Jihoafrické Limpopo: Země lovců a ochranářů

Jihoafrické Limpopo je rájem pro turisty vybavené fotoaparátem, ale i pro ty, kdo raději berou do ruky pušku. Lov tam patří k hlavním zdrojům příjmů, a ačkoliv na Západě jde o kontroverzní téma, majitelům loveckých oblastí se daří vytvářet zvířatům lepší podmínky pro život
18.08.2021 - Tomáš Prachař


Limpopo, jedna z devíti provincií Jihoafrické republiky, leží na severovýchodě země a jde o poměrně mladý správní celek – vznikl až roku 1994, přičemž jméno získal o devět let později. Rozkládá se na území někdejší provincie Transvaal, která bývala součástí britských zámořských kolonií a později i búrskou republikou. Hlavní a největší město provincie představuje se 130 tisíci obyvatel Polokwane, ale většina z téměř šesti milionů Limpopanů je roztroušena v malých obcích a především v kmenových vesnicích. Místní populaci tvoří převážně černoši, bílých Afrikánců jsou pouze necelá 3 %, ale z historických důvodů vlastní nepoměrně větší množství půdy.

Vedle dějinné nespravedlnosti se Limpopo potýká i s řadou aktuálních problémů: Jedná se o nejchudší region v JAR a úrovní vzdělání patří rovněž na konec žebříčku. Devět procent tamní populace je HIV pozitivních a oficiální nezaměstnanost přesahuje 30 %, mnoho obyvatel však pracuje načerno, takže reálná čísla jsou poněkud nižší. Nicméně situace se postupně lepší, a klesá dokonce i kriminalita, přesto provincie na evropské poměry zůstává relativně nebezpečným místem. I běžný turista tam ovšem může s trochou přípravy a rozumu strávit bez větších rizik příjemnou dovolenou. Rozhodně však doporučujeme půjčit si auto: V regionu sice existuje dopravní síť s autobusy veřejné dopravy, ale svezení není zrovna nejbezpečnější. Stopování pak nepřipadá v úvahu vůbec. 

Žirafa na talíři

Místní lidé se k návštěvníkům chovají docela přátelsky, někdy však v cizincích vidí spíš obchodní příležitost a překračují meze dotěrnosti. Ačkoliv má JAR jedenáct úředních jazyků, velká část obyvatel ovládá alespoň základy angličtiny, takže se obvykle bez problémů domluvíte. Snadno si tak můžete třeba objednat některou zvěřinovou specialitu: Maso se připravuje na všechny možné způsoby a jeho konzumace probíhá například během „braai“, což je společenské setkání u grilu, kdy se podávají opravdu štědré porce. Kromě hovězího a skopového je v Limpopu populární divočina, zejména antilopy, ochutnat však můžete i žirafu nebo třeba lva. Labužníci si zkrátka přijdou na své.

Pokud navíc do Limpopa jedete za divokou zvěří nejen na talíři, ale také ve volné přírodě, splní vám provincie všechny sny. Tamní fauna je početná i rozmanitá a zahrnuje mnoho atraktivních druhů, od antilop přes žirafy a lvy až po slony. Ačkoliv do oblasti míří rovněž nezanedbatelné množství „fototuristů“ z celého světa, tamní ekonomika stojí hlavně na loveckém turismu, který současnou podobu provincie do značné míry utvářel.

Ochránit zvěř lovem

Největší ekonomické odvětví v Limpopu sice představuje těžba nerostných surovin – tvoří až 25 % regionálního HDP – v těsném závěsu se ovšem drží komerční lov. Polovina všech loveckých farem v Jihoafrické republice se nachází právě v Limpopu, kde zmíněný „průmysl“ zaměstnává bezmála osmnáct tisíc lidí. Ačkoliv se svět na lovecký turismus obvykle dívá skrz prsty, jihoafrická praxe ukazuje, že jde paradoxně o jeden z funkčních způsobů, jak vzácnou zvěř ochraňovat. 

Lov se tam totiž odehrává udržitelně: Majitelé půdy zajišťují zvířatům podmínky vhodné k životu a nechávají odlovit pouze přírůstek vzešlý přirozenou cestou. Péče o divoké tvory je navíc v přímém zájmu obyvatel, protože případné vyhlazení druhu by pro turistický ráj znamenalo ekonomickou katastrofu. Uvědomuje si to jak vláda, tak zřizovatelé loveckých safari.

Zákazy nefungují

Myšlenka ochránit divokou zvěř úplným zákazem lovu v praxi zjevně nefunguje: Ve státech, kde naprosté omezení platí, decimují přírodu pytláci. Naopak tam, kde se za poplatek lovit smí, se obyvatelé do pytlačení nehrnou a zabíjení zvěře zůstává relativně pod kontrolou. Jako příklad slouží pakůň běloocasý, jehož stavy na území JAR v 19. století prudce klesaly. Hlavní podíl na tom měli farmáři, kteří sudokopytníky stříleli, protože útočili na dobytek a přenášeli na něj choroby. Začátkem 20. století jich zbývalo jen kolem tří set kusů. 

Vyhubení druhu šlo ovšem proti zájmům lovců, kteří se tedy rozhodli populaci pakoňů zachovat – a po rozsáhlých investicích i desítkách let ochrany také uspěli. Dnes má zmíněný druh stabilních a zdravých devatenáct tisíc jedinců, ačkoliv se regulovaně loví. Cena za odlov se navíc určuje podle stavů daného zvířete a poptávky. 

Výhra pro všechny 

Lov se většinou odehrává na ohraničených farmách a technicky vzato lze situaci připodobnit k návštěvám obor. Území farem je ovšem nesrovnatelně rozlehlejší (některé mají i stovky kilometrů čtverečních) a také divočejší: Jejich plocha je dost velká, abyste si tam připadali jako v opravdové divočině. Krajinný ráz se navíc nezměnil, takže se sice pohybujete v oblasti obehnané plotem a protkané několika cestami, ale příroda zůstává autentická. Pokud by totiž krajinu v Limpopu nechránily lovecké farmy, zřejmě by o svoji původní podobu přišla a skončila by přeoraná na pole či pastviny. V rozlehlém, avšak pevně vytyčeném prostředí se navíc snáz udržují stavy zvěře v rovnováze s loveckou poptávkou. 

TIP: 45 000 lovců se uchází o právo k odstřelu bizona: Šanci dostane 12 vyvolených

Lov pak rozhodně neprobíhá jen pro „zábavu“ – maso se zpracovává a dodává na trh, což redukuje zájem o klasicky chovaná jateční zvířata. Lovečtí turisté pak často zastupují roli českých myslivců, kteří redukují přemnožená prasata. Především štětkouni a prasata savanová devastují zemědělcům úrodu a majitelé půdy rádi pouštějí lovce na svůj pozemek, aby jim ulevili od problémů. Vyhrávají tak obě strany. 


Další články v sekci