Revoluce roku II: Proč svrhla revoluční Francie také gregoriánský kalendář?

K zatracení byl křesťanský kalendář odsouzen, když v září 1793 získali moc jakobíni a začala halasná kampaň za vykořenění katolického vyznání. V této napjaté době předložil Výbor veřejného vzdělávání vedený Charlesem-Gilbertem Rommem návrh nového kalendáře. V platnost vstoupil dekretem Národního konventu z 24. října 1793, i když definitivní formu dostal až 4. frimairu roku II (24. listopadu 1793). Ačkoliv jakobínský teror již 9. thermidoru roku II (27. červenec 1794) padl, kalendář se zachoval. Přečkal následující thermidoriánský konvent, vládu direktoria i konzulát.

Novota s dočasným úspěchem

Příliš mnoho nových věcí vyvolávalo nežádoucí zmatky, proto bylo stanoveno tříleté „zkušební“ období, během nějž se nemusela nová datace striktně dodržovat. Poté ovšem znamenalo její porušení či nedodržení kalendáře důvod k zatčení, které mohlo vést i k soudnímu procesu. Novým kalendářem se měřilo vše prací počínaje a zábavou konče. Jeho počátečním dnem se stalo 22. září 1792, tedy 1. vendémiaire roku I (rok nula neexistoval), kdy se monarchie změnila ve Francouzskou republiku. Pro další léta se začátek roku vypočítával astronomicky na základě podzimní rovnodennosti v Paříži, což podle gregoriánského kalendáře připadalo na období mezi 22. a 24. zářím. 

Hodiny s desetihodinovým ciferníkem a revoluční kalendář. (foto: Wikimedia Commons, Rama, CC BY-SA 2.0 FR + Wikimedia Commons, Cormullion, CC BY-SA 3.0)

V praxi se za celou dobu své existence kalendář Francouzské revoluce příliš neujal a s koncem války s první protifrancouzskou koalicí (1795–1797) se ukázalo, že po praktické stránce vyčlenil Francii ze zbytku Evropy. Časová odlišnost a složitost přepočtů činila na mezinárodním poli značné potíže a komplikovala diplomatická jednání. Systém byl však nepřehledný i pro prosté lidi, názvy odvozené z latiny mátly a obecně vadilo, že všechny nevlastenecky vycházejí z přírody. Nejen v krajích, kde zůstala katolická víra hluboce zakořeněná, se lidé navíc neradi vzdávali zvyků, které je pojily s křesťanskou tradicí, jako byly neděle nebo Vánoce.

Republikánský kalendář nakonec zrušil Napoleon senátním výnosem z 22. fructidoru roku XIII (9. září 1805) a vrátil datování ke kalendáři gregoriánskému, který se z praktických důvodů začal opět užívat až 1. ledna 1806 (bitva u Slavkova 2. prosince 1805 se tak podle dobových dokumentů odehrála ještě 11. frimairu roku XIV). Nicméně pro revoluční kalendář to neznamenalo úplný konec. V platnost totiž vešel krátce ještě jednou, a to za Pařížské komuny 18. března až 23. května 1871, respektive roku LXXIX.

Dny po dekádách, svátky podle přírody

Republikánský kalendář dělil rok na dvanáct měsíců po třiceti dnech, bylo proto nutné přidat pět dodatkových dní (sans-culottides), aby jejich celkový počet činil 365. Tato pětice byla zasvěcena: ctnosti, géniu, práci, veřejnému umění a odměnám. A aby se kalendář vyrovnal přestupnosti gregoriánského, byl vřazen ještě zvláštní rok (annéesextile), který měl o jeden dodatkový den víc a zasvěcen byl revoluci.

Názvy měsíců vytvořili básník Fabre dʼÉglantine a zahradník pařížské Botanické zahrady André Thouin. Každý z měsíců představoval určitou charakteristiku daného období: vendémiaire = měsíc vinobraní, brumaire = měsíc mlh, frimaire = měsíc mrazů či jinovatek, nivôse = měsíc sněhu, pluviôse = měsíc dešťů, ventôse = měsíc větrů, germinal = měsíc klíčení, floréal = měsíc květů, prairial = měsíc senosečí, messidor = měsíc žní, thermidor = měsíc horka, fructidor = měsíc ovoce.

TIP: Trable s kalendářem: Proč měl únor v roce 1712 ve Švédsku 30 dnů?

Měsíce měly místo týdnů tři dekády. Dny dekád byly odvozeny z latinských číslovek. Den první se nazýval primi, pak následovaly duodi, tridi, quartidi, quintidi, sextidi, septidi, octidi, nonidi a décadi. Jména světců v kalendáři nahradily svátky s názvy rostlin, plodin, květin, domácích zvířat či nástrojů, takže například 5. nivôsu (25. prosince) měl svátek pes (chien).