Las Parrandas: Vánoce v kubánském pekle

Las parrandas de Remedios je možná nejstarší, ale zcela jistě nejdivočejší slavnost ze všech kubánských festivalů. V ničem, ale vůbec v ničem nepřipomíná naše vánoční svátky. K parrandě patří bujarý dav lidí na náměstí, velké množství piva a rumu, bubny, trumpety a vlajky, fantaskní alegorické vozy, barevná světlohra a především ohňostrojné rakety. Stovky či spíše tisíce raket odpalovaných po celou noc v oblacích sirného dýmu přímo na náměstí plném lidí.

O kubánských hrdinech

„Che es dios, Fidel motherfucker,“ rázně zhodnotil obě kubánské ikony Ramón. „Proč je Fidel motherfucker?“ ptám se. „Protože tohle už není žádný socialismus,“ pohrdavým gestem rozhodí rukama.

Sedíme v parčíku na náměstí Santa Clary, provinčního hlavního města, z nějž zítra vyrážím do Remedios. Celý parčík je ozvučen hlasitou hudbou z protějšího baru, nacpaného příslušníky zdejší zlaté mládeže, jíž je Ramón zřejmou součástí. Pestrobarevné minisukně přiopilých snědých krásek opravdu nijak nepřipomínají revoluční tradice Santa Clary, u níž kdysi Che Guevara vybojoval svoji nejslavnější bitvu proti Batistově armádě, za což mu zde postavili ohromný pomník ve stylu vrcholného socialistického realismu – Memorial al Che.

Ramón mi ukáže, abych se přisunul blíž k jeho lavičce, na tu moji si ale nepřisedne. Policejní pochůzkáři jsou na každém rohu a riskoval by nepříjemnosti za podezřelý kontakt s cizincem, nota bene zrádným Čechem. „Pravý Cohiby, krabici jen za čtyřicet dolarů, můj bratr totiž pracuje v továrně, kde se doutníky vyrábějí. Mám je kousek odsud,“ pokračuje náhlým tematickým střihem Ramón. „Ne, díky,“ usměju se, „nekouřím.“ Tu větu už mám dobře nacvičenou. „A taxík do Remedios? Jedeš do Remedios, že?“ nevzdává to Ramón. Zpočátku odmítám i laskavý odvoz soukromým žigulíkem Ramónova „nejlepšího kamaráda“, ale po deseti minutách se dohodneme na rozumné ceně. Pepe, jak se tu turistům poněkud pohrdavě říká, je líný a nechce se mu ráno shánět po autobusu. Není ostatně jisté, že nějaký pojede, a když ano, že se do něj dostane.

San Salvador versus El Carmen

Remedios je malé městečko, ležící asi 300 kilometrů východně od Havany, nedaleko atlantského pobřeží. Docela pohledné a rozlehlé náměstí Plaza Martí s dvěma koloniálně-barokními kostely nesměle upomíná na někdejší historický význam města, dnes ukázkového kubánského zapadákova. Poklidná a velmi chudá nuda se však každoročně s přicházejícími Vánocemi začíná měnit v cílevědomé přípravy na vrcholný okamžik obce – festival Las parrandas. V době konání festivalu má Remedios snad jednou tolik obyvatel, kteří se do města sjedou užít si dionýsovskou noc.

Nejsem tady sice jediným zahraničním turistou, ale víc než deset bělob nenapočítám. Tato fiesta naštěstí dosud nepatří mezi kdysi autentické události, které masový zájem turistů proměnil v pseudofolklór. A to začíná být cenné už i na Kubě.

Parranda je vlastně uměleckým trojbojem obyvatelů města. Protagonisty jsou obyvatelé čtvrtí San Salvador aneb Kohouti (podle svého znaku) a El Carmen čili Orli, bojištěm náměstí rozdělené na dvě poloviny. Disciplíny pak stavba světelných věží, jízda alegorických vozů a ohňostroj. Soutěží se o lepší umělecký dojem, který posuzuje nestranná porota. V souladu s důležitostí festivalu se společenský rytmus života v Remedios dělí na půlrok před Parrandou, který je vyplněn přípravou na utkání, a půlrok po Parrandě, v němž se musí důkladně rozebrat, zda byl verdikt poroty spravedlivý.

