Plzeňský rodák přítelem Maorů: Gottfried Lindauer si získal respekt svých modelů
I když jsou Lindauerovy podobizny maorských elit světově proslulé a oceňované zejména etnografy, v Čechách je jejich autor znám pouze některým odborníkům. V Plzni sice existuje Lindauerova ulice, ta však připomíná snad malířova vzdáleného příbuzného, biskupa Josefa Ondřeje Lindauera.
Krušné začátky
Malíř Bohumír Lindauer, jenž užíval německou formu svého jména Gottfried, se narodil 5. ledna 1839 zahradníkovi Hynku (Ignáci) Lindauerovi a jeho ženě Marii. I když se po otcově vzoru vyučil zahradníkem, daleko více jej lákalo kreslení. Proto se údajně pěšky vydal do Vídně, kde se zřejmě zapsal u tehdy významného malíře náboženských motivů Josefa von Führicha jako privátní student. Mladý Lindauer neměl ve Vídni kde spát a noci trávil v šuplíku na vzorky látek svého strýce, vídeňského krejčího. Teprve prostřednictvím Führichovy ženy, která měla přes příbuzné vazby na Plzeň, se podařilo domluvit ubytování přímo u pedagoga.
Již během studií, roku 1857 nastoupil Lindauer do malířské dílny Carla Johanna Nepomuka Hemerleina, kde se v šedesátých letech podílel na cyklu obrazů pro kapli sv. Cyrila a Metoděje ve Valašských Kloboukách. Účastnil se také výzdoby kostelů v Rakousku, Polsku, Rusku a Haliči. Vedle toho vznikla řada portrétů plzeňských měšťanů. Existenční důvody však Lindauera přiměly nastoupit v dubnu 1874 na parník Reichstag, s nímž odplul na Nový Zéland, který byl tehdy závislým územím pod britskou správou.
V nové vlasti
Šestého srpna šťastně přistál v přístavu Port Nicholson na dnešním předměstí Wellingtonu. Záhy přesídlil na Jižní ostrov a usadil se ve městě Nelson, kde se učil anglicky u jistého pana Harlinga. Během pár let zakořenil v nové vlasti natolik, že se roku 1881 stal řádným občanem Nového Zélandu.
TIP: Vyděsit a sníst: Maorové se západních kolonistů rozhodně nezalekli
Už od počátku se živil snad jako fotograf, ale jistě jako malíř a vytvořil několik portrétů domorodých Maorů. Připomeňme, že to bylo v době, kdy války mezi bílými osadníky a Maory byly stále v živé paměti. Roku 1876 se Lindauer přestěhoval do Aucklandu, kde potkal podnikatele a svého štědrého mecenáše Henryho Partridge. Tomu se podobizny Maorů zalíbily natolik, že jich sám několik objednal.
Lindauer pak necelý rok pobýval v Thames na Koromandelském poloostrově a nějaký čas také v Austrálii. Roku 1879 se v Melbourne oženil s Emilií Wipperovou, původem z Gdaňsku. Ta ale koncem února 1880 zemřela, pravděpodobně v důsledku komplikací v těhotenství. V roce 1885 se oženil podruhé s Rebeccou Pettyovou, guvernérovou kuchařkou. O čtyři léta později se usadili ve Woodvillu na Severním ostrově, kde si postavili dům s ateliérem. Gottfried zde pěstoval mimo jiné vinnou révu a vůbec čile zahradničil. Narodili se jim synové Hector a Victor.
V roce 1886 se malíř s manželkou zúčastnil britské Koloniální a indické výstavy v Londýně, kde představil dvacet obrazů. Jeden z nich – dívku tančící tanec Poi – věnoval korunnímu princi a pozdějšímu anglickému králi Edwardu VII. Následovaly výstavy v novozélandských městech a později, v roce 1904, se některé Lindauerovy obrazy objevily na světové výstavě v americkém St. Louis, kde malíř získal zlatou medaili za jeden ze svých nejslavnějších obrazů Heene Hirini s dítětem.
Kontakty s „domovem“
Gottfried Lindauer zůstával v kontaktu s domovem. Roku 1907 zaslal Náprstkovu muzeu dva ze svých obrazů a vycpaného ptáka kivi, symbol Nového Zélandu. O tamní flóře i fauně si také psal s Václavem Fričem, kterého rovněž „zásoboval“ etnografickými předměty. Do Evropy Lindauerovi později jezdili navštěvovat své syny – Hector studoval v Lipsku hudbu a Victor v Mnichově malířství. Od roku 1911 sídlili manželé v Evropě dlouhodobě. Když vypukla první světová válka, s notnou dávkou štěstí se jim podařilo přes Francii a Nizozemí uprchnout zpátky na Nový Zéland. Mladší syn Victor se války účastnil jako dobrovolník.
TIP: Prostě Červíček: Jak cestovatel Frič přivezl do Prahy Indiána
Roku 1916 musel Gottfried Lindauer kvůli zhoršujícímu se zraku skončit s malováním. Zemřel ve svém domě 13. června 1926 ve spánku. Jeho ostatky byly uloženy do rodinné hrobky, kterou sdílí s manželkou, jež ho přežila o osmnáct let, a synem Hectorem. Mladší syn Victor nakonec nenastoupil cestu profesionálního malířství, stal se však uznávaným znalcem novozélandské flóry a odborníkem na řasy a chaluhy.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíWikipedie