Sokotra: Ostrov s dračí krví
Ostrov Sokotra má oproti pevninskému Jemenu jednu velkou výhodu: nepěstuje se tu droga jménem kát a je zakázané ji sem vozit. Zákaz se sice nedodržuje nijak striktně, ale i tak se Sokotru daří uchránit od jemenské zhouby. Na kontinentu se totiž mnoho mužů věnuje výhradně kátu, když už ne pouze žvýkání, tak i pěstování a prodeji, takže pole zaplňuje místo datlí nebo obilí zelené omamné narkotikum. O jeho významu svědčí i to, že zdobí jemenskou jednorijálovou minci. Na Sokotře kát muže neomamuje a nezdržuje od práce. Loví ryby, pěstují datle a ti, kteří pochopili zákony západní civilizace, se začínají věnovat organizování turismu. Ani tak tady však hotely nenajdete, jediný je v hlavním městě Hadibu.
Díky rostlinám i živočichům, kteří jinde nežijí, je místní příroda součástí přírodního dědictví UNESCO, což začíná lákat turisty. A místní průvodci, kuchaři, rybáři a hospodští se učí z turismu žít. Cestovatelé, kteří na Sokotru jedou, se musí smířit s tím, že budou jíst víceméně jen rýži a ryby, spát ve stanu nebo v polorozpadlém přístřešku a všude po ostrově je budou pronásledovat kozy. I ty jsou výborné k jídlu. Ale místní přírodě škodí. Čím víc jich je, tím víc vzácné flóry spásají. I když kozy v Hadibu se klidně nacpou igelitem, odpadky a jedinou tatrankou, která českému turistovi zbyla.
Na turistech vydělá každý
Do Hadiba jsme přiletěli ze Sanaa, hlavního města Jemenu. Zatímco tam nás vítali zlostně hluční a bíle oblečení Arabové s kalašnikovy na ramenou, kteří v letištní hale velkými noži otevírali všechny DHL zásilky a kontrolovali, jestli v nich není bomba nebo modem k připojení na internet, Hadibo je klidný ráj už na první pohled. V únoru je tady pětatřicet stupňů a vlhko jako v pralese, ale od moře fouká. Fotíme se před letadlem. Jinde by nás za to vykázali z letiště, tady si toho nikdo nevšímá. A to ještě netušíme, že při zpátečním letu pozve pilot přímo do kabiny tu nejblonďatější z naší výpravy. Yemenia Airlines má zkrátka svoje vlastní pravidla a turistka se zlatými prameny vlasů vyčnívajícími z šátku by mohla chtít i modré z nebe a místní muži by jí ho snesli. Letištní personál, tedy tři chlapíci, nosící zavazadla mezi nízkou betonovou budkou a zpevněnou přistávací plochou, zrovna vykládají velký talíř pro příjem satelitního signálu a nezabalený, jen polepení samolepkami, ho zkoumají a pak hází na pojízdný zavazadlový pás mezi pytlíky s rýží a naše batohy. Uvnitř haly nás pak už špikují zvědavé oči místních. Turisté se tu sice už objevují, i tak je to ale spíš rarita než každodennost. Navíc je jasné, že jestli na ostrově pobudeme, necháme místním vydělat.
Systém turistických marží je zvláštní, ale má logiku: po ostrově není možné se pohybovat bez průvodce (a ten něco stojí), každá vesnice má v malíčku terén a přírodní krásy ve svém okolí (další průvodce). Majitel hospody kupuje ryby pokaždé od jiného rybáře z jiné vesnice tak, aby jedna skupinka turistů své výdaje spravedlivě rozprostřela mezi co nejvíc lidí. Hospody tady ale nejsou takové, na jaké jsme zvyklí v Evropě. Z letiště jedeme jednu vyzkoušet, tu skoro nejluxusnější v Hadibu. Chceme rybu. Náš průvodce Abduljameel nám doporučuje navíc i kozí maso, zvané lahme. To ještě netušíme, že to je vlastně to jediné co se tu jí. S rýží a kari. Kari je ve všem - ryba je od něho žlutá, rýže taky, vývar z kůzlete s ním snad zahušťují. Číšník v arabské čepičce nám dává na stůl jemný igelit s nadnárodním vzorem pruhovaného mikrotenu. Jí se rukama, i když západní turista si může příbor vyžádat, takže předpokládá, že naděláme binec. Naděláme. Jíst totiž smíme jen pravou rukou, v arabském světě je levá nečistá. Rýži si pěchujeme do malých kopečků, z ryby odlamujeme kousky a špičkami prstů se snažíme hromádku přenést do pusy. Za týden už to budeme umět obstojně, teď jsme za igelit na stole vděční.
