New Orleans: Mekku světového jazzu koupil prezident Jefferson od Napoleona

Již příjezd do města po mostě přes jezero Pontchartrain působí nezapomenutelným dojmem. Obdivuhodné stavitelské dílo měří téměř 40 km a dopřává řidičům úžasný pocit jakéhosi vznášení se na moři: Konstrukce se zdá spočívat těsně nad hladinou a břeh není dlouho vůbec vidět. 

Metropoli voda přímo svírá: Na severu se rozkládá zmíněné jezero, na jihu se směrem k blízkému Mexickému zálivu klikatí veletok Mississippi. Když tedy v oblasti koncem srpna 2005 řádil tropický hurikán Katrina, protrhl hráze vodní plochy s rozlohou asi 2 000 km² a Pontchartrain se doslova vlil do ulic. Asi jen 30 % aglomerace přitom leží nad hladinou moře, a nebezpečí záplav se nad ní proto vznáší trvale.

Za mostem se vynoří špičky mrakodrapů ve Financial District, následované celou siluetou města s ohromnou kopulí Superdomu. A když na slavné Canal Street zabočíte doleva, ocitnete se ve French Quarter – Francouzské čtvrti, kam směřují všichni.

Hlučná hlavní tepna

„To snad ani nemůže být Amerika!“ napadne turistu při pohledu na dvou- až třípatrové koloniální domy s vysokými okenicemi a balkony, které zdobí tepané zábradlí podpírané štíhlými kovovými sloupy. Čtvrť není rozlehlá: Stále se jedná o původních šest krát třináct bloků, které kdysi tvořily celé New Orleans. Ulice se křižují v pravých úhlech a nesou hezky znějící francouzská jména – i ta připomínají někdejší koloniální éru. 

Hlavní tepnu představuje proslulá Bourbon Street: Je barevná, živá, hlučná, plná turistů, umělců i pseudoumělců, hippies všeho druhu a věku, ale také desperátů a neškodných bláznů. Návštěvník tak záhy pochopí, proč se městu říká „The Big Easy“ neboli „velká pohoda“. Z každé druhé hospody zní živá muzika – tradiční dixieland, gospel, funk, blues i boogie-woogie pro hřmotný chumel návštěvníků, kteří s chutí využívají na americké poměry neobvykle tolerantní nařízení. V New Orleans se totiž jako v jediném městě USA kromě Las Vegas smí veřejně „nasávat“ po celou noc.

První koktejl

V proslulé kolébce jazzu se ovšem nezrodil jen oblíbený hudební žánr, ale i první koktejl: V době prohibice smíchal podnikavý Benson „Pet“ O’Brien zakázaný rum s trochou ovocné šťávy a cukru, aby zakryl alkoholový opar. Jeho vynález se brzy těšil nevšední oblibě, jež trvá dodnes – a například v Pat O’Brien’s na St. Peter Street si můžete dát za přijatelnou cenu tzv. hurricane, tedy namíchaného lomcováka velikosti menšího vědra.

Francouzská čtvrť má neopakovatelnou atmosféru, která vrcholí absolutním šílenstvím během masopustního Mardi Gras. Nabízí však rovněž útočiště před stresem amerického života ve velkoměstě. Snad proto se do útulných uliček stahovala řada umělců, aby s většími či menšími úspěchy zkoušeli odolnost svých jater. Patřili k nim také spisovatelé Ernest Hemingway a Tennessee Williams, přičemž druhý jmenovaný tam napsal svou slavnou hru Tramvaj do stanice Touha.

Genius loci

Každopádně bez New Orleans by jazz zřejmě nevznikl, alespoň ne tak, jak ho známe dnes. Zdá se, že fenomenální genius loci jedinečného místa umožnil koncem 19. století zázračné spojení africké, francouzské, španělské a anglosaské hudby. Její první vyslanci se pak vydávali na parnících proti proudu Mississippi, načež rychle dobili Chicago, New York a posléze i většinu světa. 

Z New Orleans pocházejí stovky vynikajících muzikantů. Za všechny jmenujme gospelovou zpěvačku Mahalii Jacksonovou, klavíristu a zpěváka Fatse Domina a světově proslulého „Satchma“ – Louise Armstronga. Pamětníci si jistě vybaví jeho legendární koncert v pražské Lucerně v roce 1965.

