Finsko: Na cestě za polární září

Do malé obce Ivalo na severu Finska se dostanete přímým leteckým spojem z Helsinek. Nečekejte však žádné vrtulové letadýlko pro pár lidí. V březnu míří za polární kruh stovky turistů a sehnat letenku je skoro nemožné.

Co je na místě s necelými čtyřmi tisíci obyvatel kromě panenské severské přírody tak zajímavé, že tu dokonce postavili letiště pro velká dopravní letadla? Za nevšedními zážitky odtud totiž vyrážejí lovci polární záře. Světelný úkaz, který fascinoval již Vikingy, se zde nejčastěji objevuje v březnu a v říjnu. 

Magnet na turisty

Na „lov“ je nejlepší se vydat mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci, když je jasná obloha. O tom, že se záře nejspíš objeví, informuje finská webová stránka Auroras Now!. Najdete na ní graf o vývoji magnetického pole Země a můžete se zaregistrovat pro zasílání upozornění, že je čas vyrazit na čekanou. 

V severní části Finska sice uvidíte polární záři takřka odevšad, ale jednou z nejvyhledávanějších turistických pozorovatelen je Saariselkä, malá vesnička, kde přes rok žije zhruba dvě stě lidí. Nachází se však pouhých třicet kilometrů od letiště v Ivalu a nedaleko leží i lyžařské středisko. A tato kombinace funguje na turisty jako magnet – každoročně přijíždějí po tisících.

Tisíce a tisíce jezer

Vedle fantastické světelné podívané však Finsko nabízí také spoustu dalších neobvyklých zážitků. Má se za to, že název země ve finštině – Suomi – vznikl ze slova „suo“, což v uralských jazycích znamená „vodní plocha“ nebo „bažina“. A zmíněné pojmy přesně odrážejí to, co zahlédnete už z okénka letadla. Více než 188 tisíc jezer zabírá deset procent území státu, jelikož se však třetina Finska rozkládá za polárním kruhem, zůstávají po velkou část roku zamrzlá.

Jih země je relativně mírný, ovšem na drsném severu vládnou kruté zimy. Ani letiště v Ivalu není výjimkou: radu „pozor, ať neuklouznete“ zde dostanete místo uvítání. Na rozhlížení se po krajině zpočátku raději zapomeňte a vyrazte do hotelu, aby vás nepřekvapila noc. Může totiž přijít zcela znenadání klidně po šesti hodinách denního světla. V lednu a v únoru tu dokonce panuje arktická či polární noc a slunce neuvidíte vůbec.

Ostře střežená hranice

Laponsko – největší, ale nejméně osídlená oblast země – se rozkládá na severu, na třetině finského území. Žijí zde asi tři procenta celkové populace a z toho pouze malou část tvoří původní etnická skupina, Sámové. Je jich zhruba šest a půl tisíce a už jen necelá polovina z nich mluví vlastním ugrofinským jazykem. 

Hlavním městem Laponska je Rovaniemi a turisty láká především moderní architekturou, protože bylo téměř celé zničeno za druhé světové války, kdy se Finsko hned dvakrát muselo postavit svému mocnému sousedovi – Sovětskému svazu. Od roku 1995 patří země do Evropské unie, přesto – nebo právě proto – si hranici s Ruskem i nadále bedlivě hlídá. Pokud by vás tedy na letišti v Ivalu zaskočily například vojenské vrtulníky, vězte, že hraniční přechody odtud leží pouhých dvacet kilometrů.

Univerzální sobi

Kdyby se vám náhodou nepodařilo ulovit polární záři, nevěšte hlavu – zcela jistě totiž uvidíte alespoň soby. Už dávno nežijí jen v divokých stádech a patří ke zdejším domácím zvířatům podobně jako u nás krávy. Sobí maso připomíná hovězí a také se tu na talíři objevuje nejčastěji.

