Podzemní krása Vietnamu: Jeskynní katedrály i důmyslné pasti a tunely

Jedny z nejtajemnějších, ale i nejděsivějších podzemních prostor leží na jihu Vietnamu, zhruba 40 km severozápadně od Ho Či Minova Města (bývalého Saigonu). Tamnímu bludišti podzemních chodeb se říká také tunely Cu Chi – podle nedalekého městečka, jež se v minulosti stalo centrem partyzánského odboje proti Američanům a silám Jižního Vietnamu.

Vzpomínky na válku 

Dodnes se zachovalo 120 km z původních 200 km spletité podzemní sítě, kde během války číhalo na nezvané hosty nebezpečí na každém kroku. V černočerné tmě se skrývali nejen nepřátelští bojovníci a jejich nastražené léčky, ale i mravenci, jedovaté stonožky, pavouci a hadi. Zatímco venku zuřil válečný konflikt, v tunelovém propletenci pod povrchem se v provizorních podmínkách rodily děti, uzavíraly sňatky a občas i hrálo divadlo. 

Tunely začali obyvatelé Cu Chi hloubit holýma rukama nebo pomocí zemědělského náčiní již v průběhu 40. let 20. století, kdy Vietnamci spolu s Laosany a Kambodžany bojovali proti francouzské nadvládě. Během této tzv. indočínské války, kterou Francie nakonec v roce 1954 prohrála, sloužily tunely spíš jako únikové cesty a tajné průchody spojující vesnice. Smrtící pastí se staly až v době, kdy se rozhořel konflikt mezi Severním a Jižním Vietnamem v letech 1955–1975, a především v 60. letech minulého století. Tehdy se do sporu zapojili Američané a v roce 1965 vyslali na místo své jednotky. 

Všudypřítomné pasti 

V té době už tunely spolu s místními obyvateli z Cu Chi vylepšovali také členové Vietkongu, tedy Národní fronty osvobození Jižního Vietnamu, kteří dorazili z komunistického severu. Původně jednoduché chodby se tak rozrostly do tříúrovňového systému, prošpikovaného mnoha pastmi. Spleť tunelů, slepých uliček a padacích dveří zasahovala až do hloubky 10 m pod zemí. V první úrovni, 3–4 m pod povrchem, se kromě skrytých palebných pozic a ventilačních cest, jež kvůli kamufláži ústily ven jako díry v mraveništi, nacházela i většina nastražených léček. 

V propadlech čekaly na vetřelce špičaté kůly z bambusu nebo válce s ostny, které nepřítele spíš zmrzačily, než zabily. Pokud se zraněnému podařilo vyhrabat zpět na denní světlo, často do pár dní zemřel na infekci. Kůly se totiž potíraly odpadní vodou či lidskými výkaly. V pokládání pastí byli Vietnamci vůbec velmi vynalézaví: Do bambusového stvolu třeba schovali jedovatou zmiji. Pokud nepřítel zavadil o nastražený provázek, stvol se uvolnil a spustil hada přímo na nic netušící oběť. Rozdrážděný plaz většinou vojáka téměř okamžitě uštkl. 

Podzemní epidemie 

Další úroveň se nacházela asi 5 m pod zemí a zahrnovala obytné prostory včetně kuchyní, ložnic, velitelství nebo i provizorních nemocnic či škol. Zatímco první patro se otřásalo během náletů, druhé poskytovalo relativní bezpečí. Ve třetí úrovni ležely sklady na munici a zbraně. Nejníž, asi 8–10 m pod povrchem, pak byly studny s vodou i vyhloubená cesta k řece, kam se partyzáni chodili vykoupat či vyprázdnit.

Pokud se zrovna nebojovalo, zůstávali Vietnamci přes den pod zemí. Ven vycházeli jen pod rouškou tmy, aby mohli pracovat na polích a zajistit úrodu. Hygiena v tunelech za moc nestála, takže se tam rychle šířily choroby jako úplavice či cholera. Až polovina partyzánů v podzemí neustále trpěla malárií v jakémkoliv období války. Z 16 tisíc bojovníků Vietkongu, kteří pobývali v tunelech, se jich konce válečného konfliktu dožilo pouze šest tisíc. 

