Mezi mořem a nebem: Svatá hora řeckého poloostrova Athos

Poloostrov Athos, nazývaný také Agion Oros, je pro něžnou polovinu lidstva nepřístupný už od roku 1045, kdy byzantský císař Konstantin IX. Monomachos vydal v tomto smyslu bulu Typikon. Dokument nejenže zapověděl přístup ženám, ale také vykázal z poloostrova samice domácích zvířat. Třeba při pohledu na stádo zdejších mul se můžete přesvědčit, že nařízení je stále respektováno.

Do jiného světa

Pozemní hranice mezi řeckým vnitrozemím a mnišskou republikou Agion Oros je neprůchodná. Cesta na Svatou horu, jak je Athos mezi pravoslavnými věřícími nazýván, tak začíná na palubě trajektu z přístavů Ouranopolis nebo Ierissos. Lodě vyplouvající z prvního z nich spojují s pevninským Řeckem kláštery na západním pobřeží, lodě z přístavu Ierissos zase obeplouvají pobřeží východní.

Už po několika minutách plavby začínají břehy působit přívětivějším dojmem. Necháváme za sebou typicky turistický sever a na cestě k jihu nás provázejí neodbytní mořští racci. Pozoruji pobřeží a později musím konstatovat, že tato část Athosu má mírnější převýšení než jižní oblast. Velká část poloostrova, který má rozlohu 335 km², je pokryta hustými lesy, v nichž dominují borovice, cypřiše a cesmínové duby. Nezřídka můžete pozorovat i divoce rostoucí olivy, pistácie, vavříny, planiky nebo vřes. Ve vyšších polohách se k nebi košatí duby, kaštany, lípy a borovice černé. Athoská flóra je bohatá a vděčí za to zejména dlouhému přirozenému vývoji. Vůbec se tady nepraktikuje ani pastva hospodářských zvířat a díky tomu je radost dívat se při chůzi kolem sebe. Louky zdobí nejen pampelišky, silenky nebo pryšce, ale můžete narazit taky na porosty švihlíku, kosatců, sasanek nebo pilátů z čeledi brutnákovitých.

Musím ale přiznat, že utěšeně nepůsobí jen pohled na původní porosty. Svůj půvab mají i úhledná políčka s nejrůznějšími plodinami – ať už jde o vzorně upravené vinice nebo sady citrusovníků či avokáda. Čerstvě utržené ze stromů chutnají všechny plody docela jinak než zboží, na něž jsme zvyklí z našich středoevropských obchodů.

Vysoko nad mořem

V minulosti se dalo po celém ostrově pohybovat jedině pěšky nebo za pomoci mul. Dnes je ale míst, na nichž lze i v tomto ohledu vychutnat původní atmosféru Athosu, čím dál méně. Nacházejí se vlastně jen tam, kde terén nedovoluje výstavbu ani nezpevněných cest, nebo tam, kde jsou ty původní neprůchodné kvůli sporům mezi jednotlivými komunitami. Tak je například mimo provoz spojnice mezi klášterem Esfigmenou, v němž sídlí zélóti („horliví“), s nedalekým komplexem Vatopediou.

Neshody mezi jednotlivými mnišskými skupinami jsme nechali dole na pobřeží a ze strmého srázu obdivujeme tyrkysové vody Egejského moře. Na severovýchodě vlny omývají pobřeží ostrova Thasos, ale mnohem krásnější jsou vnitrozemské scenérie této klidné a málo navštěvované části Athosu. Je slyšet jen šumění větru a vzdálený hukot moře. Na prosvětlené jarní obloze se prohánějí drobné stíny bělavých obláčků a člověk dokáže pochopit, proč staří křesťané vnímali tento kraj jako místo blízké Bohu.

Uprostřed země mnichů

Zatímco úsek mezi klášterem Vatopediou a městečkem Karies, centrem autonomie, je malým návratem do civilizace, pochod přes zalesněný hlavní hřeben do Simonos Petras je úplně jiný zážitek. Při překonávání bezmála sedmsetmetrového převýšení sice cítíme každé kilo nákladu na našich zádech, ale pestrost zdejší krajiny drobné nepohodlí bohatě vyváží. Táhlé stoupání rozlehlými lesy střídá strmá lesostep západního svahu, který je však vyprahlý jen na první pohled. V malých roklinkách se tady skrývají krátké chladné potoky a říčky, které místy vytvářejí přírodní bazény a malá jezírka, jinde hluboko klesající vodopády.

Všichni, kdo se do kláštera Simonos Petras, umístěného na strmém skalním útesu, nechávají dovézt pohodlnými mikrobusy, o hodně přicházejí. Uniká jim jedinečné panorama hory Athos a souběžných poloostrovů Chalkidiki, stejně tak nepoznají ani půvaby trochu krkolomné krátké cestičky mezi Simonos Petras a kláštery Osiou Grigoriou a Dionysiou. Stezka stoupá nahoru a hned zase padá dolů, traverzuje napříč strmými vápencovými útesy u pobřeží a dostává se i do blízkosti Gravanisti – jednoho z nejkrásnějších vodopádů na poloostrově.

