Ostrov Borneo: Dřívější domov lovců lebek je dnes cestovatelským rájem

Ostrov Borneo zaujímá na jihovýchodě Asie úctyhodnou plochu odpovídající rozloze Turecka a jeho severní třetina, s výjimkou nevelkého sultanátu Brunej, spadá pod správu Malajsie. Dělí se na západní provincii Sarawak a východní Sabah, přičemž hlavním městem druhé zmíněné a pomyslnou vstupní bránou na ostrov je půlmilionová metropole Kota Kinabalu. Místní jí přezdívají „KK“, aby neustále nemuseli opakovat celý název – a jejich zvyk přejde rychle do krve i vám. 

Na starších mapách byste město našli jako Jesselton, nicméně pátrání po zbytcích architektury z dob britské kolonizace je v moderní zástavbě velmi náročné: Během druhé světové války totiž sídlo takřka srovnaly se zemí bomby. K nejkrásnějším a nejzachovalejším památníkům minulosti tak patří hodinová věž Atkinson Clock Tower, která v místě stojí od roku 1902 a původně sloužila coby maják. 

Vydáte-li se od ní na krátkou procházku mimo zástavbu, narazíte také na zapomenutý hřbitov a z náhrobků vyčtete, že patří Britům. Zemřeli na tzv. bornejskou horečku, ovšem za tajemnou nemocí se neskrývá nic jiného než tehdy neznámá malárie. Mnoho obětí zabila ještě před čtyřicátým rokem života. 

Ráj streetfoodu

Duši Kota Kinabalu tvoří nábřežní tržiště, kde se každé ráno koná velký bazar s čerstvými rybami. Prodavači nabízejí vše, co se dá chytit v moři, od malých sardinek přes tropické ryby, humry, langusty, krevety, olihně až po obrovské tuňáky. Zatímco se zákazníci motají mezi zbožím a sjednávají ceny, nedaleko se prodává také exotické ovoce, jemuž svou velmi specifickou vůní vévodí durian. 

Pokud se na místo vrátíte večer, ocitnete se v ráji prvotřídního pouličního jídla. Zatímco se na grilech opékají krevety, humři či ryby, místní sedí okolo plastových stolků a svá sousta poklidně zapíjejí čerstvým kokosovým mlékem. Snad nikde na světě nekoupíte mořské živočichy tak levně: Stačí ukázat na humra, jenž ještě ráno plaval v moři a který by jinde stál sto dolarů. Tady za něj dáte třicet a můžete si jej vychutnat v pohodové přímořské atmosféře. 

Pláže jako ve snu

Národní park Tunkua Abdula Rahmana leží jen pár kilometrů od Kota Kinabalu a téměř dvě třetiny z jeho pěti tisíc hektarů zaujímá Jihočínské moře. Oblast však protkává nespočet malých ostrůvků, které oplývají dokonalými plážemi. Nejoblíbenější z nich, Pulau Manukan, vypadá doslova jako kopec stromů a palem obklopený průzračnou vodou. Nejenže tedy láká k odpočinku v bělostném písku, ale zároveň připomíná ráj potápěčů. S trochou nadsázky si tam zkrátka budete připadat jako na Maledivách. 

Na nedalekém ostrůvku Mamutik na vás čekají běloskvoucí pláže, ale i stezka vinoucí se jeho nevelkým pralesem. Mnoho turistů tam nejezdí, takže vám nikdo nebude plašit divokou zvěř – obzvlášť až metrové varany, jejichž královstvím se Mamutik stal. Naopak k největším ostrovům v oblasti patří Gaya, která je dokonce trvale obydlená: Lidé se tam však mačkají v dřevěných chatrčích, postavených na kůlech přímo u pobřeží. Před padesáti lety se totiž v místě začali usazovat Filipínci prchající před válkou na jihu země. Od té doby na ostrově žijí v ilegalitě, ovšem tolerované. 