První je na řadě světlohra. Během odpoledne vztyčí obě soupeřící skupiny na protilehlých stranách náměstí svoji dřevěnou, asi deset metrů vysokou věž, jejíž čelní strana je pokryta barevnými žárovkami.

Mezitím se střed města plní lidmi, kteří se pilně posilují jídlem a především alkoholem, aby byli v nadcházející noci jaksepatří v ráži. Majetnější oblehli jediný funkční bar na náměstí, kde se hlasitým křikem domáhají pozornosti barmanek. Zmocňuje se mě silné déjà vu z raného mládí: je neuvěřitelné, s jak bohorovným klidem si dovedou dvě barmanky kamarádsky povídat a vůbec nevnímat okolí, když na ně ve stejném okamžiku křičí snad třicet žíznivých hrdel, domáhajíce se svého piva v kelímku.

Ti chudší nebo netrpělivější odcházejí do vedlejší ulice, kde se přímo z pojízdných cisteren prodává podezřelý alkohol, kalně-hnědavým vzhledem připomínající ruský kvas. Stánky s pečeným masem, všemožné cetky a dokonce i trička z Číny dávají na chvíli zapomenout na kubánskou chudobu.

Zapomenout na sebe ale nedá intenzivní tlak v močovém měchýři, když už potřetí obcházím náměstí a hledám veřejné záchody. Jsem naivka, žádné tu nejsou, takové detaily organizátoři neřeší, věnují se světelným věžím. Kubánec je naštěstí rozený improvizátor a snadno si pomůže – postaví se ke kostelu a močí spolu s dalšími dvaceti sousedy přímo na jeho zeď. Stydlín pepe takového rouhačství schopen není a běží aspoň na konec ulice.

Blik! „Uaááá!“ Se soumrakem se rozsvěcuje první věž, po chvíli září i její konkurentka. Na věžích blikají stovky žárovek, světelné plochy mění své barvy a vytvářejí roztodivné obrazce. Jdu nahlédnout na vnitřnosti téhle bizarní podívané: mezi dřevěnými trámy se s jiskřením otáčí „mozek“ světelné věže – veliký válec připomínající obří fonograf s důmyslně rozmístěnými elektrickými kontakty, které během otáčení zapínají jednotlivé žárovky, a vytvářejí tak „naprogramované“ světelné obrazce. Ať žijí kubánští mechanici!

Každý může být pyrotechnikem

Kolem deváté večer na náměstí dorážejí se svým nádobíčkem artilleros – místní pyrotechnici, zajišťující ohňostrojnou show. Označení pyrotechnik, sugerující chladnokrevného profesionála dbajícího především o bezpečnost diváků, ovšem moc nesedí. V průběhu parrandy se může v ohněstrůjce proměnit kterýkoli mužský obyvatel s kladným vztahem k ohni. A bezpečností se tu nezabývá opravdu nikdo.

Netrvá dlouho a začíná ohňostrojné peklo, jaké si našinec dovede těžko představit. Z dlouhých dřevěných nosičů s hvízdáním vyletují stovky malých raket, z trubek připomínajících minomety jsou odpalovány „těžké kusy“, ze země vyletují barvené rotující „žáby“ a na volné místo se aspoň hodí petarda. Všechny tyhle pyrotechnické prostředky jsou vyráběny podomácku a podle toho se chovají: nevyzpytatelně.

„Parranda! Parranda!“ křičí na náměstí mladí Kubánci, úplně propadlí ohnivé extázi, a artilleros odpalují další série raket. Ti lidé snad nemají pud sebezáchovy. Já ano a definitivně zavrhuji mladickou touhu stát se válečným reportérem. Přikrčen, s foťákem v ruce pobíhám po náměstí a trhaně se rozhlížím na všechny strany. Au! Chyba! Zapomněl jsem kontrolovat oblohu a na ramena mi spadl hořící zbytek rakety, vlasy naštěstí zachránil široký klobouk. Sotva se bolestivého dárku zbavím – uíííí – prosviští mi kolem hlavy raketa, která z rozvernosti nezvolila vertikální, nýbrž horizontální směr letu. Couvám pryč a prásk! – přímo za zády exploduje masivní petarda. Vzdávám další fotky a klidím se mezi bázlivější diváky na kraj náměstí; ani tam sice není úplně bezpečno, protože i jejich řady občas rozrazí zbloudilá střela, ale přece jen je to lepší než mezi těmi šílenci.

