem, čímž vznikla látka, kterou šlo snadno zapálit. Hořela sice pomalu, ale dlouho a šířila hustý dým s ostrým zápachem, což dráždilo oči i plíce a navíc působilo jako dýmovnice. Císař musel Lefebvre-Desnouettesovi poslat další vojáky i děla a nakonec jej vystřídal generálem Verdierem. Bombardování zahájené 30. června ovšem nepomáhalo. Obránci umírali a začínali strádat, neumdlévali ale a jejich zápal neochaboval. Dál zpevňovali, co zpevnit šlo, pracovali všichni: starci, ženy i malé děti. 

Dne 2. července bombardování ustalo a Francouzi vyrazili ke generálnímu útoku. Obráncům docházel dech, byť jim Palafox přivedl posily, a vypadalo to, že Zaragoza padne. Baterie u brány Portillo byla po ostřelování prakticky zničena, obsluhy pobity a útočníci zde naráželi jen na slabou palbu z ruin domů. Podplukovník Marcó de Pont, velitel tohoto úseku, disponoval už jen jediným dělem, které sice kanonýři dokázali nabít kartáčovým nábojem (válcem plným kuliček, fungujícím jak náboj do brokovnice), ne už ale odpálit, neboť je francouzské kulky srazily. Legenda říká, že zraněný kaprál ležel u děla s připravenou odpalovací tyčí, avšak už neměl sílu se zvednout. 

Odpálené dělo

Tehdy k dělu skočilo dvaadvacetileté děvče, spanilá Agustína, vzala zraněnému doutnák a přiložila jej k zátravce. Hrabě de Toreno, pamětník a autor mnohasvazkových dějin o válce s Napoleonem o ní napsal: „Už se blížila nepřátelská kolona, když tu Agustína proběhla mezi mrtvými i raněnými, popadla jeden lunt a odpálila čtyřiadvacetliberní dělo nabité kartáčem. Využila momentu překvapení, povzbudila přeživší obránce a pálila spolu s nimi až do příjezdu posily jedné baterie. Nepřátelský velitel pak zavelel k ústupu.“

Těžko se Francouzům divit, že ustoupili, kartáčový náboj čtyřiadvacítky (ráže značila váhu plné kule v librách, tedy asi 12 kg), vypálený v úzkém prostoru proti koloně, musel způsobit masakr a šok!

Sir Charles Oman podotkl, že Agustína tu měla milého, dělostřeleckého seržanta, který právě padl, a ona ve snaze jej pomstít nastoupila na jeho místo. Španělské eposy zase praví, že šlo o kapitána Luise de Talarbe a byli již oddáni...

Zvláštní je, že francouzské prameny a memoáry tuto ženu nezmiňují, plukovník a malíř Lejeune psal, že ženy i děti pomáhaly mužům, jak to jen šlo, a že jim hraběnka Zurita nosila jídlo na ty nejnebezpečnější úseky. Zaragoza se ubránila, neboť 14. srpna Francouzi obležení zrušili, aby spěchali k povstalci ohroženému Madridu, jenže 20. prosince přišli zpět. Po krvavých bojích se pak město 20. února 1809 vzdalo maršálu Lannesovi.

Pravda vs. legenda

Žena, pro niž byl výstřel z děla její hvězdnou vteřinou, se jmenovala Agustína Raimunda Maria Saragossa y Doménech, narodila se 4. března 1786, prý v katalánském Reusu, byť si ji přisvojují i jiné lokality. Pokřtěna byla v Barceloně a v sedmnácti se provdala za dělostřeleckého kaprála Juana Rocu Vilaseca, s nímž měla syna, který ale zemřel mladičký, možná už před obležením Zaragozy. Šlo o dívku chudou, krásnou a temperamentní, jež chodívala od svých třinácti let za vojáky před kasárna, kde z nouze provozovala nejstarší řemeslo. Vdala se prý už těhotná, choť věděl, že ne s ním, a podle všeho ji nutil k věcem, které se jí ani za mák nezamlouvaly. Jinak řečeno svou ženu prodával jiným. Na cti a statečnosti to hrdince ovšem nic neubírá, spíše to svědčí o krutém postavení španělských žen z lidu.

Agustíně se začalo přezdívat Kanonýrka (La Artillera). Podle legendy ji hrabě Palafox povýšil na podporučíka. Pravděpodobněji ale Agustínu zařadil mezi prosté dělostřelce, což znamenalo, že dostala ve strádajícím městě nárok na větší příděl jídla. Hrabě jí také věnoval štítek na krk, na němž bylo vyryto „Ochránce Zaragozy“. Dívka si prý pak vysloužila hodnost seržanta a nakonec podporučíka.

TIP: Vášnivá dáma s kordem: Co hnalo krasavici La Maupin do víru soubojů?

Následně se zřejmě účastnila obrany při druhém obléhání, byla zajata, propuštěna, znovu se přidala k povstalcům, vedla malý partyzánský odřad a bránila Tarragonu. Nakonec prý bojovala v červnu 1813 ve vítězné bitvě u Vitorie ve španělských či dokonce britských jednotkách, podle současných britských vojenských historiků ale do Wellingtonovy armády zařazena nebyla.

Podruhé se vdala za vojenského chirurga či lékaře Juana Eugenia Coibose de Mesperuza, kterému dala dceru Carlotu. Zemřela 29. května 1857 jako jednasedmdesátiletá vážená obyvatelka Ceuty na bronchopneumonii (zánětlivé onemocnění plic). Roku 1870 byly ostatky této národní hrdinky přeneseny do katedrály Nuestra Señora del Pilar v Zaragoze.