Národní park Denali: Ve stínu krále Aljašky
NP Denali je oblíbenou destinací jak amerických, tak zahraničních návštěvníků. Vedení parku nelze upřít vesměs velmi dobrou organizací turistického ruchu s patřičnou mírou regulace, pokud je nutná z ohledu na ochranu přírody. Některé prvky režimu parku jsou však v evropských podmínkách vcelku nepředstavitelné.
Výběr aktivit
V nabídce turistických aktivit zde funguje dokonale trh. Je libo rafting nebo jiný adrenalinový sport? Žádný problém. Průvodci se specializují na tradiční kulturu, architekturu, pozorování přírody, horolezectví, náročnou i nenáročnou horskou turistiku, stačí si jen vybrat.
Klasickým zájmem pozorovatelů a fotografů přírody v NP Denali je tzv. „velká pětka“ – los, karibu, grizzly, ovce aljašská a vlk. Při troše štěstí můžete skutečně tato zvířata v rozmezí 3–5 dnů spatřit. Ale paleta zdejší fauny je o poznání širší – celkem 39 druhů savců, 167 druhů ptáků (z toho 119 hnízdících), 10 druhů ryb a pouze jeden druh obojživelníka. Tato pestrost je dána geologickou různorodostí v těch nejextrémnějších klimatických pásmech.
Za losy a vlky
Na konci záři dorazila naše parta do parku, kde jsme dostali povolení na vstup o dalších dvacet kilometrů do hloubi parku. To nejhezčí zabarvení podzimní přírody nás již minulo, na druhou stranu to byl čas vrcholu losí říje, což byl pro nás největší magnet. Tabule u silnice se zákazem opuštění silnice v délce pět mil nám však trochu kalila radost. Byla to oblast největší koncentrace losů a zákaz byl hlavně z důvodu bezpečnosti turistů. Losi jsou totiž velmi nevyzpytatelní, dokážou vás klidně ignorovat v bezprostřední vzdálenosti, a pak mnohdy z ničeho nic atakují vše, co je nablízku. V období říje je tohle pravidlo ještě aktuálnější. Návštěvní řád však nemá cenu porušovat, rangeři zde mají statut policie.
Cesta po Denali Highway je trochu monotónní a vcelku i traumatizující. Všude kam pohlédnete, je totiž jen nekonečná tundra, lemována na sever i na jih pásmem zasněžených hor a ledovců. Samozřejmostí je mít neustále plnou nádrž, protože široko daleko není žádna benzinka.
I když střídavě sněžilo a pršelo, vytvářel tenhle nečas onu atmosféru drsného severu. Vcelku příjemným poznáním bylo chování amerických turistů, kteří nás rádi upozornili na jakékoliv zajímavosti, které při pohybu parkem objevili. Jedna dvojice důchodců nás dokonce honila přes dvacet kilometrů, aby nám oznámila, kde viděla smečku vlků. Ty jsme pak díky nim opravdu našli.
Na dosah losa
O místě výskytu ovcí aljašských jsme věděli, bylo jen otázkou, na které straně údolí se ovce budou pást. Skupinku ovcí s mláďaty bylo vcelku lehké najít a po troše strmého výstupu jsme se k nim přiblížili na vzdálenost cca 20–50 metrů. Berani byli na protějším vrcholku hory, a protože polovina naší party rezolutně odmítla za nepříliš příznivého počasí jakékoliv horské túry, museli jsme my dva zbylí rezignovat a přizpůsobit se. Na druhou stranu riskovat, že nás na vrcholu nebo cestou zastihne sněhová vánice, by také nebylo příjemné.
K nejakčnější scéně se schylovalo o několik hodin později. Našli jsme jednoho výzkumníka, který zblízka sledoval losí říji. Vlezli jsme za ním do křoví a téměř jsme si tak sáhli na obrovského losího býka. Respekt nám velel vrátit se na silnici, načež nás následoval i onen býk. Přecházeje přes silnici si nás prohlédl a pak následoval své losí „dámy“. Za neustálého sněžení jsme ho pozorovali více jak hodinu.
