Národní park Redwood: Říše rudých obrů

Na oficiálních stránkách kalifornského národního parku Redwood se píše, že park znamená více než jen vysoké stromy. Velké lákadlo představuje i 54 km nedotčených pláží a chráněných zátok. Místní atrakcí číslo jedna jsou přesto především prastaří pamětníci: sekvoje vždyzelené. Parkem prochází dálnice č. 101, monumentální stromy si ale nejlépe vychutnáte při pěší procházce. Pouze si budete muset zvyknout na občasnou bolest v krční páteři, která vás „odmění“ za snahu dohlédnout až na samý konec kmenů. Vrcholky často halí mlha, přes kterou prosvítá slunce, což vzbuzuje pocit, že mají koruny stromů svatozář. Je to jako procházet se obří přírodní katedrálou. 

Vláha nad zlato

Před mnoha miliony let byly v Severní Americe sekvoje běžné – rostlo jich tu kolem čtyřiceti druhů. Do dnešních dob však přežily pouze dva – sekvoje vždyzelená a sekvojovec obrovský, jejž najdete ve střední Kalifornii. Oba druhy těchto sekvojí patří k monotypickému rodu, který roste jen na americkém kontinentě, avšak jejich předkové byli v druhohorách a třetihorách rozšířeni po celém světě. Klimatické změny na konci doby ledové způsobily, že sekvoje přežily jen na úzkém pruhu pobřeží, v šířce od osmi do padesáti kilometrů, mezi kalifornským městem Monterey a oblastí v jižním Oregonu. Vzhledem k tomu, že sekvoje potřebují pro svůj růst velké množství vláhy, vyhovují jim vlhkostí nasycené větry vanoucí od Tichého oceánu. Avšak jejich mimořádný vzrůst podporují i mírné zimy podmíněné blízkostí Pacifiku a ideální složení půdy v tomto kraji. 

Vliv nedalekého oceánu zajišťuje podél pobřeží vcelku stabilní celoroční teploty – v průměru mezi 6 a 16 °C. Od října do dubna se tlaková výše nad severním Pacifikem stará o časté bouře, během nichž spadne většina celoročního přídělu srážek v regionu. Ale na tomto tenkém pruhu pobřeží často prší i během roku a většinu času je tu dost mlhavo. Právě tyto pobřežní mlhy zajišťují sekvojím přísun jedné třetiny roční potřeby vody.

Poválečné drancování

Mamutí stromy objevili španělští dobyvatelé na pacifickém pobřeží Kalifornie v roce 1769. V 50. letech 19. století ale odborníci z dřevařských firem rozpoznali vynikající vlastnosti sekvojového dřeva – je lehké, má krásnou strukturu a obsahuje minimum pryskyřice, takže méně podléhá přirozenému rozpadu. A tak začalo drancování lesa. V roce 1965 už bylo vykáceno 85 % z 8 000 km². Pouhých sto let tedy stačilo dřevařům k téměř úplnému vymýcení sekvojí. Federální lesní úřad poté sice určil, že na každém akru vytěženého porostu musí zůstat stát alespoň pět semenných stromů, to však pomohlo jen v období před druhou světovou válkou. Po ní se poptávka po dřevě opět zvedla a obchod s řezivem se rozjel naplno. Nařízení nikdo nerespektoval a během jediného roku 1946 zmizelo z povrchu Kalifornie dalších 44 000 ha sekvojového lesa. Bez náhrady.

Červený les zachráněn

Proti šílenému drancování lesů protestovali lesní inženýři a významné osobnosti po celých Spojených státech. V roce 1908 vyhlásil prezident Franklin Roosevelt Muir National Monument nedaleko San Franciska národní přírodní památkou ve snaze zachránit alespoň část sekvojových lesů. I přesto ale vláda stále prodávala takřka za babku pobřežní kalifornská území soukromým majitelům a kácení sekvojí pokračovalo. V roce 1918 byla založena Liga pro záchranu sekvojí a zapojili se i členové klubu Sierra Nevada. Teprve v roce 1968, za pět minut dvanáct před definitivním vykácením, bylo lesní území se zbývajícím porostem prohlášeno za národní park, který dostal podle červeně zbarveného dřeva název Redwood – Červený les. 

Každoročně zavítá do parku téměř půl milionu návštěvníků. Mezi největší turistické atrakce patří Komínový strom, který je uvnitř vykotlaný, nebo 50 km dlouhá Třída obrů. Na ní můžete dokonce projet tunelem přímo skrz kmen jednoho z velikánů.