Divoký Yukon: Jak dnes vypadají místa z příběhů Jacka Londona

Jak dnes na začátku 21. století vypadají místa, která byla dějištěm dramatických příběhů Jacka Londona? Je ještě dnes možné najít oblasti, které ve svém mocném chřtánu nepohltila civilizace a které evokují atmosféru dobrodružných cestopisů? Právě takové otázky stály na počátku našeho rozhodnutí vydat se do kanadského teritoria Yukon.

Moře vody i lesů

Už během krátké cesty taxíkem z letiště do kempu poblíž Whitehorse, hlavního města Yukonu, jsme začali chápat, že tady na severu se stále žije poněkud jinak. Utvrdil nás v tom i rozhovor se svérázným taxikářem Billem. V Evropě prý navštívil krásná místa, ale tady je to lepší. Méně lidí, víc místa, víc svobody. 

Yukon a krajina kolem něj nás na první pohled uchvátily. Tady ve Whitehorse je řeka ještě čistá, nezakalená bahnem. Na evropské poměry je zároveň velmi mohutná. Hladina se třpytí ve večerním světle a v dálce na druhém břehu se donekonečna rozprostírá zelené moře lesů. Nad vrcholky stromů pak jako útesy vyčnívají skalnaté vrcholky kopců, tu a tam se zbytky sněhu.

Pár civilizačních ran

Whitehorse má zhruba 20 000 obyvatel, kteří tvoří přibližně dvě třetiny celé populace Yukonského teritoria. Tato oblast je přitom asi šestkrát větší než rozloha České republiky. Už z tohoto je zřejmě jasné, že tyto končiny si v mnoha ohledech stále zachovávají svůj původní ráz. I tady ovšem civilizační chřtán tu a tam zaťal zuby… 

Strávili jsme ve Whitehorse dva dny obstaráváním potravin a dalších nezbytností na další týden, který strávíme na řece. Díky tomu jsme zde prvního července zažili oslavy Dne Kanady. Na travnatém plácku u řeky se sešla pestrá směsice převážně místních obyvatel, kteří si chtěli připomenout výročí vzniku kanadské federace. Poněkud paradoxně tento den vehementně oslavovali také příslušníci původních yukonských národů. S papírovou kanadskou vlaječkou v jedné a s lahví whisky v druhé ruce schované pod bundou. Pití na veřejnosti je tady zakázané, ale přesto mnozí lidé kolem nás zjevně překročili míru, kdy se dá ještě mluvit o podnapilosti. Potlačení tradičního způsobu života a další osudy původních obyvatel jsou jednou z nejzřetelnějších ran po zubech civilizace.

Na dosah Pěti prstů

Další den se přesunujeme do osady Carmacks, která leží asi o 180 km níž po proudu Yukonu. Teprve tady se plně svěříme vodě. Zabalili jsme na dvě kanoe všechny své věci a vydáváme se vstříc snům o kanadské divočině.

Sedím s kamarády na břehu legendární řeky daleko od civilizace a dívám se na západ slunce. Za dva dny jsme urazili 130 kilometrů. Hned první den jsme přejížděli peřeje Five Fingers (Pět prstů), které ukončily naděje i životy mnoha lidí ženoucích se za vidinou pohádkového bohatství na Klondiku. Dnes už nejsou tak nebezpečné, protože na začátku 20. století došlo k odstřelu některých skal, aby byl usnadněn průjezd kolesových parníků. Přesto peřeje stále vzbuzují respekt, zvlášť, když je zvýšená hladina vody, jakou tu máme my. 

Křest Yukonem

Peřeje se najednou objevují za zatáčkou. Nečekali jsme je tak brzo a naše překvapení je zřetelné v různých reakcích. Skály rozdělují řeku na několik ramen a nejbezpečněji se dá proplout nejvíc vpravo. To se povede dvěma z nás, kteří zvládnou přepádlovat na správnou stranu řeky. Já a můj parťák na háčku takové štěstí nemáme a strhává nás hlavní proud. Nejsem zkušený vodák, ale zpočátku se držíme dobře. Vyhýbáme se skále a začíná rodeo na vlnách. Neudržím správný směr, i když háček dělá, co může. Do naší otevřené kánoe začíná natékat a za chvilku jsme ve vodě. Ještě, že máme vesty. 