Nic pro klaustrofobiky

Pokud se chcete vžít do pocitů člena Vietkongu, můžete si krčení a plazení úzkou potemnělou chodbou v dusnu a horku vyzkoušet v Cu Chi hned na dvou místech: Tunely Ben Dinh leží blíž k Ho Či Minovu Městu a také k nim míří většina zahraničních turistů. Protáhnout se tam můžete i stometrovou chodbou, z níž naštěstí vedou na povrch vedlejší únikové cesty – pro případ, že by se vám začalo hrdlo svírat úzkostí. 

Zcela autentický zážitek jako z války ve Vietnamu však nečekejte: Nenarazíte totiž na hady ani jedovaté stonožky a chybí i charakteristický odér špíny. Naopak přibylo LED osvětlení a tunely se – nejen kvůli zavalitějším turistům – trochu rozšířily. V rámci hodinové prohlídky s průvodcem si můžete na střelnici vyzkoušet i střelbu na terč z kalašnikova, pušky M16 a dalších zbraní. Na závěr vám dají ochutnat skromnou stravu partyzánů, vařený kořen manioku. Nevýrazný pokrm raději obalte v nabízené směsi oříšků a soli, jinak snadno nabudete dojmu, že žvýkáte gumovou bramboru.

Podobný zážitek vás čeká i v tunelovém komplexu Ben Duoc, ležícím pár kilometrů na severozápad. Nachází se dál od Ho Či Minova Města, proto tam nebývá tak plno. Rozměry chodeb se navíc nijak neupravovaly kvůli pohodlí návštěvníků, takže vaše plazení získá punc opravdovosti. Díky menšímu „provozu“ máte rovněž větší šanci na setkání s místními netopýry.

Jeskynní katedrály

Pokud drobné létající savce neuvidíte v tunelech Cu Chi, nevěšte hlavu. Ve Vietnamu totiž na jeskyni obývanou netopýřími rodinkami narazíte doslova na každém kroku. Mnoho krasových útvarů lze navíc objevovat z paluby malé loďky či většího člunu, jak to u nás známe třeba z Punkevní jeskyně. 

TIP: Tankodrom na motorce: Cestou necestou po Ho Či Minově dálnici

Srdce speleologů i turistů zaplesá v národním parku Phong Nha-Ke Bang, který leží ve středním Vietnamu. Jako odrazový můstek pro výpravy za krasovou nádherou slouží městečko Phong Nha, známé i pod starším názvem Son Trach. Z říčního mola nedaleko centra vyplouvají každou chvíli lodě s nanejvýš dvanáctičlennou posádkou do jeskyní Phong Nha a Son Tien. Můžete si vybrat, zda je prozkoumáte obě, nebo vám bude stačit první jmenovaná, která je zároveň populárnější. Kdo však zavítá i do méně navštěvované Son Tien, toho odmění léčivé ticho mezi krápníky. 

Utajený domov obrů 

Park Phong Nha-Ke Bang před zraky lidí dlouho ukrýval největší známou jeskyni světa, Son Doong. Teprve v roce 1990 ji objevil jistý vietnamský farmář, když narazil na otvor vedoucí do gigantických podzemních prostor, kam by se klidně vešel i newyorský mrakodrap. V letech 2009–2010 nakonec obří jeskyni detailně prozkoumal tým britských speleologů: Ohromuje výškou 250 m, šířkou 150 m a najdete v ní masivní stalaktity dlouhé přes 70 m i vápencové perly o velikosti pomerančů – vznikají na dně jezírek z kamínků, kolem nichž se postupně vytvoří obal z kalcitu. 

Krasový domov obrů může bohužel na vlastní oči každoročně spatřit pouze pár stovek šťastlivců, kteří uspějí při losování o vstupenky, načež podstoupí náročnou pětidenní cestu tam a zpět. Jen pro zajímavost: Do útrob Son Doongu se zatím dostalo méně lidí než na vrcholek Mount Everestu.