Finská i laponská kuchyně vás celkově překvapí svou jednoduchostí. Kromě sobů se do omrzení konzumují lososi na několik způsobů. A když místní zatouží po změně, udělají si třeba špíz… z obou mas. Dále se ve Finsku rozhodně nevyhnete borůvkám, a pokud tyto lesní plody milujete, našli jste kulinářský ráj. Borůvkový džus se tu pije stejně jako u nás pomerančový a dezerty se téměř nezdobí ničím jiným než modrými bobulkami.

Osm ročních období

Chtějí-li Finové prchnout ze zajetí moderní doby, vyrazí na chaty, které si stavějí na jezerních ostrůvcích. Zapomeňte však na chatařskou kulturu po česku: žádná elektřina, televize ani koupelny – místní si pod pojmem „chata“ představují jednoduchý dřevěný srub, v němž stráví pár týdnů v osamění. Jediné spojení se světem přitom představuje loď, v níž jezdí rybařit. Občas se prý stane, že na ostrově uvízne pár sobů, kteří nestihli přeběhnout po ledě, než roztál. Ti pak dělají majiteli chaty společnost až do zimy – pokud tedy náhodou neskončí na talíři.

Specialita Laponska tkví v tom, že se zdejší rok nedělí na čtyři roční období, ale rovnou na osm – jejich názvy pak přesně vyjadřují charakter počasí. Střídá se mrazivá zima, jaro pod sněhem, jaro s pukajícími ledy, půlnoční slunce, čas sklizně, zlatý podzim, první sníh a vánoční tma. Teplotní rozdíly jsou dost velké, ani v létě tu však nebývá víc než patnáct stupňů. Nicméně, ať už je zima, nebo ještě větší zima, příroda vždy nabízí něco krásného k pozorování.

Sauny, led a rallye

K Finsku také neodmyslitelně patří sauna a rallye. Správná finská sauna je vyhřátá nejlépe na 90 °C, k ochlazení pak poslouží ledová voda jezera, do níž se ponoříte dírou v ledu. Pro auta tu zase panují jedny z nejdrsnějších podmínek na trénování, a finská jména proto najdete na předních příčkách světového seriálu v rallye. Právě v Ivalu se nachází obrovský testovací areál, kam přijíždějí týmy automobilek z celého světa, aby tu na 700 hektarech a 20 jízdních trasách vyzkoušely schopnosti svých vozů v extrémních situacích.

Rychlá jízda na sněhu se ovšem neupírá ani turistům. Chcete-li, můžete se přidat ke skupině jezdců v rámci tzv. laponského safari a vydat se za přírodními krásami na sněžných skútrech. Výpravu vede instruktor, který se o vás postará, pokud se vám například „podaří“ stroj převrhnout nebo s ním zajet do hlubokého sněhu. V rámci safari si také můžete zarybařit na zamrzlém jezeře a případný úlovek vám průvodce připraví přímo v přírodě na ohni. Ačkoliv zde sněžný skútr představuje základní dopravní prostředek, na přání lze vyzkoušet i psí spřežení.

Spokojit se s málem

Kultura, kterou můžete ve Finsku a v Laponsku poznávat, je velmi specifická. Rekrutují se odtud nejlepší metalové skupiny, zkrátka však nepřijdou ani milovníci vážné hudby. V roce 1865 se ve městě Hämeenlinna narodil později světově proslulý skladatel Jean Sibelius, který původně dostal při křtu jméno Johan Julius Christian. Jeho zhudebnění finského eposu Kalevala se považuje za jedno z nejvýznamnějších děl národní kultury, stejně jako pozdější symfonická báseň Finlandia.

Nezapomeňte ani na spisovatele Miku Waltariho, v jehož nejslavnějším románu Egypťan Sinuhet se píše: „Bohatým není ten, kdo má zlato a stříbro, ale ten, kdo se spokojí s málem.“ A pokud v tomto tvrzení dokážete nalézt krásu, přivítá vás Finsko s otevřenou náručí.