Pod ochranou písku: Alžírské údolí M’Zab
Po expanzi islámu neměly berberské kmeny jednoduchý život – řada z nich vzdorovala jeho šíření všemi prostředky, ale arabskému náporu mohla odolat jen stěží. Jako jedni z mála přijali novou víru dobrovolně Zenatové: Záhy se stali „mečem islámu“ a podíleli se na dobývání Španělska. Na rozdíl od mnoha arabských sousedů se však přiklonili k heretické verzi známé jako ibádíja, jež dodnes ve velkém přetrvala například v Ománu.
Sekta si ve své době podmanila ohromná území severní Afriky a kontrolovala výnosné obchodní trasy napříč Saharou. S „pravověrným“ chalífátem udržovala velmi napjaté vztahy, protože Araby vnímala jako cizí a nemorální vládce. Konflikt vyvrcholil v 9. století ničivým střetem, který ovšem sekta prohrála.
Život v pevnosti
Berbeři se museli stáhnout hluboko do pouště, kde začali kolem oáz znovu budovat své komunity. Protože však hrozba útoku dál trvala, bylo nutné nové domovy přizpůsobit podmínkám: Stavěli proto opevněné vesnice zvané „ksary“.
U zdroje vody obvykle vzniklo malé náměstí, jehož srdcem se stala masivní mešita, postavená spíš jako kasárna – včetně zbrojnice a zásob obilí. Dál od ní pak architekti navrhli několik kruhů opevnění, mezi nimiž se nacházela čtvercová, téměř unifikovaná obydlí. Ta sloužila vždy jedné rodině a vyjadřovala, že členové komunity jsou si v majetku rovni.
Pět sester
Se stejným půdorysem vyrostla asi pět set kilometrů jižně od Alžíru, dnešní alžírské metropole, mezi 10. a 14. stoletím pětice vesnic: El Atteuf, Bounoura, Melika, Ghardája a Beni Isguen se tak staly základem pro vyhlášení chráněného území, označovaného jako údolí M’Zab. Uspořádání těchto osad ovlivnilo pozdější arabské stavitele a inspiraci v nich našli i hvězdní moderní architekti jako Le Corbusier, Fernand Pouillon či André Ravéreau.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíShutterstock