Brazílie: Fotbal, Ježíš a orgie zalité sluncem

Brazilská historie, pestřejší než zdejší papoušci a tukani s obrovskými zobáky, namíchala za pět století neuvěřitelný koktejl lidí, zájmů a vlivů. A neustále překvapuje. Například tím, že svou nejvyšší horu, Pico da Neblina (3 014 m), objevili Brazilci až v padesátých letech dvacátého století. Nebo faktem, že některé odlehlé oblasti deštných pralesů nejsou dosud prozkoumány.

Uřídit tuhle zemi ovšem nebylo a není snadné. Diktátorská vláda spojená se státními dluhy a masivní inflací bývala dříve na denním pořádku, to se však dnes pomalu a jistě mění. Brazílie v roce 2010 dosáhla růstu hrubého domácího produktu 7,5 % a zaujala tak pozici sedmé největší ekonomiky světa. Tento pozitivní trend trvá, a tak není pochyb, že o Brazílii budeme v budoucnu slýchat stále častěji.

Pláže rozkoše 

Vstupní branou do Brazílie je město nádherných pláží Rio de Janeiro. Co by asi řekl Ježíš, jehož gigantická socha shlíží na město z hory Corcovado, kdyby se jednou vmísil mezi jeho obyvatele? Pokud mu opravdu není nic lidského cizí, jak tvrdí některé církve, bavil by se jistě více než dobře. Na nejslavnějších plážích Ipanema nebo Copacabana by dopoledne potkal spáče dohánějící probdělou a protančenou noc, urputné cvičence, kteří se snaží oklamat ubíhající léta nebo kakaové krasavice líně se protahující v zářivém písku, které netrápí nic jiného, než s kým stráví dnešní noc.

Pláž Copacabana opisuje v šířce kolem padesáti metrů téměř pětikilometrový oblouk. Je lemovaná živou čtyřproudou komunikací, promenádou a velkými hotely. První z nich, který tu kdy stál, je dnes památkově chráněný klasicistní Copacabana Palace postavený v roce 1923.

Sousední pláž Ipanema hlídají Dva bratři – pár strmých kopců často zahalených v oparu z moře. Jistě si vzpomenete na notoricky známou píseň Girl From Ipanema, kterou zařadily do svého repertoáru stovky umělců. Frank Sinatra ji nazpíval v duetu s jejím spoluautorem, slavným skladatelem a otcem bossa novy Antonio Carlosem Jobimem. Tento hudebník otevřel zdejší vášnivé hudbě bránu do světa a Brazilci jsou mu po zásluze vděční – pojmenovali po něm i mezinárodní letiště v Riu.

U Kristových nohou

Železobetonová socha Ježíše Vykupitele (Cristo Redentor), obložená drobnou mozaikou z mastku, symbolicky objímá město z vrcholu špičatého kopce Corcovado (710 m). Letos již jednaosmdesátým rokem. Kde se tu vlastně vzala?

Ve dvacátých letech 20. století mělo v Brazílii velké slovo zdejší duchovenstvo. Není proto divu, že když městská rada uvažovala, čím ozvláštnit vrch kopce Corcovádo, padl návrh vybudovat zde obří sochu Vykupitele na úrodnou půdu. Vysvětili ji 12. října 1931 a přesně po padesáti letech si slávu zopakovali společně s papežem Janem Pavlem II.

Vydáte-li se pokochat tímto unikátním dílem zblízka, možná vás překvapí, že působivější než sama blízkost monumentální sochy je neskutečné krásné panoráma města, moře a hor. Harmonie zeleně a azuru protkaná nitkami ulic a moly s tečkami lodí skutečně uchvátí.

A samotný Ježíš? Strohá postava má výšku 30 metrů, její podstavec sedm metrů a hlava 3,75 metru. Celková váha gigantického díla činí 1 145 tun a ruce roztáhne brazilský spasitel do šíře 28 metrů. Obzvlášť působivě se jeho silueta vyjímá v zapadajícím slunci nebo v umělém nasvícení, když se „vznáší“ na černém pozadí noční oblohy nad městem. S uměleckou hodnotou díla je to trochu horší – práce francouzského sochaře polského původu Maximiliena Paula Landowskeho nejspíše do dějin výtvarného umění nevstoupí.

Vzhůru k cukrové homoli  

Jistě by vám nikdo nevěřil, že jste byli v Riu a nestanuli na Paó de Acúcar, hoře ve tvaru cukrové homole a dalším symbolu Ria. Lanovka vás nejprve vyveze od pláže na „mezivrchol“ Morro da Urca. Odtud vedou lana další kabinovky až na samou špici. Za své lehké zachvění v oblasti žaludku se rychle zastydíte, když spatříte domorodce „od lanovky“, jak se vezou nad propastí třeba na střeše kabiny. A nahoře? Další úchvatné panorama města mezi horami, tentokrát s dominujícím Ježíšem na hoře Corcovado.

