Lid plovoucích ostrovů z jezera Titicaca

Titicaca si díky netradičnímu umístění na andské náhorní plošině Altiplano ve výšce 3 812 m n. m. vysloužila titul nejvýš položeného splavného jezera na světě. O vodní plochu s rozlohou přes 8 000 km² se dělí Peru a Bolívie a turisty k ní táhne nejen bohatá flóra a fauna, ale především pestrá sbírka pradávných indiánských tradic. 

V minulosti bylo jezero sídlem mocných kultur a národů, z nichž nejvíc samozřejmě prosluli Inkové. Podle legendy se z vodních hlubin jednoho dne vynořil zakladatel incké říše Manco Cápac se svou ženou Mamou Ocllo, načež zamířili do hor hledat domov pro svůj lid. Vypráví se, že po cestě zapichovali do země zlatý prut a usadili se až v místě, kde byla půda dost kyprá a úrodná. V zemi zaslíbené pak vzniklo Cuzco, které dodnes mnozí považují za historické hlavní město Peru.

Na útěku před válkou

Historikové samozřejmě přicházejí s mnohem uvěřitelnějším a méně pohádkovým výkladem dávných událostí: Podle nich opustili předkové Inků oblast okolo jezera poté, co se rozpadly tamní velké říše a propukly krvavé války. Svou cestu do lokality budoucího Cuzca si pak museli tvrdě vybojovat, ale nakonec vytvořili majestátní říši. 

O několik století později si lidé etnika Uru, ohrožováni bojovnými kmeny Ajmarů, zvolili také „útěk“. Na rozdíl od Inků však neprchali od vody, nýbrž na vodu. Jako zkušení rybáři a lovci vodních ptáků si postavili velké lodě a vydali se v nich na jezero, kde se následně trvale usídlili. Své bárky pak postupně proměnili v plovoucí ostrovy (viz Magická totora), které na hladině přetrvaly po celá staletí, a Uruové tak mohli žít daleko od nebezpečné souše.  

Národ temna

Tento záhadný národ sám o sobě tvrdí, že má krev černou tak, jak je jezero hluboké, a že nepatří k běžným lidem. Uruové tu prý byli už dávno před námi: Vynořili se z velké temnoty, jež byla dnem, v dobách, kdy panovaly světlé noci. Ovšem neděste se – bez ohledu na tradované legendy jde o velmi přátelský a usměvavý národ. 

Protože Uruové neznali písmo, nevíme přesně, kdy se z břehů jezera přestěhovali na jeho hladinu. K migraci však pravděpodobně došlo někdy ve 14. století. Ve svobodné izolaci žil kmen až do doby, kdy si Peru a Bolívie vodní plochu rozdělily a její obyvatele přinutily „zakotvit“ v zátoce asi půl hodiny cesty motorovým člunem od města Puno. Zhruba sedmdesát ostrovů je tam dodnes pevně zapuštěno do dna eukalyptovými pruty: Jejich obyvatelé je pospojovali tak, aby vznikl velký ovál s vodním „náměstím“ uprostřed. 

Krok do reality

Plovoucí městečko má dnes přibližně dva tisíce obyvatel a nechybí mu ani základní infrastruktura včetně radnice, školy či restaurace. Moderní závan vnesly do tradičního způsobu života také solární panely, které Uruům věnoval bývalý peruánský prezident Alberto Fujimori. 

Obchodování a styk se suchozemci nakonec vedly k obnovení vzájemných vztahů, a dokonce ke sňatkům s kmenem Ajmarů, jež vyústily v prolnutí obou národů. Původním jazykem proto dnes mluví už jen hrstka Uruů a hranice mezi oběma etniky je takřka nezřetelná. Ostrovní životní styl se však zcela nevytratil a s ním ani důležité části kulturního odkazu: V paměti národa se pořád drží původní legendy i mýty a současná generace stále zpívá písně v prastarém jazyce, ačkoliv jim vlastně vůbec nerozumí.  

Kouzlo peněz

Asi není třeba dodávat, že se ostrovy Uruů staly oblíbenou turistickou destinací a jejich prohlídka patří takřka mezi povinné atrakce. Návštěvu spolu s doprovodným programem vám zajistí desítky agentur: Můžete s nimi vyrazit na půldenní výlet, nebo u ochotné ostrovní rodiny „zakotvit“ třeba i na několik dní. 

Neutuchající proud návštěvníků nicméně podle očekávání otřásl původními hodnotami komunity, která se tak stále víc spoléhá na peníze z kapes cestovatelů a pomalu zanevřela na tradiční způsoby obživy. Mnozí turisté se proto mohou vrátit na souš zklamaní, protože je místo autentického ostrovního života přivítá kultura, jež se přizpůsobila potřebám cestovního ruchu. Díky nezměrnému zájmu výletníků se však obyvatelům ostrovů žije mnohem lépe než v minulosti: Nejsou už tak závislí na rybolovu, který je na jezeře Titicaca rok od roku problematičtější. 

Plíživé nebezpečí

Na jezeře se dnes rybaří tak intenzivně, že by Titicaca bez vnějších zásahů nedokázala své obyvatele uživit. Původní rybí populaci proto rozšířily nové druhy dovezené z Argentiny, Kanady a Spojených států, jimž se ve vysoko položených vodách daří, a rybolov tak nadále zůstává důležitým způsobem obživy.  

Mnohem závažnější problém však představuje znečištění jezera. Rychle vznikající zástavba v jeho okolí totiž nemá vybudovánu kanalizaci, a veškerá špína i splašky tudíž končí ve vodě. Ostrovy Uruů naštěstí „kotví“ dostatečně daleko od břehů, takže je znečištění zatím neohrožuje. Nicméně pokud se od nich budete blížit k pevnině, zcela jistě si všimnete, že voda získává hnědý odstín a postupně se z ní line čím dál odpudivější zápach. Situace se navíc podstatně zhoršuje během dešťů, kdy do jezera stéká špína přímo z městských ulic.