Filipínské ostrovy Bohol a Palawan: Krajina z vápence a čokolády

Na tvrdých sedadlech otlučeného autobusu, jehož bezchybná klimatizace je zajištěna vytlučenými okny, směřujeme z Tagbilaranu do městečka Carmen v centrální části filipínského ostrova Bohol. Cesta se postupně stáčí do vnitrozemí a v zatáčkách stoupá na vyvýšenou náhorní plošinu. Z okna pozoruji rýžová políčka prostřídaná lesy, ale ráz krajiny se náhle mění. Jsme tady! Vysunuji ruku z okna a několikrát plochou dlaní udeřím do boční stěny autobusu. Zdejší signál pro „zastávku na znamení“ řidič rychle pochopí, bez prodlení stáčí volant k okraji cesty a zastavuje. Před námi se tyčí první ze symetrických vápencových kopců porostlých zelenou vegetací.

Čokoláda na seznamu UNESCO

Ostrov Bohol má oválný půdorys a na délku měří něco přes sto kilometrů. Jedno z bezpochyby nejpůvabnějších míst provincie Central Visayas je vzdušnou čarou vzdáleno zhruba šest stovek kilometrů jižně od filipínského hlavního města Manily. Vnitrozemí Boholu nabízí mnohé zajímavé pohledy, v prvé řadě právě na zvláštní formace více než tisícovky navlas podobných vápencových homolí. 

Tomuto území se říká „Čokoládové vrchy“. Kopečky rozmístěné na ploše zhruba padesáti čtverečních kilometrů vděčí za své jméno barvě, kterou porost získává v sušším období. Tehdy vegetace hnědne a útvary skutečně připomínají obří kapky ztuhlé čokolády. „Chocolate hills“ jsou typickým příkladem kónické krasové topografie. Díky jedinečnosti území je lokalita zapsána na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. 

Slzy, nebo hromady trusu?

Dívat se na zdánlivě nekonečné moře zaoblených vršků, které se v geologické terminologii označují slovem „mogot“, je jedinečný zážitek. Aby si jej člověk mohl vychutnat, je potřeba dostat se na vrchol jednoho z útvarů, zpřístupněného turistům. Ten postrádá neporušenost sousedních vrcholků – do svahů se mu zařezává asfaltová cesta a do temene nejvyšší části je zapuštěné betonové schodiště. Člověk tak nepříliš citlivě zasáhl do přirozeného geologického vývoje, který má zásluhu na vzniku celé oblasti. Před několika miliony let byly vápencové sedimenty tektonicky vyzdvižené a rozlámané. Hornina pak byla rozpuštěna dešťovou i podzemní vodou a na ohlazování kdysi ostrých hran se nejvíce podílela eroze způsobovaná říčkami a potoky. 

Geologové tedy mají o vzniku Čokoládových vrchů jasnou představu, ale místní legendy se s nimi v pohledu na věc rozcházejí. Podle jedné z nich jde o skály, které po sobě vrhali soupeřící obři. Ti se pak sice udobřili, ale nějak po sobě „zapomněli uklidit“. Druhá legenda vypráví o dalším obrovi, ale má mnohem romantičtější podstatu. Popisuje, jak se obr Arogo zamiloval do smrtelné dívky Aloye. Když jeho milovaná zemřela, změnily se obrovy slzy, prolité nad její ztrátou, v kamenné útvary. Třetí legenda je ústupem od jakékoli romantiky a bez rozpaků ji můžeme nazvat „fekální“. Symetrické vyvýšeniny jsou totiž podle ní exkrementy nenažraného vodního buvola, který široko daleko spásl veškerou vegetaci, a na náhorní plošině po něm zůstaly právě jen kopky trusu. 

Rezervace velkých očí

Nedaleko Čokoládových vrchů, v rezervaci Tarsier Sanctuary nedaleko vesničky Corella, je možné spatřit mnohem nepatrnější ikonu filipínské přírody – nártouna filipínského (Tarsius syrichta). „Kupal“, jak drobnému savci říkají místní obyvatelé, žije nejen na Boholu, ale také na ostrovech Samar, Leyte a v částech Mindanaa. Západní svět jej poznal až v osmnáctém století.

 „Okatý býložravec je aktivní v noci, ve dne jej proto jen se štěstím můžete uvidět při odpočinku v korunách stromů,“ přibližuje nám život nártounů sympatická mladá průvodkyně. V jejím doprovodu opatrně našlapujeme lesními houštinami a máme možnost uvědomit si, jak těžké by bylo objevit nártouna ve volné přírodě. Proto je rezervace ideálním místem k jeho poznání. Už po několika minutách se na filipínské i zahraniční turisty usměje štěstí – z blízkého keříku na nás obrovskýma očima hledí drobné roztomilé zvířátko. Není příliš plaché, ale stejně se od něj držíme trochu dál, abychom zbytečně nerušili. O pár desítek metrů dál vidíme ještě nártouní samičku a jejího ještě drobnějšího potomka. 

