Když žena miluje ženu: Meziválečná Paříž byla centrem ženské lásky

Paříž, kulisa příběhů o vášnivé, něžné, nespoutané, tragické i věčné lásce. Když se dvě osoby ženského pohlaví zamilují, hledají pro svou love story dokonalé pozadí, na kterém může jejich cit růst a vyvíjet se. A ve dvacátých a třicátých letech 20. století našly vytoužený azyl, ale i nevyčerpatelný zdroj inspirace právě v Paříži. Lesbická subkultura tu vzkvétala se vším všudy – s bary, kabarety, divadly, kluby v centru města i  soukromými byty na levém břehu Seiny, kde se psaly básně a manifesty, diskutovalo se o lásce a láskou se žilo.

Šaty dělají člověka

Lesby z celé Evropy v Paříži mohly svobodně rozvíjet svou potlačovanou identitu a hledat nové umělecké formy sebevyjádření. Ženy, které milovaly stejné pohlaví, se lišily na první pohled. A co víc, chtěly se odlišovat, nezapadnout, ukázat, že jejich sexuální preference je důležitou součástí jejich osobnosti.

V podniccích, kde se odvaha odhalit své nitro cenila nade vše a každý se mohl bavit, tančit a popíjet s kým chtěl, se lesby poznaly jednoduše – oblékala se do mužského fraku, ovšem šitého na míru ženských křivek. Do knoflíkové dírky si vkládala bílý karafiát, mezi rty svírala doutník a na oko si nasazovala monokl. Elegantní lesbičky si dlouhé vlasy sestřihly na krátko a česaly je na mikádo. Není divu, že jejich netradiční vizáž inspirovala tolik uměleckých děl té doby.

Kluby a byty

Paříž mezi válkami byla jedním z nejliberálnějších evropských měst, i když takovou sexuální svobodu a uvolněné mravy jako v Berlíně jste tu nezažili. Ve srovnání s Londýnem nebo New Yorkem se však jednalo o mnohem progresivnější město. Svobodomyslné umělce i spisovatele lákala jedinečná atmosféra, kterou jinde nezažili. Homosexuální komunita se tu nemusela skrývat, jako tomu bylo jinde ve světě. Právě naopak, na Montmartru v klubu Le Monocle, bylo všechno dovoleno a gayům, lesbám i bisexuálům byly dveře otevřené dokořán.

Privátní i komornější zážitek slibovaly legendární Pátky – každotýdenní setkání v bytě americké spisovatelky, dramatičky a básnířky Natalie Clifford Barneyové. Dědičce železničního impéria se přezdívalo Amazonka, protože na koni jezdila klasicky a ne bokem, jak to bylo tehdy pro ženu jejího postavení obvyklé. Od roku 1909, kdy svůj salón založila, až do její smrti v roce 1972, kdy jí bylo úctyhodných devadesát pět let, prošla jejím bytem v rámci Pátků nejedna modernistická lesba, která tou dobou pobývala v Paříži.  

Ženská solidarita

Lesbická komunita však nebyla jen o zábavě a volné lásce, vzešly z ní i velmi prospěšné činnosti. V roce 1927 se Natalie Barneyová snažila zpřístupnit vzdělání všem ženám bez rozdílu, a tak založila Académie des Femmes, což měl být protiklad k Académie française. Tato iniciativa sice neměla dlouhého trvání, ale ukázala na solidaritu mezi ženami a povzbudila je k emancipaci v oblasti vzdělávání. 

Přestože si Natalie v pařížských kruzích dozajista budovala jméno jako skvělá organizátorka a mecenáška umění, do historie se zapsala díky svým početným milostným aférám. Hrdě se hlásila ke své lesbické orientaci a beze studu se stavěla na odpor společenským konvencím bok po boku se svými milenkami z řad uměleckých kruhů, významných aristokratických rodin i intelektuálek. Ty z jejích románků, které přerostly v plnohodnotný a dlouhotrvající vztah, inspirovaly mnoho uměleckých děl, v nichž dominantní úlohu sehrávala právě lesbická láska. 

Fascinující chameleon

Jednou z nejpozoruhodnějších a nejvýstřednějších dobových celebrit byla Mathilde de Morny známá pod jménem Missy nebo pánskými přezdívkami Yssim, pan markýz či strýček Max. Narodila se vévodovi z Morny, nevlastnímu bratrovi Napoleona III. a Sofii Sergejevně Trubetské, ruské princezně a snad i nemanželské dceři cara Mikuláše I. Už to slibovalo mnohé! 

A Missy čněla nad průměrem od dětství. Tehdy ještě podléhala konvencím – přesto ji její současníci popisují jako dívku sice nijak oslnivě krásnou, ale velmi originální – s extrémně bledou pletí, hlubokýma tmavýma očima a záplavou téměř plavých vlasů. V osmnácti letech ji provdali za Jacquese Godarda, markýze z Belbeuf. Spojení s o třináct let starším mužem nebylo vůbec šťastné a Missy svého muže nesnášela. Studovala alespoň malbu a sochařství u soukromých učitelů a útěchu nacházela v umění. 

Po dvaadvaceti letech se pár konečně rozvedl. A Missy přestala dbát ohledy na společenská tabu. Plně dala najevo, že nyní už hodlá milovat pouze ženy a nebála se své preference naznačit i celým svým zevnějškem. Missy oblékala pánský oblek, přičemž nosit kalhoty bylo ve Francii stále zakázané zákonem (výjimku dostala např. malířka Rosa Bonheur, aby mohla snadněji pracovat v plenéru). Nakrátko ostříhané vlasy a cigareta dokreslovaly Mathildinu vzpouru dokonale. Objevila se dokonce spekulace o tom, že podstoupila chirurgické odstranění dělohy či ňader,  ale přímé důkazy o tom neexistují.  

Konec svobody

Ano, divoká doba plná zvratů, v níž se konečně ženy homosexuální orientace mohly kromě šampaňského opíjet i svobodou, musela zákonitě jednou skončit. Vášnivá dvacátá léta a s nimi spojená ekonomická prosperita a uvolněná společenská atmosféra netrvala věčně. Vrchol euforické dekády se bohužel zcela nepřenesl na následující desetiletí. 

TIP: Dámy z Llangollen: Kvůli lásce předběhly dobu a vstoupily do dějin

Velká ekonomická krize a začátek války zasadily lesbické subkultuře fatální ránu. Němečtí okupanti se snažili pařížskou komunitu gayů a leseb zničit. Její členové však byli odhodláni udržet si to, co si tak těžce vybojovali. Nacisté je sice zahnali do ilegality a mnoho z nich skončilo na popravišti nebo v koncentračním táboře, zadusit jejich hnutí ale nedokázali. A tak jak se s následky války postupně vyrovnávala celá Evropa, postavila se na nohy i lesbická komunita.