Držíme se lodě i v rychlém proudu pod peřejemi. Otáčíme ji, házíme do ní pádla a snažíme se dostat ke břehu. Proud je tady tak rychlý, že než se nám to povede, jsme už přinejmenším kilometr pod „bílou vodou“. Zachytáváme se větví na břehu a tak tak se ve dvou dokážeme udržet. Nakonec se nám daří vylít vodu z lodi a máme vyhráno. Až teď si uvědomuju, jak je voda studená. Nasedáme a hledáme místo, kde bychom se mohli převléct. 

Půlnoční idyla

Další blízké peřeje Ring Rapids už zvládáme bez problémů, i když se nám je opět nepodařilo objet zprava, jak doporučuje většina znalých vodáků. Nejrizikovější místa plavby ale tím pádem už máme za sebou. Našli jsem si krásné místo na táboření, na vysokém břehu s úchvatným rozhledem. Nad rozdělaným ohněm sušíme mokré a zvlhlé věci.

Dnes ráno jsme vyráželi za deště, ale počasí se k večeru zlepšilo. Teď před půlnocí je tu krásně a my vaříme večeři. Vodu jsme nabrali v ústí potoku Wiliams Creek, protože včerejší čaj ze stále více kalných vod Yukonu už byl téměř nepoživatelný. Než půjdeme spát, musíme ještě pečlivě zabalit všechny potraviny do vodotěsných barelů a odnést je dál od stanů. O noční návštěvu medvěda nestojíme.

Věk nových dobrodruhů

Ráno plujeme dál a dorážíme k Fort Selkirk. Svého času důležitá obchodní stanice na soutoku s Pelly River je dnes jakýmsi skanzenem. Když procházíme mezi sruby, vkrádají se nám opět do hlavy myšlenky na tisíce lidí, kteří v dobách zlaté horečky spojili svůj osud s Yukonem. Přemýšlíme nejen o těch „obyčejných“ usedlících, ale také o lovcích a prospektorech, průkopnících, pro něž se tento drsný, ale krásný kraj stal domovem. V mých romantických představách plných obdivu a úcty se mi zdá, že takoví drsní a houževnatí chlapi se dnes snad už nerodí. 

Jak se ale můžeme brzy přesvědčit, tento kraj i dnes láká lidi, kteří poznání přírody a svých vlastních limitů staví vysoko nad pohodlí civilizace. Na dalším tábořišti poblíž rozpadlých srubů poštovní a telegrafní stanice z dob zlaté horečky u řeky Selwin se setkáváme s Jürgenem. Dáváme se s tímto německým chlapíkem v kánoi plné bagáže do řeči a dozvídáme se, že sem přijel úplně sám. Chce si splnit sen – tak jako snad všichni už od dob prvních průkopníků, kteří sem zavítali. Na řeku Jürgen vyrazil ve Whitehorse a plánuje dojet až do městečka Eagle na Aljašce. To je skoro 1 000 kilometrů, které ve věku 71 let hodlá uprostřed divočiny zdolat úplně sám!

Sny o návratu k přírodě

Za šest dní, které jsme strávili na řece, jsme překonali vzdálenost 400 kilometrů a dorazili až do Dawson City na soutoku s řekou Klondike. Za tu dobu jsme kromě Jürgena nepotkali žádné další turisty a na velkou dálku jsme zahlédli další tři nebo čtyři kajaky. Černé představy, že Yukon bude na počátku 21. století jednou velkou turistickou atrakcí, se naštěstí nevyplnily…

TIP: Dawson City: Návrat do časů zlaté horečky

Ležím na kánoi, kolem šplouchá voda. Jsem v kraji, který vybízí ke snění. Jaké by to bylo tady zůstat? Žít uprostřed divočiny jednoduchý život plný svobody a fyzické námahy? Vím, že pro mě by nebyl, ale myslím na ty, kteří to dokázali. Myslím na legendu Aljašky jménem Dick Proenneke, který v 51 letech odešel do divočiny. Tam si vlastnoručně postavil srub a žil v něm sám dalších 30 let. Myslím na všechny lovce, trapery a jiné dobrodruhy, kteří zde žili a ještě dnes žijí. Patří mezi ně původem česká trampská legenda Kennedy i Leoš Šimánek, který tady v severní Kanadě zažil množství neuvěřitelných věcí. Přání plavit se po velkém Yukonu se splnilo i nám. Doba je možná jiná, ale sny zůstávají…