V jazzové nirváně

Mekkou jazzových nadšenců se stala ikonická Preservation Hall na St. Peter Street. Vitální staříci tmavé pleti tam každý večer přivádějí do jazzové nirvány šťastlivce, kterým se podařilo dostat dovnitř. Za dvacet dolarů a víc pak zahrají i na přání. Jen za známý Armstrongův song „When the Saints Go Marching In“ je potřeba si připlatit – „protože už toho máme plné zuby,“ jak prohlásil bělovlasý klavírista. Ale na pohřbech, které mimochodem představují neuvěřitelný zážitek, rozjedou muzikanti i ty tisíckrát obehrané „Svaté“. 

Procházku čtvrtí můžete zakončit u mohutné Mississippi, která líně plyne pouhých pár kroků od Jackson Square s majestátní katedrálou sv. Ludvíka. Nablýskané kolesové parníky tam čekají na zájemce, aby je svezly – jako již tolik jiných před nimi – proti proudu nejméně do Baton Rouge, ale i dál do Natchez, Memphisu, či dokonce až do 1 200 km vzdáleného St. Louis.

Aligátoři a hadi

Když francouzští kolonisté kolem roku 1720 město zakládali, nacházely se v celé oblasti delty Mississippi pouze bažiny plné aligátorů, hadů a komárů – nešlo tedy o právě ideální místo k životu. Široký pás území v povodí řeky Francouzi již předtím prozkoumali, prohlásili jej za majetek koruny a pokřtili ho „La Louisiane“ na počest Ludvíka XIV.

Když král v roce 1715 zemřel, přešel trůn na jeho pravnuka Ludvíka XV., kterému však tehdy bylo pět let. Jeho strýc vévoda Filip II. Orleánský se snažil zachránit zruinovanou státní pokladnu, a tak byli pod falešnými sliby lákáni do zámoří dobyvatelé, jejichž sen o zemi plné zlata stále přežíval. Nové osídlení se na počest protřelého vévody dočkalo pojmenování „Nouvelle Orléans“. 

Soužití v míru 

Ne všichni první osadníci ovšem přišli dobrovolně: Leckterý ostrý hoch či lehká děva museli za oceán za trest a život v državě tehdy určitě neznamenal procházku růžovým sadem. Město se však pomalu rozrůstalo a v okolí se začala pěstovat bavlna a tabák. 

V roce 1762 se Ludvík XV. rozhodl darovat celou ohromnou oblast Španělsku, protože v sedmileté válce hrozilo, že by mohla – stejně jako Quebec a Montreal na severu – padnout do rukou nenáviděných Angličanů. Španělé na místě setrvali do roku 1800, kdy museli území vrátit Napoleonovi. Nicméně město pod jejich správou netrpělo: Dál se hovořilo francouzsky a vedle sebe v míru žily různé národnosti, dokonce i svobodní černoši. 

Věčně opilá čeládka

Jenže Napoleon brzy poznal, že je mu Louisiana spíš přítěží. Na vedení válek nutně potřeboval peníze, a tak ji v roce 1803 nabídl Američanům ke koupi. Tehdejším prezidentem USA byl Thomas Jefferson, schopný politik a autor Deklarace nezávislosti z roku 1776, jež ukončila vládu Británie nad americkými koloniemi. A přestože se mladé Spojené státy potýkaly se značnými finančními potížemi, ohromný pruh země o dvou milionech čtverečních kilometrů za 15 milionů dolarů koupil. Plocha USA se tak ze dne na den zdvojnásobila a francouzské Nouvelle Orléans se stalo americkým New Orleans. 

TIP: Na návštěvě v San Francisku: Svobodném městě vybudovaném ze zlata

Život se však nezmění pouhým přejmenováním, a tak francouzský duch přetrval a počet veřejných domů začal aspirovat na světový rekord. Guvernér William C. C. Clairborne si z poměrů ve městě zpočátku zoufal a v dopisech Kongresu si stěžoval na „místní nezodpovědnou a věčně opilou čeládku“. Také on však posléze magii místa podlehl, o pár let později si vzal za ženu tamní aristokratku a nakonec přišel na chuť i tomu importovanému beaujolais.