Indický Džajpur: V ulicích růžového města

V Džajpuru se odjakživa mísil islám s hinduismem, a došlo tak nejen k náboženskému, ale i ke kulturnímu prolnutí, které městu a okolí dodalo jedinečný ráz. Nikoliv náhodou se regionu přezdívá „země králů“. Ostatně vladaři tam dlouhá staletí skutečně žili a zanechali po sobě nejednu honosnou stavbu, jež dnes spoluutváří místního ducha. Panovnická přítomnost navíc dosud nevyvanula: V současnosti ve městě žije teprve 23letý mahárádža Padmanabh Singh, profesionální hráč koňského póla. Jeho domovem se stal palácový komplex v centru, který vznikl v 18. století spojením paláců Chandra Mahal a Mubarak Mahal. 

Venku sedí ve stínu stromů několik žebráků a vítr kolem nich víří smetí. Stačí však projít bránou a ocitnete se v jiném světě: Za vchodem narazíte na krotitele hadů, jehož píšťala vyluzuje ostré orientální zvuky a z košíku u jeho nohou se vynořuje hlava černé kobry. Palác září odstíny červené a žluté a uprostřed nádvoří stojí pevnost Diwan-i-Khas, kde panovníci přijímali vzácné návštěvy, jež si musely připadat jako v ráji: Obklopeny pastelovými barvami a ukryty pod stříškou s vyřezávanými ornamenty se procházely po šachovnicové podlaze a obdivovaly luxusní lustry visící ze stropu.

Není voda jako voda 

Současní návštěvníci se mohou pokochat také obrovskou stříbrnou nádobou vážící úctyhodných 340 kilogramů, na jejíž výrobu padlo přes čtrnáct tisíc stříbrných mincí. Pojí se k ní zajímavý příběh, v němž si ji mahárádža Sawai Madho Singh II. vzal s sebou do Británie plnou posvátné vody z Gangy –hodlal ji totiž pít místo té imperiální. Za zhlédnutí rozhodně stojí i několikapatrový palác Chandra Mahal zdobený zrcátky, na jehož nádvoří vedou čtyři brány: Z jedné vykukují pávi, druhou zkrášlují lotosové květy, třetí představuje jaro a čtvrtá je posetá květinami. 

Vstup do města lemují stavby připomínající římské vítězné oblouky s reliéfy císařů, ty indické jsou však jednoduché a také netradičně růžové. Spolu s velkou částí městské zástavby získaly svůj odstín roku 1876, kdy je nechal nabarvit mahárádža Sawai Ram Singh I. u příležitosti návštěvy britského krále Eduarda VII. Jako v každém indickém městě také zde panuje za branami chaos, který utichá až večer. Ulice se hemží lidmi, auty, taxíky, rikšami i velbloudy, kteří jsou pro Rádžasthán typičtí. 

V zajetí odpadků 

Bazar v Džajpuru se rozkládá na ploše celé čtvrti a podmanivostí se vyrovná svým arabským protějškům – jen si musíte zvyknout, že mu místní říkají „badžar“. Tamní staré růžové domy se mačkají jeden na druhý, zatímco nad centrem se tyčí minarety Páteční mešity. Ve stánku na rohu vaří majitel čočkový dhál, provoněný kořením a chilli papričkami. Každou chvíli někdo přijde a za pár rupií dostane misku teplého pokrmu, kterou si pak bokem sní a zbytky hodí na zem. O nepořádek už se postarají krávy nebo vítr. 

V postranní ulici se nad hlavami vinou stovky, ne-li tisíce kabelů. Bosí prodavači v tureckém sedu odpočívají na židlích, čtou si noviny a sem tam se snaží něco prodat. Na rozdíl od bazarů na Blízkém východě se ve vzduchu vznáší jistá letargie, a u jednoho obchůdku dokonce jen tak postává kráva. Od kolemjdoucích se dozvíte, že „ke komu zvíře přijde, tomu udělí požehnání“. 

Stačí kapka limetky

Nedaleko zas muži tlačí stonky cukrové třtiny do starobyle vyhlížejícího stroje. Ozubené kolo je drtí a z druhé strany vytéká sladká šťáva. Stačí ji dochutit kapkou limetky a osvěžující nápoj je na světě. Na bazaru si pak můžete za směšnou sumu koupit třeba kokos. Ovoce a zeleninu tam prodávají ženy v pestrobarevných oděvech, které posedávají na zemi, a působí tak jako ostrůvky krásy v moři špíny, odpadků a zbytků.  