Snažíme se chytit dech a zároveň pozorujeme, jak mniši z okolních klášterů připravují vavřínovou výzdobu na blížící se svátky. Známá místa na okraji lesů jim slouží jako zdroj větví porostlých čerstvým listovím, které pak důkladně čistí na nádvořích chrámových komplexů. Zelené lístky ovšem otrhávají jen do okamžiku, kdy jim začíná další z dlouhé řady předepsaných modliteb.

Cesta od skromnosti

Ačkoli na první pohled se athoský život skládá jen z askeze a zákazů, jeho směřování nabírá v poslední době úplně jiný a potenciálně nebezpečný kurz. Nepotřebná masivní výstavba včetně budování nezvykle širokých cest poškozuje tvář poloostrova stále víc. Milionové investice obírají místo o to nejcennější – neporušenou přírodu a rozjímavý klid. Proti aktuálnímu vývoji mnozí protestují a ve svých dílech proti němu vystupuje například jistý představený kláštera, který je známý pod pseudonymem „Igumen N“. „Bojíme se, že ze Svaté hory se časem stane lukrativní oblast, kam budou na víkendy jezdit boháči,“ popisuje své pocity jeden z bulharských mnichů.

Ačkoli mnozí obyvatelé mají pocit, že Athosu hrozí nebezpečí podmanivé „lehkosti moderního bytí“, ve skutečnosti mu mnozí již podlehli, a to včetně mnichů. Putování pěšky a na oslech vystřídaly pohodlné terénní vozy a rychlé motorové čluny. U některých klášterů je dokonce k vidění betonová plocha heliportu. Nad místem tisíciletých modliteb tak visí otázka jednoho z mladých mnichů: „Když už nás úplně opustí skromnost, kam budeme směřovat? Určitě ne blíž k Bohu …“

Problémů spojených s ústupem tradičního způsobu života je však na Athosu mnohem víc. Jedním z nejviditelnějších je způsob, jakým místní lidé hospodaří s odpadky. Rozpadlé stroje, automobily nebo ledničky by naivně-romantický poutník na takovém místě opravdu nečekal. Nakonec je vlastně docela jedno, zda jsou do očí bijící smetiště dílem dělníků nebo mnichů. Zdejší pracovníky ze zemí bývalého Sovětského svazu, zejména Armény a Gruzínce, zřejmě naučil takovému vztahu k přírodě socialismus. Mniši se zase pravděpodobně nechali inspirovat ležérním řeckým přístupem. Nad haldami odpadků, které se povalují v malebných roklinách, ani nad rozbitými míchačkami shozenými po práci rovnou ze skály do moře se ale nikdo z nich nepozastavuje.

Překvapení na vrcholu

Podnebí v oblasti Egejského moře je obecně považováno za mírné, ale na Athosu dokáže na sklonku jara nastavit úplně jinou tvář. Z krásného teplého dne zalitého sluncem se můžete během několika hodin dostat doprostřed zimy… Stoupáme vzhůru od kláštera svatého Pavla (Aghios Pavlos), na nějž je skutečně dramatický pohled. Přímo nad ním se vypíná strmá severozápadní stěna 2 033 metrů vysokého vrcholu Athos, jenž dal jméno celému poloostrovu. Naše cesta do hor má dvoukilometrové převýšení, nejprve povede táhlým traverzem a později jihozápadním svahem hory.

Úzký chodníček stoupá kolem místa zvaného Nea Skiti k malé osadě Aghia Anna a dál strmou skalní propadlinou ve vápencovém masivu. Ze sedla ve výšce osm set metrů nad mořem vede dál poměrně příjemná pozvolna stoupající stezka. K horské ubytovně Panagía (1 500 m n. m.), která leží v nevelké proláklině na skalním hřebeni, se dostáváme ještě za dobré viditelnosti a v počasí bez srážek. Následujících třicet hodin ale připomíná nejtužší zimní měsíce na hřebeni Nízkých Tater. Sněží, fouká silný vítr a v okolní krajině začíná velice rychle převládat bílá. Změna k lepšímu se navíc zdá být v nedohlednu.

TIP: Životodárná síla zuřícího ohně aneb Požáry lesa a krajiny

Dvě noci jsem nucení strávit v kamenné budově, která je chatou a kostelem zároveň. Počasí se nemění a cesta na špici Athosu je broděním ve sněhu za minimální viditelnosti. V zásadě je asi jedno, kdo se dnes dostal až na vrchol a kdo se těsně pod ním obrátil na cestu zpět. Z hory jsme dnes všichni viděli jen mlhu a majestátní masiv se z mraků znovu vyloupne až zase za dva dny. Nejvyšší bod poloostrova je ale jen malou tečkou v mnohem širším prostoru, který má mnohem více rozměrů. Skutečné kouzlo Athosu vytvářejí lidé, kultura a zatím téměř neporušená příroda. To všechno je možné najít na Svaté hoře mezi mořem a nebem…