Gruzínská metropole Tbilisi s vínem a mečem

Ať už pojedete do Tbilisi z kterékoliv světové strany, krajina, v níž hlavní město leží, vás vždy okouzlí. Mezi korunami stromů se zvedají vysoké stavby a zašpičatělé věže kostelů. Přestože vám budou mnozí místní tvrdit, že opravdové centrum metropole představuje čtvrť Rustaveli, nevěřte jim. Jakmile se ocitnete v uličkách čtvrti Mardžanišvili, pohltí vás spletitý labyrint, v němž pulzuje rušný trh. Pokud byste nad ním rozprostřeli plachtu, získal by nádech orientálních bazarů. 

Babičky posedávají na židlích přímo na ulici pod větvemi stromů a nabízejí vše nepotřebné, co našly doma. „Nám už to neslouží, ale možná tady ještě někdo něco najde,“ vysvětlují v ruštině, kterou starší generace stále dokonale ovládá. Ani mladí se jí nevyhnou, ačkoliv jsou více nacionalističtí a věří všemu gruzínskému. Bleší trh postupně přechází ve stánky s ovocem a zeleninou. Kdo nemá stánek, sedne si na zem, před sebe položí obyčejný karton a doufá, že několik kousků ovoce z vlastní zahrádky prodá. V pekárně právě vykládají čerstvé chačapuri, gruzínskou specialitu. Existuje několik druhů od drahých a velkých, které vám předloží v restauraci, až po jednoduché nabízené ve stáncích na ulici. Nadýchané křupavé listové těsto se naplní domácím slaným tvarohovým sýrem a zapeče se. Zní to jednoduše? V tom tkví celé kouzlo, protože při prvním soustu si chačapuri zamilujete.

Tam, kde se narodil kámen

Náměstí Rustaveli zabrali mladí. Chlapci se snaží zaujmout místní slečny, ale ty si jich „na oko“ nevšímají. Gruzínské dívky a ženy s černýma očima a hustými tmavými vlasy v sobě mají nepopsatelnou jiskru. Mladí tu hledí do budoucnosti a jejich největším snem je, aby se Gruzie dostala do Evropské unie. A přeje si to i starší generace. Zatímco v sousední Arménii se čas zdánlivě zastavil před třiceti lety, v gruzínských městech se všichni snaží jít dopředu. Dokazuje to nejen cílevědomost lidí, ale i evropské vlajky, na něž narazíte na mnoha místech. 

Z Rustaveli vybíhá nejvýznamnější bulvár Tbilisi, který směřuje přímo do srdce starého města. Z hlavní ulice vedou schody do nevelkého parku s kostelem Kašveti. Každý Gruzínec, který projde kolem, se na chviličku zastaví, třikrát se pomodlí a až poté vstoupí dovnitř. Ženy si nezapomenou přehodit přes vlasy šátek, jejž nosí pro tuto příležitost neustále v kabelce. Kdysi se na tomto místě provozovaly pohanské rituály, ale od 6. století zde stojí kostel, který založil proslulý syrský mnich David Garedža. Podle jedné legendy ho jistá jeptiška obvinila, že s ním čeká dítě. „Pokud je to pravda, porodíš dítě, pokud však lžeš, porodíš kámen,“ odvětil jí prý Garedža. Jak to dopadlo, napovídá dnešní název kostela – Kašveti totiž znamená „narozený kámen“.

Ve starém městě

Náměstí Svobody má v Gruzii prominentní postavení. V době sovětského impéria mu nikdo neřekl jinak než Leninovo a právě zde strhli v roce 1990 poslední Leninův pomník v zemi. Jeho místo zaujala zlatá socha patrona Gruzie svatého Jiří, která dnes patří mezi nejvyhledávanější památky metropole. 

Do tajemství starého města vás zasvětí úzká ulička Lesilidri. Čím hlouběji půjdete, tím více se kolem vás bude objevovat malých, útulných kavárniček, podniků, restaurací a barů. Každá zdejší kavárna má přitom vlastní duši a každá vás přitáhne něčím jiným. Některé se utápějí ve stínu stromů, v jiných zase kraluje rytmická hudba či hlučná společnost mladých umělců. 

Nad městem se pak tyčí majestátní kamenná pevnost Narikala, jež už dlouhá staletí ozvláštňuje panoráma starého Tbilisi, kolem kterého postupně vyrostly nové čtvrti. Strmé stoupání vede přes tiché, kamenné ulice. Narikala přitom nese rukopis mocných národů, protože s její stavbou začali už Peršané a o čtyři sta let později z ní Arabové chtěli udělat nedobytnou pevnost. Emirát Tbilisi však vydržel na mapě světa asi jen tři sta let. Na úpatí pevnosti dnes narazíte na minaret, jenž ovšem vznikl až v roce 1895, stejně jako přilehlá mešita. Atmosféru starého Orientu dokreslují ještě sousední lázně Abanotubani, jež se pyšní přímo legendární pověstí od dob, kdy v nich strávili chvíle odpočinku Dumas či Puškin. 

Nad město ovšem neshlíží jen pevnost, ale i obrovská hliníková socha Kartlis Deda. Tato „matka Gruzie,“ jak jí říkají místní obyvatelé, měří dvacet metrů, v pravé ruce svírá meč a v levé misku s vínem. A takoví jsou i Gruzínci: Ty, kteří přicházejí v dobrém, dokážou pohostit třeba poslední kapkou vína. Na ty, kdo mají zlé úmysly, však čeká ostří meče.