Ze svatyně na druhé straně ulice se táhne těžké aroma santalového dřeva z bezpočtu vonných tyčinek. Několik věřících uvnitř odříkává modlitby – znějí přitom, jako by zpívali – a svatý muž jim kreslí na čelo červené tečky… Na každém kroku se toho zkrátka děje tolik, že si připadáte jako ve snu. A pak váš úžas přeruší dřevěný vozík tažený velbloudem. 

Kámen ke kameni 

Za hlavní křižovatkou ve starém Džajpuru se v dlouhé řadě otvírají malé kamenné obchůdky, ukryté pod červenou klenbou. Naproti přes ulici stojí starobylá observatoř Jantar Mantar a v parku okolo je rozmístěno několik obrovských instrumentů, jež dokážou velmi přesně měřit čas. Místní průvodce ozřejmuje jejich smysl: „Naši předkové milovali hvězdy, znamení i nebe a snažili se je pochopit. Každá část se dělí na obdélníky představující hodiny a čárky v nich odpovídají minutám. Jakmile vysvitne slunce, stačí se podívat, kam padá stín, a hned víte, kolik je hodin.“ 

Observatoř dokonce patří na seznam světového dědictví UNESCO a tvoří ji několik zajímavých staveb ve volném prostoru, jejichž účel se jen těžko odhaduje. Rozhodně se proto nebojte investovat do průvodce, díky němuž začne dávat smysl i na první pohled náhodné rozmístění obyčejných kamenů. A vám nezbude než žasnout, jak důmyslně dokázali místní obyvatelé vše naplánovat a postavit.

Čas nemá význam

Křižovatka v samém srdci starého města se neustále hemží lidmi: Spící Indové tam leží v prachu a špíně ulice a spokojeně oddechují. Nevzbudí je ani klaksony rikš, které vás za pár desítek rupií převezou třeba i z jednoho konce metropole na druhý. Na okraji fontány si pak muži čtou noviny, povídají si nebo pijí černý čaj s mlékem. Jako by čas ztratil význam, a přestože v okolí panuje chaos, nikdo nikam nespěchá…

Mezi nejnavštěvovanější místa nejen v Džajpuru, ale i v celém Rádžasthánu patří Hawa Mahal neboli Palác větrů, a někteří jej dokonce řadí k nejvýraznějším symbolům Indie. V roce 1799 ho nechal vybudovat mahárádža Pratap Singh a z ulice stavba působí jako z jiného světa. Pět pater posetých téměř tisícovkou okének připomíná včelí úl, přičemž průzory kdysi dovolovaly manželkám mahárádžů, konkubínám či jiným ženám u dvora vykouknout na ulici, kam nesměly vycházet. 

Život na nádvoří

Z bulváru se do paláce vstoupit nedá – musíte vyhledat skryté nádvoří na opačné straně, odkud přitom budova vypadá úplně jinak. Sedí tam několik lidí, zejména mladých párů, které se fotí. Památka je totiž natolik oblíbená, že se chce na jejím pozadí zvěčnit každý. Do věží vedou schody skrz místnosti, na jejichž podlahy kreslí slunce přes mozaiky v oknech barevné vzory. Nahoře si pak místní zpestřují impozantní výhled na metropoli pouštěním bollywoodských písniček. 

TIP: Odkaz mocných rádžů: Starobylé pevnosti indického Rádžasthánu

Na horizontu se táhne pás tmavých kopců a zvolna se ztrácejí v oparu. Z panoramatu města vyrůstají televizní i rozhlasové věže a samozřejmě nechybějí ani zašpičatělé hinduistické chrámy, z nichž se ozývají zvonky. Každopádně nejkrásnější pohled na palác se nabízí zvenčí, a budete-li mít štěstí, zavede vás někdo z místních na střechu nedalekých budov, odkud se zdá kouzlo majestátní stavby ještě silnější. Cestou přitom minete lidi, kteří žijí přímo na malém dlážděném nádvoří: Mají tam rozvěšené prádlo, mezi nímž si hrají děti, v rohu se vaří a vůně jídla se mísí s povědomými pachy. I tak vypadá život v Indii.