Skok ocelového oře: Co před 125 lety způsobilo nehodu vlaku na nádraží Montparnasse?

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se odehrála v úterý 22. října 1895, před jeho klasicistními štíty, obrácenými k Boulevard du Montparnasse. Tato frekventovaná ulice vytváří s kolmou Rue de Rennes trojúhelníkové náměstí, jehož středu tehdy vévodil nástupní ostrůvek pařížských koňmi tažených tramvají. Dnes se na místě nádražní budovy nedaleko horního konce Lucemburských zahrad tyčí obchodní dům Galleries Lafayette s nejvyšší pařížskou budovou Tour Montparnasse, zatímco moderní nádražní areál je až za ním.

Vlak, který projel zdí

V ono úterý ve čtyři hodiny odpoledne mohli lidé na tomto místě zaslechnout nejprve rachot, pak ránu a poté už viděli, jak se otevírá pekelný jícen v prosklené sloupové galerii prvního patra. Odtud se vynořila za doprovodu kouře a syčení páry lokomotiva č. 721, načež padla dolů na chodník i s tendrem. Nárazníky se zabořily do dlažby a ona zůstala viset pod zhruba pětačtyřicetistupňovým úhlem. Za tendrem vyčuhoval z díry nádražní fasády kus poštovního vagonu. Zbytek soupravy osobního vlaku Západní dráhy (Compagnie des chemins de fer de l’Ouest) zůstal v budově, zčásti i na kolejích.

Bylo doslova zázrakem, že si pekelný průjezd splašeného ocelového oře skrze půlmetrovou zeď vyžádal jedinou oběť. Stala se jí Marie-Augustine Aguilardová, choť trafikanta a prodavače novin, jehož stánek hlídala ve chvíli, kdy manžel spěchal pro čerstvé vydání večerníků. V tom okamžiku na ni dopadl kus zdiva. Mohlo být ovšem ještě hůře, protože lokomotiva, opřená teď o nádraží jako žebřík, minula jen o vlas jinou ženu nemluvě o tramvaji, která odjela chvilku předtím, než stroj na koleje dopadl.

Co se stalo?

Popis události takřka z první ruky lze najít ve všech francouzských periodikách včetně odborných, jako je čtrnáctideník Le Génie Civil (Civilní inženýrství) z 2. listopadu 1895. Několikastránkový rozbor začíná epicky: „Osobní vlak táhla lokomotiva, která vypadala, že přestala dbát na úsilí svého strojvedoucího a projela obrovskou rychlostí oním koncovým nádražím, prorazila nárazníky na konci koleje, projela fasádou budovy a málem celá vypadla z výšky druhého podlaží na náměstí Rennes vprostřed Paříže. Lokomotiva s sebou naštěstí v tom obrovském pádu strhla jen tendr.“

Vše je relativní a obrovská rychlost činila podle tohoto odborného periodika něco přes třicet kilometrů, byť noviny psaly, snad pro větší dramatičnost, o padesáti až šedesáti kilometrech v hodině. „Pokud jde o skutečné příčiny této nehody, tedy o důvody, proč stroj svého strojvůdce neposlouchal, nejsou dosud známy a musíme jejich zjištění ponechat vládou vybraným expertům,“ pokračuje článek a detailně rozebírá kolejiště nádraží, kde se vše odehrálo.

Podivuhodný byl předně onen pád. Nádraží, odkud stále vyjíždějí vlaky na Versailles a dál do Bretaně na Rennes, Brest, Nantes či Saint-Nazaire u Atlantiku, je situováno v mírném svahu, vytvářejícím horu Parnas, jak by zněl český překlad názvu nevýrazného kopce i celé čtvrti Montparnasse. K vyrovnání spádu vedlo kolejiště sklonem menším než přírodní svah a skončilo tak ze strany k centru města o devět metrů nad úrovní náměstí.

Vlak č. 56

Neštěstí potkalo expres z Grainville do Paříže, spoj č. 56. Zahrnoval tři zavazadlové vozy, jeden poštovní a deset osobních vagonů. Převážel 131 cestujících. Jelikož měl na nádraží ve Versailles sedm minut zpoždění, strojvůdce přidal páru. Až na pařížské předměstí na stanici Ouest-Ceinture měl ale podle výpovědí stroj dokonale pod kontrolou a na svahu, který tu začínal, přibrzďoval přesně podle předpisů. Teprve na přemostění Rue du Château asi 800 metrů od terminálu přestaly brzdy Westinghouse fungovat.

Strojvedoucí uvedl, že v té chvíli dal zpětný chod a parní píšťalou předpisový signál brzdaři v budce posledního vagonu. O pravdivosti jeho výpovědi však panovaly jisté pochyby: jeden ze dvou strojvůdců mohl na chvíli ztratit vědomí, být nepozorný a při brzdění nereagovat předpisově na včasné otočení kohoutu, jímž se brzdy krom páky ovládaly.

Strojvůdce Guillaume-Marie Pellerin, konduktér Albert Mariette (tedy druhý strojvedoucí) a topič Victor Garnier měli dost duchapřítomnosti, aby u budky vyskočili dřív, než splašený vlak prorazil mohutný prosklený oblouk štítové zdi, přejel nevelkou terasu a zvrhl se přes její parapet. Náraz ve vagonech nebyl velký, cestující, poplašení tím, že souprava nepřibrzďuje, popadali na zem, vyvázli ale jen s lehčími oděrkami či modřinami a po poněkud drsném zastavení vcelku klidně vystupovali na perón. Ze salonního vozu 1. třídy tak mohl důstojně sestoupit s rodinou i Albert Christophe, správce mocného bankovního domu Crédit foncier.

Štěstím byl zvířecí instinkt, který koním, zapřaženým do přeplněného tramvajového vagonu linky Montparnasse–Bastille, velel poplašeně vyrazit vpřed. Náraz krom zdi a skel přerval elektrické rozvody, čímž se všechny nádražní hodiny zastavily. Jejich ručičky ukazovaly přesně 16:00.

Konečný verdikt

Strojvůdce, muž s devatenáctiletou praxí, vyvázl s pokutou padesáti franků a na své místo nastoupil znovu hned poté, co mu to soudní verdikt umožnil. Ten totiž konstatoval, že na vině byla závada vzduchových brzd Westinghouse a ona pokuta byla udělena kvůli výtce, že doháněl nabrané zpoždění a zpomalovat začal příliš pozdě, možná i dost prudce, což přispělo k tomu, že brzdy praskly. Pokutu 25 franků dostal i konduktér Mariette, který v kritický moment vyplňoval úřední formuláře, nedával dostatečně pozor a ruční brzdu použil pozdě.

TIP: Jak to chodilo na železničních nádražích za první republiky?

Naopak pochvaly se dostalo brzdaři v zadním vagonu, který zatáhl za rukojeť brzd bleskově a soupravu alespoň trochu zpomalil. Z polohy padlého stroje, stupně jeho zaboření, poškození prvních tří vagonů a jen drobných zranění pak komise dospěla k závěru, že vlak vrazil do zdi minimální rychlostí. Kdyby se do ní opřel padesátkou, uváděnou novináři, byly by následky krvavé, možná spojené i s výbuchem kotle, neboť stroj by přes parapet nepřepadl, ale přeletěl doprostřed náměstí. Strhl by přitom s sebou i část soupravy, jejíž hmotnost činila 250 tun!

Železniční společnost vyplatila ovdovělému manželovi paní Aiguillardové slušné odškodné, postarala se o výchovu a školné pětiletého i devítiletého sirotka a slíbila, že oba po vyučení zaměstná.