Na jižním konci světa: Patagonie je jako krutá milenka

Andreas Madsen, který kdysi pracoval jako kuchař na expedici slavného argentinského badatele Francisca „Perita“ Morena (1852–1919), se do patagonské přírody natolik zamiloval, že se tam usadil natrvalo. „Patagonie! Je to krutá milenka. Okouzlí vás, čarodějka! Vezme vás do náručí a nikdy vás nenechá jít,“ prohlásil. A s jeho slovy souhlasí mnoho turistů i cestovatelů, kteří tuto krajinu mnoha tváří někdy navštívili.

Mezi Atlantikem a Pacifikem

Jako Patagonie se označuje rozsáhlé území v cípu Jižní Ameriky od Atlantiku až po Pacifik. Politicky patří takřka čtyři pětiny oblasti Argentině, na západě se pak táhne úzká chilská část. Na severu vymezují Patagonii argentinská řeka Colorado a chilská Biobío. Oba toky přitom po staletí přirozeně oddělovaly pole působnosti Španělů od dávného území bojovného polokočovného kmene Mapuče, který si nedokázali podmanit Inkové ani zmínění Evropané.

Jižně směrem k Antarktidě navazuje na Patagonii souostroví Ohňová země se známým mysem Horn. Patagonskou oblastí vedou jen dvě hlavní silnice: proslulá Ruta 40 kopírující Andy a Ruta 3 sledující pobřeží Atlantiku. Menší spojnice mezi zmíněnými silnicemi bývají jen zřídkakdy asfaltové.

Muži obřích nohou

Prvním Evropanem, který dorazil k jižnímu cípu kontinentu, se stal v roce 1520 portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães (1480–1521). Aniž to původně tušil, měla se jeho flotila čítající pět lodí později zúčastnit jednoho z největších dobrodružství v lidských dějinách – prvního obeplutí zeměkoule. Při hledání průlivu k poloostrovu Zadní Indie objevil dobrodruh zemi, kterou posléze pojmenoval Patagonie.

„Jednoho dne,“ napsal ve své zprávě Magalhãesův kronikář Antonio Pigafetta, „jsme k našemu úžasu spatřili na pobřeží muže obří postavy. Byl tak vysoký, že mu hlava nejvyššího z nás sahala jen k opasku. Náš kapitán pojmenoval tento národ Patagonci.“ Nikdo přesně neví, odkud si Magalhães zmíněné označení vypůjčil. Podle některých historiků souvisí s velkými končetinami domorodců: v jejich řeči je „pata“ výrazem pro nohu a „gón“ představuje příponu pro zveličení.

Otisky předků

Do patagonské krajiny se ruka civilizace příliš neotiskla a na historické monumenty zde narazíte jen zřídka. Snad jedinou výjimkou se stala Cueva de las Manos neboli Jeskyně rukou u řeky Pinturas, kde si můžete prohlédnout celkem 829 otisků dlaní. Jedná se o jedno z velmi raných svědectví o lidském působení v nejjižnějším cípu světa – nejstarší kresby se datují takřka deset tisíc let do historie. 

Patagonii člověk osídlil koncem poslední doby ledové. Lidé, kteří tehdy do oblasti přišli ze severu, se dokázali dokonale přizpůsobit zdejším tvrdým klimatickým podmínkám. Například Tehuelčové lovili v rozlehlých patagonských pampách lamy gaunako, Alakalufové chytali tuleně a Mapučové zase hojně jedli semena araukárií. Po původních obyvatelích však vlivem západní civilizace nezbylo téměř nic – s výjimkou asi půl milionu Mapučů se všechny někdejší patagonské kmeny považují za zaniklé.

Typické obyvatele dnešní Patagonie představují gaučové. Divocí muži španělsko-indiánského původu milují svobodu a noci raději tráví v sedle než v teple domova. Jako strážci milionů ovcí na obrovských pozemcích farem zvaných estancias jsou podle vlastních představ nenahraditelní.

Čtyřikrát jiná

Patagonie se dělí na čtyři velká území. Zcela na severu leží Jezerní oblast, přezdívaná „jihoamerické Švýcarsko“. Krajinu zhruba o rozloze České republiky charakterizují křišťálově čistá jezera, stále zelené lesy plné pabuků a sopky jako vystřižené z cestopisných knih.

Mezi Andami a pobřežím Atlantiku se rozkládají nekonečné šedohnědé roviny, jen vzácně porostlé pichlavými travinami a keři. Patagonská pampa připomíná prostor bez hranic, jehož šíři nedokážou oči uvyklé středoevropským obzorům téměř obsáhnout. V řídce osídlené krajině se mimo jiné pase na dvacet milionů ovcí.

Kontrast k suchým rovinám, nad nimiž se prohání vítr, tvoří patagonské Andy: ční takřka tři tisíce metrů nad smaragdově zelená jezera a staly se pro většinu návštěvníků hlavní atrakcí. Čtvrté území pak představuje ostrovní Ohňová země, přezdívaná „konec světa“, kterou od nejjižnějšího cípu kontinentu odděluje Magalhãesův průliv. Slavného mořeplavce totiž kdysi překvapila záplava ohňů, jež zapalovali místní obyvatelé, aby přestáli věčný chlad.

Praotec chráněných území

Díky značné rozloze a rozmanitému podnebí se Patagonie pyšní velmi bohatou flórou a faunou. Především po příchodu evropských osadníků asi před sto padesáti lety však příroda utrpěla citelný zásah. Z původních devatenácti milionů hektarů deštného lesa v Chile se už více než sedmdesát procent vykácelo či vypálilo a zůstaly většinou jen pohřební scenérie se zbytky zuhelnatělých stromů. Takřka na všech farmách v pampě navíc chovají příliš mnoho ovcí na malém prostoru, takže velká část krajiny pustne a mění se v poušť.

Argentina se negativnímu vývoji snaží čelit tím, že rozlehlé části Patagonie zařadila pod ochranu státu. Velké chráněné oblasti vznikly již v 30. letech minulého století zejména díky prozíravosti zmíněného badatele Francisca Morena, který v letech 1876 a 1877 cestoval po Patagonii z pověření vlády a zkoumal zdejší přírodu. Chile se stejným směrem vydalo spíš váhavě: o tom, že nedotčená krajina může vydělat víc peněz než její ničení, přesvědčil tamní politiky až nárůst cestovního ruchu.

Jméno „praotce chráněných území“ nese také Parque Nacional Perito Moreno a jedna z největších turistických atrakcí Patagonie – ledovec Perito Moreno v národním parku Los Glaciares. Jeho čtyři kilometry široká a až sedmdesát metrů vysoká čelní stěna se noří do jezera Argentino a nabízí fascinující představení: Masy ledu zářící různými odlesky modrobílé barvy můžete sledovat celé hodiny. Čas od času pak ticho prořízne hromový rachot, když od ledovce odpadne menší či větší kra.