S ohledem na zkušenosti z podobných rezervací je pro mne příjemným zjištěním, že místo vůbec nepůsobí uměle. V podstatě jde o oplocenou část přirozeného pralesa s dvojicí malých budov. Zatímco první slouží jako vstupní areál, ve druhé přitahují pozornost návštěvníků různé exponáty a fakta ze života nártounů. Například si tady můžete prohlédnout skelet drobného savce a v obrazové části si na své přijdou i nejmenší návštěvníci rezervace. 

Podzemní div přírody 

Dalších skoro šest set kilometrů západně od Boholu, za vodami Suluského moře, leží zhruba pět set kilometrů dlouhý ostrov Palawan – kdysi zapomenutý okraj Filipín. Časy se ovšem změnily a Palawan si dnes na nedostatek návštěv rozhodně nemůže stěžovat. Díky podzemní řece Cabayugan patří ostrov k nejvyhledávanějším oblastem země. Původní jméno bylo ovšem nahrazeno chytlavějším a pro západní turisty snadněji zapamatovatelným pojmenováním odvozeným od názvu zdejšího správního centra Puerto Princessa, tedy „Princeznin přístav“. Ačkoli stále platné jméno podzemního toku zní Cabayugan, turisté a většina místních mu dnes neřekne jinak než „Puerto Princessa Underground River“. Bezmála osm kilometrů dlouhá filipínská „Punkva“ byla roku 1999 zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO. Mnohem výrazněji si jí však svět všimnul poté, co byla v roce 2011 zvolena jedním ze „Sedmi nových divů přírody“. 

Zviditelněním ke zkáze?

Anketa nadace New7Wonders, která vzešla z iniciativy švýcarsko-kanadského filmaře Bernarda Webera, se stejně jako jiné podobné akce setkala se smíšenými reakcemi. Hledání sedmi přírodních NEJ bylo podrobeno tvrdé kritice především kvůli vysokým požadovaným sponzorským a organizačním poplatkům a způsobu hlasování prostřednictvím textových zpráv, jež mnozí považovali za neobjektivní. 

Jeden účel však anketa bezpochyby splnila – přitáhla pozornost se silou obřího magnetu. Jenže právě takový zájem vyvolaný podobnými anketami má na nejvýše vyhodnocená místa dvojsečný dopad. Jedinečná lokalita se na jednu stranu stane mnohem více známou, ale na straně druhé se právě to může podepsat na její postupné devastaci. Jedním z příkladů právě takového účinku může být obdobně kontroverzní žebříček „Stovky nejkrásnějších hor Japonska“. Po jeho zveřejnění musely četné japonské vrcholy čelit extrémnímu náporu turistů, vedoucímu k ničení cest a zvýšené erozi na svazích. 

Přes moře pod zem

Množství návštěvníků podzemní řeky je limitováno, o což se stará úřad v Puerto Princesse. Tady si každý zájemce musí dopředu obstarat povolení k návštěvě. Drobná byrokratická překážka ovšem určitě stojí za zážitek, který nabízejí malé čluny plující pod skalní klenbou. 

Vstupní branou k jednomu z divů „Velké sedmičky“ je vesnička Cabayugan, položená na západním pobřeží ostrova u zátoky svatého Pavla. Turisté tady nasedají do jednoduchých dřevěných lodí, které je vezou přes moře několik kilometrů na sever. Tady začíná u malého přístaviště krátký chodník k místu, kde se do moře vlévá říčka Cabayugan. V hustém lesním porostu vidíme i několik velkých ještěrů a malá procházka nás přivádí k portálu vápencové jeskyně, jíž podzemní řeka končí. 

Nasedáme do dalších lodí a proti proudu plujeme asi dva kilometry do nitra hory. Zážitek je doprovázen zvláštní harmonií šplouchající vody a nárazů dřevěného vesla o hladinu. Paprsky baterek křižují vlhkou tmu a mírně unavený hlas průvodce a lodivoda v jedné osobě minimalisticky komentuje jednotlivá místa jeskyně. Na chvíli je tady možné zapomenout i na realitu moderního světa, který za brány čarovné jeskyně nedosáhne. 

Srdce zvonící skály

Odpoledne opouštím vody Cabayuganu a úzkou betonovou cestou mířím na malém skútru zpět do Puerto Princessy. Na jednom místě se však ještě vyplatí zastavit. Vápencový útvar Ugong rock, tedy „Zvonící skála“ nemá nijak oslnivou krápníkovou výzdobu. Umožňuje však projít naskrz tmavým podzemím, vystoupit až na vrchol a na dvojici kovových lanek sjet zpět dolů. Zajímavé završení dne je pro mne posledním z malých výletů v zemi, kde vás příroda očaruje navzdory přítomnosti dalších návštěvníků a kde se za její skrytou tváří vyplatí putovat až do hlubin ostrovního vnitrozemí.