K rachotu ohňostroje se nakonec přidává i hudba, pro parrandu typický el repique. Trumpety, píšťaly a bubny v hypnotickém rytmu vyvádějí špalír dusajících lidí do průvodu náměstím, zástavy se znaky čtvrtí nad hlavami. Najednou i mě někdo bere za ruku. „Jak se máš?“ zubí se na mě mladý transvestita. Vida, toho by člověk na Kubě nečekal. „Skvěle, díky.“ „Já se mám taky skvěle, amigo. Můžu ti říkat amigo?“ Váhavě souhlasím. „Takže mě pozveš na pivo?“ A jsem rázem zpátky na Kubě, jakou už znám – pepeho tu zřídka někdo osloví jen proto, že by si s ním chtěl povídat ...

Kubánské rokoko

Je s podivem, kolik raket mohou obyvatelé jednoho chudého kubánského městečka vyprodukovat a následně odpálit. Kolem desáté večer jsem si myslel, že zhruba stovky. Ve dvě ráno se domnívám, že i několik tisíc. Ve čtyři ráno mi třeští hlava a prosím všechny Fidely, aby už rakety došly. Jak je možné, že lidé, kteří nemají skoro ani na jídlo, mají na tunu střelného prachu? A proč ji musí celou vystřílet dnes v noci? Všechny prosby jsou ale marné a artilleros vedou svoji kanonádu dál, jen s malými přestávkami na přísun munice. Domorodí diváci jsou evidentně v pohodě a radují se dál, turistické tváře jsou však o dost bělejší než obvykle.

Za hodinu jsem přece jen vyslyšen a exploze utichají. Blíží se vrcholný okamžik noci, příjezd alegorických vozů, které byly odpoledne „nenápadně“ smontovány na krajích náměstí. Stavebními prvky jsou podvozek od dlouhého nákladního přívěsu, prkna, hodně škrobu s barvami na kašírované ornamenty a několikaměsíční úsilí soutěžících. Výsledkem je fantaskní kreace ve stylu, jež by měl kunsthistorik problém zařadit.

Kubánské lidové rokoko?

Vozy vjíždějí na náměstí a nikdo nevnímá, že je táhnou poněkud nestylové traktory. Oči jsou upřeny na ty, kteří oblečeni do neméně barvitých kostýmů stojí jako zmraženi v divadelních štronzo polohách na pomalu jedoucích vozech, jen občas důstojně kývnou davu. Lidé pochopitelně bouří; zúčastnění volají chválu na vůz své čtvrti a hanbu na vůz soupeře, ostatní pro jistotu oslavují oba a všichni pokukují po porotě, která má vyhlásit vítěze letošní parrandy.

Napětí stoupá. Ztracen v davu, snažím se napínat uši, které jméno mluvčí poroty vyvolá. Slyšet není nic, ale podle jásotu tam vepředu tuším, že letošní parranda už má vítěze. „Seňore, kdo že vyhrál?“ snažím se informačně vytěžit vedle stojícího staršího pána. Seňor chvíli zaváhá a pak řekne: „Myslím, že vyhrál ... “ – v tom okamžiku vypukne ohromný oslavný ohňostroj.

Později se přece jen dozvídám, že vyhrál El Carmen. V té chvíli mám ale už jiné starosti – moc se toužím dostat zpět do svého pronajatého pokoje v Santa Claře a spát. Bohužel, stejný nápad má několik set dalších lidí, s nimiž následující hodiny u silnice čekám na cokoli, co mě odveze do Santa Clary. Po třech hodinách čekání v ranním dešti se mi podaří vecpat na korbu kamionu mírně upraveného pro osobní dopravu. Tam pak s láskou vzpomínám na české autobusy, které nejsou nikdy, ale vážně nikdy opravdu nacpané.