Rangún: Zlaté město bez lamp

Je neděle a v Rangúnu je klid. Nejvíce to žije v čajovnách. Místní lidé – Barmánci, Indové či příslušníci některé z více než 130 etnických menšin – posedávají u malinkatých stolečků a popíjejí. Na každém stole je zdarma k dispozici termoska s čínským zeleným čajem, který si můžete nalít, než vám donesou skutečný barmský černý čaj s kondenzovaným mlékem. 

Zlatá stúpa s Buddhovým vlasem

Jako každou neděli nosí lidé do jedné z desítek pagod ve městě obětní dary k Buddhovým nohám. Největší „frmol“ panuje u Šweitiguomské zlaté pagody, kterou místní buddhisté považují za svůj nejcennější monument, neboť je zde ukryt pramen Buddhových vlasů a další významné relikvie. Dva a půl tisíce let stará Zlatá stúpa měří na výšku 110 m a ze všech světových stran k ní vedou dlouhé schody. Podle buddhistické tradice si již u vstupu na schodiště musí návštěvníci zout boty. Kromě modlení zde věřící oblévají sochu Buddhy vodou a vyslovují u toho svá přání. Jde o tradiční rituál, který uvidíte ve všech pagodách a buddhistických chrámech napříč celou zemí. Podobně kouzelnou moc má prý také bušení do obrovských zvonů umístěných okolo stúpy. 

Před západem slunce se kolem zlaté pýchy Rangúnu hromadně zametá prach. Ženy i muži odění do dlouhých sukní, tzv. sarongů, obcházejí s košťaty v rukou celou stúpu, jako by šlo o jakési společenské setkání. V tu dobu se pagoda zahaluje do nejkrásnějšího hávu: poslední sluneční paprsky totiž dopadají na stovky zlatých desek a přesně na 4 531 diamantů. Ten nejdražší, 72karátový obr, je umístěn na samém vrcholu.

Pohled do soukromí 

Se západem slunce a zametením prachu ale život v Rangúnu nekončí – spíš naopak. Ve stáncích můžete ochutnat nejrůznější pokrmy a kterýkoliv prodejce vám mačetou ochotně rozbije kokosový ořech plný chladného mléka. 

Všechny dveře i okna se otevírají dokořán. Je nejteplejší měsíc v roce, duben, a v Rangúnu panuje čtyřicetistupňové horko. Jako všude v jihovýchodní Asii, i zde má pojem „soukromí“ úplně jiný význam, než na jaký jsme zvyklí. Není tak problém nahlédnout do pokoje, kde září televizní obrazovka a domácí sedí okolo na zemi. Paradoxy rozvojového světa. 

Přesto došlo v Barmě k velkému obratu a lidé už nesledují média ovládaná vojenskou juntou. Po doplňujících volbách se do parlamentu dostalo 42 zástupců opoziční strany Národní liga za demokracii a s nimi i disidentka Su Ťij, nositelka Nobelovy ceny za mír z roku 1991, kterou junta držela dlouhá léta v domácím vězení. 

Hodinková ulice

Než se v Rangúnu vrhnete do nakupování, je dobré se seznámit s místním obchodním systémem. Pokud si chcete obstarat třeba hodinky, musíte znát ulici, na které je prodávají – každá ulice totiž nabízí konkrétní zboží. „Hudební nástroje? Ty budou na jednapadesáté nebo třiapadesáté, asi spíš vlevo,“ vysvětluje zdejší prodavač a záhy se dozvídám, že nejlepší jogurty jsou zase na rohu 36. a Mahabandoola Garden Street, jen několik metrů od Suleonské pagody. I ta, stejně jako Šweitiguomský svatostánek, září zlatým leskem, a dokonce se o ní traduje, že je ještě starší než známá stúpa. 

Zájemci o barmskou minulost by neměli minout koloniální vilu kousek od jezera Kandawgyi. Žil v ní generál Aung San (otec Su Ťij), který nesl hlavní zásluhy na nezávislosti Barmy. Jejího vyhlášení se ale nedožil – v roce 1947 byl zastřelen. Po dlouhá léta se vila, přeměněná na muzeum, otevírala jen na pět hodin jediný den v roce, a to 19. července u příležitosti úmrtí tehdy pouze dvaatřicetiletého hrdiny. Od loňského března má však muzeum otevřeno celoročně, a tak jsem i v dubnu mohla obdivovat knihovnu se dvěma stovkami knih nebo jídelnu, jejíž stěny zdobí nespočet fotografií.