Postsovětský Biškek: Město zamrzlé v čase

Přestože místem kdysi procházela hedvábná stezka, Biškeku se nikdy nepodařilo získat podobnou proslulost jako Samarkandu či Buchaře v dnešním Uzbekistánu. Město ležící na severu Kyrgyzstánu nedaleko kazašských hranic začalo nabývat na významu až mnohem později, a jeho dnešní tvář je tak velice mladá. 

Během 19. století čím dál mocnější ruská říše úspěšně rozšiřovala své hranice a brousila si zuby i na středoasijské regiony. A právě vliv carského impéria zanechal na podobě tehdejšího Pišpeku výraznou stopu: Rusové už totiž zůstali a změnili jej doslova k nepoznání. Od roku 1926 až do pádu Sovětského svazu nesla dokonce metropole jméno místního rodáka Michaila Frunzeho. Po třiceti letech už ovšem zmíněný název slýcháme pouze z úst starších generací a jedinou upomínkou na někdejšího vojenského činitele zůstává jeho jezdecká socha před nádražím.

Betonové srdce

Srdce dnešního Biškeku tepe na monumentálním betonovém náměstí Ala Too. V minulosti neslo jméno nesmrtelného Vladimira Iljiče Lenina a gigantická socha komunistického revolucionáře se dlouhá desetiletí tyčila na nepřehlédnutelném piedestalu. Nádech socialismu sice v místní architektuře přetrval, ale ostatní se změnilo: Lenina v roce 2003 nahradil legendární Manas, hrdina kyrgyzského lidového eposu, a na okraji prostranství nyní stojí umělecké zpodobnění významného kyrgyzského spisovatele Čingize Ajtmatova. 

Dlouho potlačovanou hrdost na vlastní národní identitu, kterou Kyrgyzům upřela sovětská nadvláda, pak symbolizuje rovněž obrovská červenožlutá vlajka s kyrgyzským sluncem, u níž drží čestnou stráž dvojice vojáků. Skutečnou dominantu náměstí Ala Too nicméně představuje muzeum, zvnějšku připomínající velkou mramorovou kostku, kde si lze prohlédnout expozici o historii Kyrgyzstánu. 

Vzpomínky na socialismus

Mnohatunová socha sovětského vůdce ovšem nezmizela docela. Obejdete-li budovu muzea a zamíříte do nedalekého parku, betonový kolos se před vámi zjeví v celé své kráse, navíc obklopený květinovými záhony ve tvaru pěticípé rudé hvězdy. Mimochodem, v Kyrgyzstánu se dodnes nachází nejvíc Leninových soch ze zemí Střední Asie: Uzbekistán a Kazachstán je odstranily téměř všechny, v turkmenském Ašchabadu zůstala jedna a Tádžikistán je z center měst přesunul na periferie – zato v Kyrgyzstánu jsou stále k vidění takřka ve všech větších i menších obcích. 

Ostatně při procházkách po Biškeku narazíte na připomínky Sovětského svazu téměř na každém kroku, ať už jde o příležitostné symboly srpu a kladiva, nebo o sochy Karla Marxe a Friedricha Engelse. „Nestýská se mi po té době, ale jde o součást naší historie, kterou bychom neměli zničit,“ svěřuje se s názorem místní taxikář Aibek. Kdežto Alexandr, který se v Biškeku narodil ruským rodičům, si povzdechne, že „tehdy“ bylo líp. 

Lunapark za palácem

Dojem, jako byste se ocitli ve zcela jiném městě, naopak získáte v Dubovém parku. Zejména vpodvečer potkáte v jednom z nejoblíbenějších cílů kyrgyzské metropole spoustu místních: Tráví v oáze zeleně čas procházkami, hraním ping-pongu či posedáváním na lavičkách pod baldachýnem staletých stromů, jež patří k nejstarším v celém Biškeku. 