K večeru jsme se shodli, že za tohoto počasí není moc šancí na pořádnou fotografii, proto jsme na večer prostory národního parku Denali opustili a zamířili do naprosté divočiny po písčité silnici, která má honosný název Denali highway. Údržba silnice není nikterak nákladná. V letních měsících pouze srovnají nerovnosti a vyplní výtluky a to je vše. Po většinu roku je silnice stejně pokrytá ledem a sněhem. Asi po patnácti kilometrech jsme zaparkovali a připravovali se na další přespání v autech. Lilo jak z konve a byla zima. Při kempování se nám osvědčili jednoduché vařiče tzv. dřívkovače, na kterých bylo možné s pomocí několika větviček svařit litr vody za necelé tři minuty.
„Vysoká“ v plné kráse
V noci došlo k prudké změně počasí. Nad ránem mě ještě dávno před východem slunce vzbudila zima – bylo minus 8 stupňů a obloha jak vymetená. Rychle jsem vzbudil kolegy, protože rýsující se hora na horizontu mi byla nějak povědomá. Za chvíli jsem si byl jist – Mt. McKinley se zjevil v plné kráse. Za půl hodiny jsme již nadšeně fotografovali růžově zbarvenou nejvyšší horu severní Ameriky, což se jinak povede málokdy, protože je téměř vždy zahalena v oblacích.
Do návštěvnického centra parku se dostanete po dálkové silnici z Anchorage asi po 360 kilometrech. Jde o velmi zajímavou cestu s nezaměnitelným koloritem severské přírody i architektury a současně projíždíte malými vesnicemi a městečky. Většinu nevyhnutelných věcí k pobytu dostanete koupit i na čerpacích stanicích a v malých krámcích. Pokud se cestou naskýtá nějaký zajímavý výhled na krajinu, můžete zastavit na upravených parkovištích označovaná jako „View point“ se symbolem fotoaparátu. Občas lze také zahlédnout zajímavou značku „Dejte přednost losům". Losi často křižují silnici a kolize s tímto téměř tunu vážícím kolosem je asi velice špatná zkušenost.
Samotné návštěvnické centrum poskytuje veškeré potřebné informace o pobytu i pohybu v prostorách národního parku. Můžete shlédnout videoprezentace z prostorů parku i o tom, jak se chovat při setkání s medvědem.
Povolení z loterie
Co se týká pohybu po národním parku, je pěší turistika vesměs povolena s výjimkou omezení, která jsou u silnice celkem dobře vyznačena. Dovnitř parku se dostanete po silnici z návštěvnického centra a prvních cca 30 kilometrů je volně dostupná vlastním autem. Dále se pak dostanou pouze auta s povolením vstupu do vzdálených kempů. Rezervace takového vstupu je možná pouze jeden den před příjezdem. Další speciální povolení uděluje správa parku dle svých kritérií ve formě loterií pro volný vstup na závěr sezony (10–15 září).
Asi 150 kilometrů od vstupu do parku, na samém konci silnice, se nachází chatová základna Denali Lodge, která nabízí převoz autobusem a ubytování v chatkách s plnou penzí. Cena je poměrně vysoká, ale je to výjimečná možnost k pobytu v panenské divočině.
Autobusem do divočiny
Poslední možností jak proniknout do divočiny, je využit rezervace místa v autobusu. Řidiči jsou velice dobře znalí poměrů na silnici a zastaví autobus, kdykoliv někdo z cestujících uvidí něco zajímavého. Jízdenka vás opravňuje vystoupit kdekoliv na silnici a pak zastavit autobus na zpáteční cestě, tedy pokud jsou ještě volná místa. Strážci parku, rangeři, kontrolují jména cestujících na vstupu i výstupu a tím lehce zjistí, kdo se toho dne z parku nevrátil. Samotná jízda autobusem od vstupu a zpátky trvá přes 12 hodin, takže na cestu se zastávkami si musíte plánovat celý den.
Aljaška evokuje naplno pocit vzdálené divoké přírody, Národní park Denali je pak jedním ze skvostů těchto končin. Přijdou si zde na své všichni, kteří chtějí zažít intenzivní pocit z nenarušené přírody.
-
Zdroj fotografiíMiro Zumrík