Pestrá mozaika Namibie: Na cestě nekonečnými dálavami rudého písku

Nekonečné dálavy jihoafrické Namibie ukrývají fascinující scenérie, od hučících vodopádů po písečné duny, které působí jako z obrazu melancholického malíře. Tolik proměn krajiny na jediném místě uvidíte pouze v několika koutech planety
08.02.2021 - Jan Miklín


Oproti Česku zaujímá Namibie více než desetinásobnou rozlohu, takže při přesunech mezi tamními zajímavými lokalitami strávíte dlouhé hodiny v džípu. Občas se u cesty objeví zebra, slon či žirafa: Divokých zvířat tam žije opravdu hodně, a nejen v národních parcích. Safari však nepředstavuje jedinou místní atrakci – na své si přijdou i milovníci neživé přírody. 

Sto padesát milionů let stačilo, aby se i tvrdá žula alespoň zčásti poddala působení větru, vody, slunce a mrazu. Výsledkem se staly skalní brány, okna či mosty, prohlubně lemované divoce pokřivenou kamennou kůrou a mnoho dalších pozoruhodných útvarů. Přesně takovou krajinu nabízí oblast okolo hory Spitzkoppe, přezdívané „namibijský Matterhorn“. Její německý název není dílem náhody: Před první světovou válkou tvořila Namibie kolonii našich západních sousedů. Germánsky znějící pojmenování tak nese řada zdejších přírodních útvarů. 

Žulový ráj fotografů

Spitzkoppe se tyčí do 1 784 metrů nad mořem a okolní terén převyšuje o šest set metrů. S výjimkou žulových masivů Pontok a o trochu vzdálenější Kleine Spitzkoppe se kolem rozkládá rovinatá pláň, takže vrcholy působí opravdu impozantně. Samotná Spitzkoppe vyžaduje horolezecké vybavení, ale na menší skály vylezete za pěknými výhledy relativně snadno. Objevíte tam malby vytvářené generacemi křováckých lovců – nomádů, putujících krajinou. Okolí Spitzkoppe se stalo jedním z jejich domovů v dobách, kdy v regionu panovalo vlhčí klima a žilo tam víc zvířat než nyní, kdy jde prakticky o poušť. 

Dnes po skalách běhají agamy ostnité či damani skalní, kteří sice připomínají velké hlodavce, ale nejblíž jsou příbuzní slonům a sirénám, jak dokládají i jejich miniaturní kly a kopýtka. Naopak na planině hledají potravu v zemi surikaty, se svým charakteristickým vzpřímeným postojem. Ve škvírách se tu a tam drží sukulenty, schopné přežít jen s minimem vody. Podobná žulová skaliska se zdvihají i v národním parku Namib-Naukluft, jehož prozkoumání by nejspíš zabralo několik měsíců – jeho rozloha totiž odpovídá dvěma třetinám Česka.

Zkamenělý les

Pohledy na masiv Bloedkoppie doplňují téměř mimozemsky vypadající aloe rozsochaté a v údolí vyschlé řeky Swakop zas rostou welwitschie podivné, místní hříčka přírody. Mají jen dva listy, vítr je však roztřepil do spousty cárů. Nejstarší exempláře jsou přitom staré přes tisíc let.

I stromy mohou zkamenět – stačí, když po jejich odumření nastanou vhodné podmínky. Petrifikované dřevo byste našli na několika místech planety, ale kromě Arizony se nikde nevyskytuje v takovém množství jako u namibijského města Khorixas. Pravděpodobně jde o kmeny dnes již vyhynulých jehličnanů, které rostly před 280 miliony let jinde. Do současné lokality je zanesla velká povodeň, zároveň s pískem a bahnem, jež dřevo překryly. Díky tomu se nerozložilo a spolupůsobením obrovských tlaků během dalších milionů let zkamenělo. Většina kusů je relativně malá, ale ty rekordní měří i desítky metrů a mnohde zůstávají dobře patrné suky či větve.

Torza v rudých dunách

O kus dál, poblíž osady Twyfelfontein, se ve změti divoce „poházených“ skal rozkládá jedno z největších afrických nalezišť skalních maleb, zařazené i na seznam UNESCO. Tamní motivy zahrnují lovecké scény a zvířata, například včetně lachtanů – přestože dnes moře leží o sto kilometrů dál na západ. Obrazce do skal před deseti tisíci lety vyryli křováčtí lovci. 

K nejvyhledávanějším lokalitám Namibie patří Sossusvlei, součást národního parku Namib-Naukluft. Právě tam totiž můžete nahlédnout do nekonečných dálav dun z rudého písku, přesypávajících se od obzoru po obzor. Vyšlapat v ranním chladu po hřebeni duny na vrchol a pozorovat, jak se červený písek stává ještě červenějším, když na něj dopadnou první sluneční paprsky, znamená neopakovatelný zážitek.

Tu pravou raritu však představují suché jezerní pánve „vlei“. Jejich dno pokrývá jílovitá vrstva, po deštích rozpraskaná do šestiúhelníkových dlaždic. Vznikla v době, kdy se do míst pravidelně rozlévala řeka Tsauchab, a také díky ní tam kdysi rostly akácie dosahující výšky až sedmnácti metrů. Před staletími se však klima změnilo, řeka vyschla a stromy odumřely. Díky tvrdému dřevu a suchému podnebí ovšem velká část z nich stojí dodnes: Podle odhadů jsou torza asi 600 let stará.

Hřmící masa vody

Severním cípem Namibie, Kaokolandem, protéká zhruba tisíc kilometrů dlouhá řeka Kunene. Pramení v horách Angoly, odkud směřuje na jih k namibijské hranici, kterou pak sama utváří od města Ruacaná po ústí do Atlantiku. Kromě známějších vodopádů Ruacaná na ní leží i kaskády Epupa, nazývané někdy Quedas do Monte Negro. Řeka je v těchto místech několik set metrů široká, ale u rekordního, 37 metrů vysokého skoku se zužuje do sevřené soutěsky. Při pohledu na hřmící masu, za slunečných dnů s duhou na kapkách vody, se vám na chvíli zatají dech.

TIP: Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

Fascinující však nejsou jen samotné vodopády, ale i jejich okolí s baobaby, fíkovníky a palmami. Nejvíc pozornosti přitahují mohutné baobaby prstnaté, rostoucí na skalách na samé hraně soutěsky, s kořeny plazícími se skrz skalní škvíry. Ty největší mají kmeny o průměru až deseti metrů, zajímavé jsou však i z hlediska stáří: Datování odhalilo, že některé gigantické exempláře už v místě rostou přes tisíc let, což je řadí mezi nejvěkovitější stromy na Zemi

V zemi Himbů

Chudý Kaokoland dnes obývají zejména Himbové, jedno z domorodých namibijských etnik, které tam vytlačili kolonisté i jiné kmeny. Obyvatelé mnohých vesnic ležících poblíž silnice se snaží přilepšit si nabízením ukázek běžného života. Himbové se tradičně živí pastevectvím a jejich osady sestávají z malých kupolovitých domků z jílu naplácaného na proutěnou kostru. Ženy si potírají pleť směsí jílu, másla a bylin, což jí dodává temně oranžový odstín. Tutéž směs používají i do vlasů, které tak vypadají jako rudé dredy. Fotogenická „kosmetika“ přitom učinila z Himbů symbol Namibie a jedno z nejznámějších afrických etnik. 


Další články v sekci