Galapágy Indického oceánu
Sokotře se někdy říká Galapágy Indického oceánu. Hned při prvním treku zjišťujeme proč: pohoří Haghier je plné dračích rostlin, nádherných předpotopních vzrostlých přeslic se spletenými chapadly kořenů, které košatí deštníkem jehlicovitých trsů. Míza dracén je rudá, říká se jí dračí krev a místní obyvatelé ji používají téměř na všechno. Ženy si jí malují oči a ruce, rozmělněný prášek se polyká, zastavuje krvácení, léčí zanícené oči kozám a je dobrý na potenci. Na Sokotře roste polovina všech světových dracén. Místní děti vědí, že dračí krev je kromě posvátného léčiva i turisticky vděčnou komoditou, a tak ji ztvrdlou do bochánků navlékají na umělohmotné mašle a prodávají turistům. Na jednom z treků na náhorní planinu Homhil za námi běžely dvě holčičky a mávaly dračí krví nad hlavou snad na půl kilometru. Koupili jsme od každé jedny korále a ony, posílené radostí, že prodaly, utíkaly bosé po druhohorní kamenité pláni zpátky k osadě a za chvíli nás zase dohnaly s další zásobou. A nejsou tu jenom dracény, ale i Cucumber trees (česky šácholan zašpičatělý), jediná stromová odrůda tykve. Roste jenom na Sokotře a v několika světových botanických zahradách včetně té pražské. A strom jako z jiné planety do třetice, potkáváme Bottle tree.
Sokotránská pouštní růže je z rodu baobabů, kvete jemnými růžovými květy a jeho kmen vypadá, jakoby dostal sloní nemoc. Ale zakoření i na té nejholejší skále.
Ve vnitrozemí, kde je stromů nejvíc, je o poznání méně lidí než v pobřežním hlavním městě Hadibu. Od května do listopadu tady jsou vydatné monzuny a vítr je tak silný, že se celé Hadibo vylidní a jeho obyvatelé se stáhnou do hor. Tam mají ve skalách vytvořené přístřešky připomínající indiánská puebla nebo středověká města. Teď je ale únor, takže ve skalách je řídce obydlených jen pár vesnic. Vítr nás netrápí, jen úmorné vedro. Pot se vypaří dřív, než ho stačí vsáknout šátky kolem našich hlav. Po cestě k nejvyššímu vrcholu Sokotry, patnáct set metrů vysoké hoře jménem Skant, už dávno nedbáme na pečlivé arabské uvázání šátků kolem hlavy. I když jde s námi mužský průvodce, vážeme si turbany a občas jdeme i prostovlasé. Místní jsou potěšeni, když dodržujeme jejich zvyky a dáváme tím najevo, že si jejich kultury vážíme, ale takovýto prohřešek chápou a respektují. Abduljameel nám ale vysvětluje, že kdybychom šly v krátkých kalhotách nebo tílkách, místní by nás odsuzovali, občas prý tady někdo po polonahém turistovi i hodí kamenem.
Lepší než Moravský kras
Zatímco my jdeme v pohorkách, průvodce má na nohou pleskavé žabky a místo zásob jen zápaďáckou lahvičku s vodou. Spoléhá na nás nebo na obyvatele vesnic, které budeme míjet, místní pohostinnost znamená i to, že jdete s menším batohem. Obědváme na Skantu, odkud je nádherný výhled na hadibskou zátoku. A i když máme chups, tedy obyčejné místní placky z mouky, a mažeme je nejlevnější dovozovou egyptskou marmeládou, shodujeme se na tom, že nic tak dobrého jsme už dlouho nejedli.
Kromě vzácných rostlin, exotických živočichů a moře plného korálů je na Sokotře úžasně namíchaná vlastně celá krajina: najdou se tu panenské písečné pláže, u nichž jemenské ministerstvo cestovního ruchu neváhá umístit tabulku s nápisem Photograph Point, to aby náhodou některý z těch mála turistů, co Sokotru už objevili, neodjel domů bez té správné fotky. Také hory pro průměrně náročné trekování, v nich jezírka s modrou vodou, která zásobují díky systému tlustých gumových hadic vodou vesnice na kilometry daleko. A hluboké jeskyně ve skalách, z nichž ta největší se jmenuje Hok kav. Pro turisty jsou přístupné první dva kilometry krasové jeskyně, i ty ale hravě strčí do kapsy celý náš Moravský kras. Jdeme do jejích útrob, jsme vděční za silné čelovky, co jsme si přivezli, brzdí nás až jezero na jejím konci. Zhasneme a v naprosté tmě zkoušíme ozvěnu. Zpíváme kánon Červená se line záře, zní dalšími deseti ozvuky o vnitřek skály, vrací se o krápníky a uvádíme tak do rozpaků našeho průvodce z přilehlé vesnice. Nikdy neslyšel zpívat tři Češky, které už zase příliš nedbají na zahalení vlasů. Kdoví, co bude vyprávět doma.
-
Zdroj fotografiíShutterstock, Klára Kubíčková