Podobných útočišť však ve městě najdete víc: V lunaparku přímo za prezidentským palácem se tyčí vysoké ruské kolo a spolu s množstvím kolotočů či zmrzlinových stánků láká k odpočinku zejména rodiny s dětmi. Park nese jméno generála Ivana Vasiljeviče Panfilova, sovětského hrdiny a jednoho z obránců Moskvy. Také on se v Biškeku pochopitelně dočkal vlastní sochy, tentokrát zlaté. 

I zmíněný prezidentský palác, přezdívaný „Bílý dům“, stojí za vidění. Na rohu budovy visí pamětní tabule se jmény 41 obětí krvavých událostí z relativně nedávné historie, které Kyrgyzstán naposledy výrazně zviditelnily ve světových médiích: Právě zde totiž došlo v roce 2010 k sérii násilných protestů, jež nakonec vyústily ve svržení tehdejšího prezidenta Kurmanbeka Bakijeva. 

Mešita zářící novotou

Přestože je šestimilionový Kyrgyzstán převážně muslimský, křesťanství tam v minulosti zapustilo hluboké kořeny a dnes v zemi žije tři čtvrtě milionu jeho vyznavačů. Za nejkrásnější křesťanskou památku Biškeku se považuje ruský ortodoxní kostel nedaleko fotbalového stadionu, přímo na třídě Žibek Žoli (viz Dvě tváře metropole). Ve spleti zapadlých uliček pak dojdete i k jeho nevelkému katolickému protějšku, přestože katolíků je ve městě jako šafránu. Před svatostánkem posedávají dva žebráci a na nádvoří se prodávají kynuté koláče či medové svíčky. „Vydělané peníze necháváme tady v kostele a využíváme je na slavnosti či na cokoliv, co je třeba,“ vysvětluje prodavačka se zjevně slovanskými rysy. 

Kostel přitom leží necelé dva kilometry vzdušnou čarou od mešity, jež se tyčí rovněž na prospektu Žibek Žoli a dosud září novotou. Postavili ji Turci teprve před třemi lety a její vnitřní prostory s podlahou pokrytou měkkým kobercem pojmou i třicet tisíc věřících, což z ní činí jednu z největších islámských svatyní ve Střední Asii. Vysoké štíhlé minarety nezapřou vliv turecké architektury, a stavba tak na první pohled připomíná istanbulskou Modrou mešitu. 

Přehlídka minisukní

Toužíte-li nasát trochu typického orientálního chaosu, vypravte se na Ošský bazar, pojmenovaný po historickém městě na jihu Kyrgyzstánu. Neleží zcela v centru, ale z bulváru Čuj k němu denně směřuje spousta autobusů i maršrutek, tedy místních sdílených taxi. Barevný trh pulzující hektickou aktivitou uvidíte už zdálky a seženete tam všechno, od kuchyňských potřeb a drobností do domácnosti přes oblečení až po starožitnosti či lístky na autobus do Jekatěrinburgu, Omsku i Moskvy. Zatouláte-li se pak hlouběji do spletitého bludiště stánků, narazíte na hotovou explozi barev, vůní a chutí: Všudypřítomné jsou například křupavé chlebové placky, podávané s cibulkou.

TIP: Ochutnejte kyrgyzský kumys: Alkoholem kořeněný kefír z kobylího mléka

Především však Ošský bazar nabízí přehlídku tváří: Mísí se tam příslušníci nejrůznějších etnických skupin z širokého okolí, odlišitelní na první pohled. Vzhledem ke své sibiřské pravlasti mají Kyrgyzové na rozdíl od Uzbeků, Tádžiků či Turkmenů výraznější mongoloidní rysy, především šikmější oči. Muži jsou nesmírně hrdí na své tradiční vysoké klobouky zvané kalpak, které podle jednoho z místních prodavačů „pravý Kyrgyz“ téměř nesundává. Ženy si naopak halí obličej jen zřídka, a přestože jde o muslimský svět, častěji než šátky na nich uvidíte minisukně.