Po čajové stezce

Po několika hodinách jízdy z Kota Kinabalu dorazíte k nejvyšší hoře Malajsie, Gunung Kinabalu. Její vrchol ční do 4 095 metrů nad mořem, a pokud se jej rozhodnete zdolat po jedné z oblíbených trekových tras, čeká vás dvoudenní dobrodružství. Kousek za horským velikánem se pak z krajiny vynoří městečko Ranau, jehož kopce pokrývají nejrozlehlejší čajové plantáže na Borneu. 

Pěstování čaje do těchto končin sice dorazilo s Brity, nicméně místní plantáže už založili Malajsijci v roce 1973. Čaj však nepředstavuje jediné přírodní lákadlo v okolí. V tamních pralesích totiž kvete divoká raflézie s největšími květy na Zemi: Mohou dorůst průměru až jednoho metru a vážit i deset kilogramů. Kromě nezvyklé rostliny proslulo Borneo také coby někdejší ráj orangutanů, jichž na ostrově před příchodem civilizace žily tisíce. Jméno jim dali první malajští obyvatelé a v jejich jazyce zní „orang utang“, tedy „lesní člověk“. Dnes však zrzavé primáty vyhání z jejich přirozeného prostředí kácení pralesů, které ustupují polím s olejovými palmami (viz Pomalá smrt). 

Lesní lidé

Pokud se s orangutany chcete setkat, vypravte se do rezervace Sepilok nedaleko města Sandakan: Jedná se o jakýsi útulek zraněných či opuštěných primátů, kteří tam přechodně žijí, dokud nevyrostou nebo se neuzdraví – pak míří zpět do divočiny. „Fungujeme již od roku 1964 a jsme nejstarší na ostrově,“ chlubí se průvodci, zatímco ukazují cestu pralesem neuvěřitelně mohutných stromů. Najednou však v porostu něco zašustí a vykoukne z něj hlavička orangutaního mláděte. Za ním se objeví další dvě, načež se malí tvorové pověsí za ruce na větev a začnou švitořit, jako by si o něčem povídali a smáli se.  

Čas krmení sice do parku přiláká pár zvědavců, ale stále se nedá mluvit o turistické atrakci, kde byste museli čekat ve frontách. Něco přes dvacet lidí se v tichosti nachystá u výběhu, načež v něm zřízenec vysype košík ovoce. Během okamžiku se z pralesa vyřítí hladoví orangutani a začnou si pochutnávat na banánech. Někteří sedí, jiní se drží jednou rukou za větev či lano. A z dálky je pozoruje párek makaků, kteří čekají, až přijdou na řadu.

Pod tíhou kokosů

Z ostrůvků při pobřeží Bornea byste rozhodně neměli minout ani Selangan. Nabízí liduprázdné pláže s bílým pískem, průzračné moře a palmy, které se ohýbají pod tíhou kokosů – ale především k němu každý rok připlouvají klást vejce želvy, a z jeho území se proto stal národní park. Správci dokonce omezují počet turistů, kteří mohou zůstat přes noc, na 50–60 osob. 

TIP: Zelený mor Bornea: Nebezpečný boom palmy olejné

Jakmile padne soumrak, změní se Selangan v přírodní divadlo, jehož herce představují karety obrovské, a někdy i vzácné karety zelenavé. Želvy hloubí jámy do písku a kladou do nich vajíčka o velikosti pingpongových míčků: Některé jich snesou téměř stovku. Nadílka se také průběžně klube a drobotinu pro její dobro odchytávají hlídači. „Na svobodu želvičky vypouštíme v noci, aby měly větší šanci na přežití,“ vysvětluje správce Rob. Pod rouškou tmy se totiž mláďata vyhnou pozornosti dravců. Ani pak ovšem nemají vyhráno – podle Roba během dalších dnů skončí ve chřtánech predátorů až 90 % malých karet.