Po návratu do ulic Ria si určitě projdete staré centrum města, které přirozeně přechází v jeho moderní obchodní a společenské srdce. K vidění se tu nabízí desítky muzeí a množství botanických zahrad nebo nespočetné restaurace, kluby a samba show. Můžete také využít možnosti projížďky stařičkou tramvají, která pamatuje počátek minulého století – má kladku a kliky, kterými se řídí. Z někdejší husté sítě tramvajových tras se zachovala jen trať z centra do malebné vilové čtvrti Santa Teresa. Vede mimo jiné i korytem bývalého dvoupatrového akvaduktu Arcos da Lapa z roku 1750, který v koloniálních časech zásoboval město vodou. Žlutý vůz bez dveří i oken starodávně hrká a vrže a hlavně nikam nespěchá – muž za klikami na každé stanici s někým přátelsky poklábosí.

Chrámy a „chrámy“

Na prohlídku fotbalového svatostánku, vskutku úchvatného kruhového stadionu Maracaná, se vypravte, i když fotbalové božstvo nevzýváte. Mimochodem – slovo maracaná pochází od Indiánů a znamená zelený pták. V pralese jich na těchto místech kdysi žily mraky. Rio má samozřejmě i chrámy skutečné. Vedle řady historických staveb, mnohdy ještě z koloniálních časů, jistě neujde vaší pozornosti moderní betonová katedrála zasvěcená svatému Sebastianovi, patronovi města. Dali jí tvar komolého rotačního kužele vysokého asi šedesát metrů, jehož plášť dělí svislé pruhy pestrobarevných vitráží vytvářející uvnitř působivou atmosféru. Umocňuje ji i nezvyklá akustika kruhového prostoru a originální dvojitý oltář, nad nímž se Kristus na kříži volně vznáší v prostoru, upevněný na neviditelných závěsech.

Favela se říká chudinským čtvrtím táhnoucích se kolem velkých měst, někdy doslova od obzoru k obzoru. V Riu je jich na šest set. Bizarní, většinou jedno a dvoupodlažní stavby z cihel a betonu, jsou pořád nedodělané a málokde omítnuté. Ale nebydlí tu jen ti nejchudší, ale i lidé s běžným zaměstnáním, jako řidiči, číšníci nebo úředníci. Bohužel v tomhle mraveništi nacházejí úkryt také mnozí zločinci a drogoví dealeři, kteří pak občasně terorizují běžné obyvatele favely. V poslední době se vláda snaží četnými raziemi tomuto fenoménu čelit – hlavním motivem je ovšem bezpečnost při blížícím se fotbalovém šampionátu v roce 2014.

Hned v sousedství favel se v prudkém kontrastu tyčí řada moderních výškových staveb, okázalých chrámů luxusu místních zbohatlíků. Zda se jejich majitelé ke svému majetku dopracovali vzděláním, pílí a pracovitostí nebo tvrdými lokty a bezskrupulózním jednáním, je otázka, která se nabízí nejen obyvatelům favel.

Vodní gigant

Brazílie, to ovšem samozřejmě ani zdaleka není pouze Rio. Jen Amazonie by vydala na sérii mnoha reportáží. Tentokrát se však ještě alespoň na chvíli zastavíme v okolí města Foz de Iguassu. Zde, na spojnici hranic Brazílie, Argentiny a Paraguaye, ohromí návštěvníka největší vodopády světa na řece Iguazú. Kousek od nich se rozprostírá i největší hydroelektrárna, která zadržuje vody veletoku Paraná.

Iguazú znamená v jazyce zdejších Indiánů Velká voda. Těžko slovy popsat pocity lidského tvora pod sedmdesátimetrovými stěnami padajících vod bez konce. Kráčíte kolem řeky a z mlhy vodní tříště se vynořují další a další jazyky řítící se shůry do zpěněné hlubiny. Pro představu: objem vody, která během celého roku proteče pod pražským Karlovým mostem, by se zde prořítil za pouhé čtyři dny! Vodopády Iguazú v celé své šíři zachytíte pouze z letadla.

Přehrada Itaipu (indiánsky zvuk skal) zadržuje řeku Paraná osm kilometrů dlouhou sypanou hrází, místy až 196 metrů vysokou. Při jejím budování spotřebovali tolik betonu, že by stačil na 210 stadionů Maracaná… Vzniklo jezero dlouhé 170 kilometrů s 29 biliony kubíků vody. Energie vody vyrábí elektřinu pro celou Paraguay a třetinu Brazílie. To musíte – ostatně jako celou Brazílii – vidět na vlastní oči.