Malé Česko uprostřed Rumunska: V Banátu se stále mluví starou češtinou

Takový unikát jinde nenajdete: Šest vesnic v nedotčené rumunské přírodě a v nich potomci českých přistěhovalců. Mluví starou češtinou, žijí tak, jak se na našem venkově žilo před dávnými časy, a nejsou závislí na moderních technologiích. Specifická komunita je však v posledních letech v ohrožení – mladí odcházejí a s nimi také mizí naděje na pokračování dvousetleté historie místních Čechů.

Kolik řečí umíš…

Jedna z šesti českých vesnic v Banátu se jmenuje Eibentál. Čechy tam před 190 lety nalákal jistý habsburský podnikatel, který si od císaře pronajal místní lesy a prodával dřevo. Do neosídlené krajiny na východě mocnářství se však nejdřív nikdo nehrnul. Teprve příslib dobrého výdělku a vlastní půdy nakonec přitáhl asi 80 českých rodin.  

Nicméně na místě bylo všechno trochu jinak: Svá pole si osadníci museli doslova „vydolovat“ z lesů a sám podnikatel se brzy vytratil. Lidé tak zůstali ponecháni svému osudu. Rakousko však potřebovalo kraj osídlit a Češi se osvědčili. Dostali proto i jiné výhodné nabídky – třeba úlevy od vojenské služby nebo deset let daňových prázdnin. Naděje na novou budoucnost pak kolem roku 1827 přivedla další české rodiny. 

Češi v místě zdomácněli, ale houževnatě si udržovali svou řeč i kulturu. Doma mluvili rodným jazykem, na trhu rumunsky či srbsky a na úřadech třeba maďarsky. „Za mého mládí všichni starší, kteří tu bydleli, mluvili běžně čtyřmi či pěti jazyky, i když měli třeba jen čtyři třídy školy,“ dodává Josef Kocman, bývalý elektrikář a pamětník, jenž o Eibentálu napsal i knihu. 

Ve velkém za prací  

Zachovat kulturu pomáhali čeští učitelé a kněží. Vesnice se staly katolickou výspou v jinak pravoslavném kraji – i to drželo osadníky pohromadě. Roli hrál ovšem ještě další fakt: „Už od počátku si Češi brali za manželky jen Češky z dalších vesnic,“ vysvětluje Kocman.  

V původně dvanácti osadách žilo na konci 19. století zhruba 8 500 Čechů. Živobytí jim dávaly doly na uhlí a chrom, jenže zejména mladí lidé začali postupem času odcházet. Například vesnice Svatá Helena měla ještě po sametové revoluci 1 200 obyvatel, zatímco dnes jich zbylo asi jen 320. Podle jednoho z osadníků Štěpána Štěpničků se většina vrátila do Čech. 

Velká vlna návratů do domoviny však přišla už po válce, v roce 1947; další odliv pak nastal, když se před 25 lety zavřely tamní doly. Ani dnes nemají mladí v Banátu práci, a odcházejí proto především tam, kde se domluví – do Čech. I od Štěpničkových zamířili do České republiky všichni tři synové. 

Konec, nebo nový začátek? 

Příběh sebevědomého mladíka Tiberiu Pospíšila z Eibentálu je ovšem jiný. Rozhodl se žít tam, kde se narodil. Práci si nehledal, ale vytvořil: Spolu s bratry si otevřel hospodu a začal vozit turisty na vyhlídkové plavby po Dunaji. Mezi svými vrstevníky je přesto pomyslnou kapkou v moři. Lidí tu zkrátka stále ubývá – navzdory faktu, že region nedávno znovu objevili čeští turisté a každoročně se tam koná i Festival Banát, kde hrají kapely převážně z alternativní scény. „Moc naděje na přežití vesnic nevidím – dokud tu nevzniknou nové možnosti výdělku pro mladé,“ uzavírá Josef Kocman.