Pouštní oblast Twyfelfontein: Procházka údolím rytin

Na severozápadě Namibie, v teritoriu nazývaném Damaraland, leží údolí, kde po tisíce let vládne poušť: Pokořila bílého i černého člověka, pouze národy „malých lidí“ – konkrétně Křováků a Damarů – s ní dokázaly uhrát remízu a přežít. V jazyce druhých jmenovaných se oblast jmenuje Ui-Ais, tedy „skákající pramen“. Název se odvozuje od prostého faktu, že voda byla v údolí vždycky velmi vzácná a nikdo nikdy nevěděl, zda a kde se objeví. Stejný význam má i současné pojmenování lokality v afrikánštině – Twyfelfontein.

V kamenné galerii 

Lidé v údolí téměř nikdy nežili trvale – dokonce ani Křováci. V jejich očích se totiž nejednalo o půdu určenou k bydlení: Malí lidé tam přicházeli už před šesti tisíci lety, aby vykonávali obřady, ryli do skal či malovali. A právě pozůstatky jejich umění přitahují dnes k lokalitě pozornost turistů. 

Na tamních skalách a balvanech se nachází přes pět tisíc kreseb či rytin, které znázorňují nejrůznější druhy zvěře a její stopy, ale i „otisky“ lidských rukou a nohou. Při procházení mezi skalisky si člověk chvílemi připadá jako v kamenné galerii. Na jedné z velikých plochých skal je dokonce zobrazena jakási mapa celého údolí, s vyznačenými trvalými i sezonními prameny a místy, kde se nejčastěji vyskytují určité druhy zvířat.

Příroda proti umění

Jenže tak jako je podnebí Twyfelfonteinu nepříznivé pro lidi, nevytváří ani ideální podmínky pro uchovávání dávného umění. Stejně jako ve většině pouštních oblastí se tam výrazně mění teploty, a to i v průběhu jediného dne. Prudké výkyvy se pak podepisují na pískovcových skalách, jež se rozpadají: Někdy se odlomí mnohatunový blok, jinde se kámen odlupuje po vrstvách o síle několika centimetrů. Pokud spadne celý úlomek i s rytinami, není tragédie tak velká: Petroglyfy sice nezůstanou na původním místě, ale aspoň se zachovají. Horší je eroze, při níž se díla na povrchu ničí – například z rytiny pouštní antilopy kudu zbyla jen hlava s rohy a odloupnutí další části je pouze otázkou času. 

Kvůli rozrušování pískovce bohužel nelze určit původní umístění rytin či maleb. Ve skutečnosti celé údolí vypadá, jako by jej rozkopal nějaký obr: Balvany a skaliska leží bez ladu a skladu všude kolem a mezi nimi se vine jen úzká stezka, po níž procházejí návštěvníci v tichém úžasu. 

Stěhování národů

Většinu rytin v údolí představují vyobrazení zvířat, a to i značně exotických: třeba lachtanů, kormoránů či tučňáků. V malbách se totiž s velkou pravděpodobností odráží jedna z teorií o křovácké migraci napříč Afrikou: Nejprve je z východní části kontinentu tlačily na jih černé kmeny, takže se Křováci postupně přesouvali níž, až dorazili do oblasti Kapska, tedy okolí nynějšího mysu Dobré naděje a Kapského města. Tam se však později vylodili bílí osadníci, kteří je hnali zpět na sever, tentokrát ovšem podél západního pobřeží. Jak Křováci procházeli kontinentem, potkávali různorodou faunu – a později ji zobrazili v rytinách.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Kromě nich se v oblasti po tisíce let pohybovaly jen černé kmeny. Údolí bylo totiž příliš odlehlé a krajina moc nehostinná, než aby se o ni zajímal někdo jiný. I bílí osadníci se raději drželi úrodného jihu. V roce 1921 do míst sice zavítal německý průzkumník Reinhard Maack, nicméně na skutečný průzkum došlo až poté, co se tam farmář David Levin pokusil v roce 1947 nalézt pověstně zrádný pramen. 

Vyprahlé a opuštěné místo

Zdroj vody nakonec skutečně objevil, v roce 1948 si v údolí koupil pozemek a vybudoval na něm farmu. Nicméně postupem času v něm narůstaly pochyby, zda kvůli nevyzpytatelnému prameni zvládne uživit zvířata i rodinu. Jeho africký přítel mu dokonce začal přezdívat Twyfelfontein, tedy doslova „pochybný pramen“. V roce 1965 nakonec Levin svůj boj s paranoií a zrádnou vodou prohrál: Z farmy odešel a nechal ji napospas přírodě. Trosky domu přitom v údolí zůstaly dodnes.

I když je Twyfelfontein zdánlivě vyprahlým a opuštěným místem, přesto jej – ostatně jako téměř všechny pouště – obývá spousta živočišných druhů, včetně slonů a dalších velkých savců. Pravý poklad oblasti ovšem představuje její flóra: K tamním nejvýznamnějším  rostlinám patří myrhovník, nenápadný keřík s hladkou lesklou kůrou, jehož pryskyřice se používá jako kadidlo. Křesťané ji pálí při obřadech, Damarům sloužila coby přírodní parfém. Podobně vonná jsou i semena stromu mopanu, jehož dřevo poskytuje lék na záněty očí a kořeny pomáhají v boji s tasemnicemi.

Bez průvodce ani krok

Administrativní správa jihozápadu Afriky označila Twyfelfontein za národní monument již v srpnu 1952, nepostarala se však o jeho ochranu před okolním světem. Když se pak v roce 1986 stala oblast chráněnou rezervací, byla již řada maleb i rytin poničená a návštěvníci navíc přidali k dávným památkám i vlastní malůvky. Namibie se posléze k lokalitě chovala jako k národnímu pokladu, a její ochranu dokonce zařadila do státní legislativy. V roce 2007 se pak Twyfelfontein dostal na seznam světového dědictví UNESCO. 

V současnosti obklopuje údolí rytin „ochranná“ zóna o rozloze 91 km² a vstup do jejího nitra je zapovězen jak pastevcům, tak turistickým organizacím, které by si tam chtěly budovat svá centra. Chráněnou oblastí vede stezka, kudy se dřív mohli cestovatelé pohybovat volně, dnes je však její návštěva možná pouze s doprovodem.