Mea Šearim: Izraelský Dům Hospodinův

„Sionistický holocaust židovského národa. Šedesát tři let vzpoury proti Bohu a Tóře.“ Řečeno jinými slovy – stát Izrael je ohavnost, která musí skončit. Nápisy, jež vyjadřují jasný postoj místních obyvatel, zdobí vývěsní štít houpající se před jedním z domů ve čtvrti Mea Šearim.

Zdejší obyvatelé – charedim – jsou ti „nej z nej“, nejkonzervativnější z ultraortodoxních Židů. Izraelští sekulární Židé jim občas s trochou sarkasmu v hlase říkají „tučňáci“. Pro některé jsou těmi pravými bohabojnými, pro jiné pouze příčinou mnoha sociálních a náboženských problémů. Pro cizince představují těžce proniknutelný jiný svět. Svět, který láká k prozkoumání.   

Zahalit se a ctít šabat 

U všech vchodů do Mea Šearim visí cedule žádající turisty o dodržování alespoň základních lokálních tradic. „Prosíme vás celým svým srdcem, nechoďte skrze naši čtvrť nevhodně oblečení.“ Jedná se především o ženský oděv – zahalená musí být kolena, výstřih i ramena. Stejně důležité je ovšem také dodržování pravidel šabatu. 

V Jeruzalémě mají všichni turisté ve zvyku ulovit obrázek nějakého toho „pána v černém a divném klobouku“. Nejčastějším místem těchto lovů se stává Zeď nářků nebo právě ultraortodoxní čtvrtě. Turisté přitom bohužel velice často zapomínají, kde jsou, a narušují tamní poklidnou atmosféru. Občas tak dochází k incidentům, které mohou vyústit až v házení kamením a následná zranění. 

O sto let zpátky 

Počátek výstavby čtvrti Mea Šearim lze datovat do roku 1874. Podnětem k jejímu vzniku se stala především reakce na špatné hygienické podmínky v centru Jeruzaléma. Již po šesti letech zde žilo přes sto domácností, jejichž počet se do konce století ztrojnásobil, a přibyla ještě pekárna či mlýn. Čtvrť střežila vysoká zeď s několika branami. Možná i ona, ale především touha místních udržovat tradice a sloužit Bohu dala tomuto místu jeho atmosféru. 

„Vždy se tu cítím jako o pár desítek let zpátky v minulosti,“ psala mi k informacím o Mea Šearim tamní fotografka Rotem Itzhari. Není se čemu divit – starožitné rolety obchodů, košer řeznictví a lidé oblečení jako ze starých filmů opravdu představují kouzlo počátku 20. století. „Mnoho lidí nemá ultraortodoxní Židy v lásce, myslí si, že jsou pro Izrael přítěží a způsobují jen potíže,“ píše Rotem k vysvětlení problematiky této izraelské minority. „Já se spíš domnívám, že je prostě nikdo pořádně nezná a všichni se jich tak trochu bojí. Oni dokážou být dost tajemní a nepřístupní.“ Skutečně, mnohé místní komunity do svého středu nikoho zvenčí nepustí a je nutné se v nich přímo narodit. Většina charedim nepracuje, věnují se studiu náboženských textů a žijí ze sociálních příspěvků státu či ze zahraničních darů.  

Jiný původ, jiné tradice 

Ultraortodoxní Židé nejsou jednolitou skupinou, jak by se mohlo na první pohled zdát – liší se původem, některými tradicemi či politickými názory. První část charedim se hlásí k aškenázským kořenům ze střední a východní Evropy. Ti se pak dále dělí na chasidim a mitnagdim. Některé chasidské skupiny izraelská veřejnost dobře zná, například Lubavické chasidy, kteří se dostali do povědomí svou „misijní“ činností mezi sekulárními i ortodoxními Židy. Braclavské chasidy naopak proslavila jejich veselost, pořádání koncertů nebo účast některých z nich na takových akcích, jako jsou techno párty. K charedim například patří i americký zpěvák reggae a alternativní hudby Matisyahu. Druhou skupinu tvoří Sefardé původem převážně ze Španělska, z Asie a Afriky.         

Populační síla

Přestože jsou charedim z větší části závislí na „darech“ majoritní společnosti a na svých zahraničních donátorech, k turistům i sekulárním Izraelcům se mnohdy chovají hrubě a odmítavě. Pořádně rozohnit se dokážou hlavně při zasahování světské moci do jejich vnitřních záležitostí nebo kvůli nedodržování pravidel šabatu. Se vší vervou se pouští dokonce do potyček s policií, které mnohdy končí zatčením či zraněnými na obou stranách. Občas se terčem útoků stávají také automobily projíždějící po jedné z hlavních jeruzalémských ulic Heit HaHandasa, jež se Mea Šearim těsně dotýká. 

Silně netolerantní chování charedim se stává pro sekulární Izraelce stále větším problémem. Jestliže v době založení státu Izrael bylo procento ultraortodoxních Židů zanedbatelné, v dnešní době se jejich počet v populaci pohybuje kolem deseti procent. A tato čísla se budou nadále zvyšovat. Sekulární židovské rodiny totiž přijaly spíše západní trend, a mívají tak jedno až dvě děti. Průměrná rodina charedim má ovšem kolem osmi potomků, přičemž výjimkou nejsou ani rodiny dvanácti- či čtrnáctičlenné. Ekonom jeruzalémské univerzity Omer Moav odhaduje, že do roku 2030 by charedim měli tvořit dvacet procent společnosti. 

Hrozba pro Izrael? 

Uzavřený prostor ultraortodoxních Židů se tedy rozšiřuje, ale neotvírá. Stále častěji se objevují incidenty, při kterých ultraortodoxní muži slovně napadají ženy a požadují od nich například, aby si přesedly do zadní části autobusu, kde je „jejich místo“. Stejně tak se stále více upravují kupříkladu pravidla reklamy na billboardech: zatímco v sekulární čtvrti Jeruzaléma se na plakátě z reklamy na telefon směje krásná dívka, v ortodoxní části města uvidíte na billboardu jenom mobil. 

Přestože to není na první pohled patrné, charedim mají silné zastoupení v izraelské politice, a tak dochází k ohrožení samotného demokratického systému židovského státu. Tento střet různých náboženských rovin jedné víry v posledních volbách dokonce zapříčinil krizi, díky níž letos premiér Neumin Netanjahu sestavil vládu na poslední chvíli a teprve poté, co do ní nepřijal náboženské strany.