Bolivijské město La Paz: Místo milionů chutí a svérázných zvyků

La Paz, neboli španělsky „mír“, se nachází na obrovské náhorní plošině Altiplano v jihoamerických Andách. Rozkládá se na svazích příkrého kaňonu v průměrné výšce 3 650 m, čímž se řadí mezi nejvýš položená sídla na světě. Založili jej v roce 1548 Španělé, což se odráží na typické koloniální architektuře v dnešním centru. Navzdory odlehlosti a drsným podmínkám se La Paz proměnilo v důležité obchodní a mocenské středisko, a přestože oficiální bolivijskou metropolí je Sucre, v praxi plní zmíněnou roli právě třetí největší město země, kde sídlí vláda i prezident.

S narůstajícím významem se La Paz překotně rozšiřovalo. Ačkoliv se původně rozkládalo na dně kaňonu, postupně obrostly budovami i strmé svahy. A když už nezbylo místo, přetekla zástavba na náhorní plošinu nad městem a zrodilo se El Alto, jež se také dál rozrůstá. Technicky jde o samostatnou jednotku, ale v praxi s La Paz srostlo v jeden funkční celek.  

Veřejná doprava pro otrlé

Zajímavou a nedělitelnou součást města tvoří poněkud svérázný dopravní systém. Vzhledem k podloží, mimořádné kopcovitosti a typicky úzkým uličkám není možné v La Paz vybudovat metro, tramvajové tratě ani provozovat běžné autobusy. Dopravu proto zajišťuje především rozsáhlý vozový park soukromých mikrobusů: Potkáte je opravdu na každém kroku a zhruba za šest korun vás dovezou kamkoliv na trase. Každodenně na ně spoléhá většina obyvatel, což ovšem znamená v Evropě nevídané zácpy a odpolední špička víc připomíná  pomalu se sunoucí a zběsile troubící páternoster než plynulý provoz.   

Dopravní předpisy zjevně fungují spíš jako doporučení. Chodci rutinně vstupují do vozovky, na níž běžně stojí i stánky. Přechodů a semaforů je pomálu, ale nehodovost překvapivě nízká, protože místní jsou zvyklí – turisté by si však rozhodně měli dávat pozor. Hledět při procházení městem do telefonu představuje nejrychlejší cestu na pohotovost.

Mikrobusy ovšem neskýtají jedinou možnost přepravy, neboť od roku 2014 se La Paz pyšní unikátním systémem Mi Teleférico. V současnosti zahrnuje kabinová lanová dráha 35 zastávek na deseti trasách, jež pokrývají většinu města. Výhoda spočívá v plynulém provozu bez ohledu na dění dole a také v mimořádných výhledech. Pokud však trpíte strachem z výšek, pak raději opatrně: I ty nejnižší úseky totiž vedou 25 metrů nad zemí, místy se dráha dostává až nad 100 metrů a pocitu bezpečí nepřidává ani častý silný vítr.

Impozantní hory

Pro návštěvníky toužící po dobrodružství představují bezesporu největší lákadlo La Paz nedaleké hory, jež vybízejí k trekům v liduprázdné krajině a slibují úžasné scenérie. Začátečníkům lze doporučit vrchol Huayana Potosí s výškou 6 088 metrů, který se dá na poměry šestitisícovek zdolat relativně snadno: Můžete si najmout průvodce, dojít s ním k úpatí a poté absolvovat zhruba šestihodinový výstup do tábora ve výšce pěti tisíc metrů. Na vrchol pokrytý ledovcem se pak vyráží okolo druhé ranní tak, abyste nahoře stanuli za úsvitu – což zajišťuje přírodní představení, které vás připraví o řeč.

Cesta je sice fyzicky náročná, ale nevyžaduje větší zkušenosti s vysokohorskou turistikou. Ve městě funguje řada společností, jež výstupy pravidelně organizují a také vám zapůjčí veškeré vybavení, přičemž Huayana Potosí vyjde zhruba na 1 800 korun. Zkušení horolezci pak mohou zdolávat i další, podstatně náročnější masivy, a to za zlomek ceny Himálaje. Nejvyšší horu v okolí představuje Illimani s 6 439 metry, která je po Sajamě druhým nejvyšším vrcholkem Bolívie.

Výšková nemoc a jiné nástrahy

Bez dostatečné aklimatizace však u podobných výstupů hrozí výšková nemoc, s čímž je třeba při plánování počítat. Samotné město leží například oproti Praze o 3 200 metrů výš, a určité projevy výškové nemoci tak zažijí téměř všichni příchozí, aniž by se vůbec vydali do hor. Následky bývají individuální, ale fatální případy jsou extrémně vzácné: Většina lidí trpí silnější bolestí hlavy, dušností při námaze a únavou, přičemž symptomy po dvou či třech dnech postupně odezní. Lze je rovněž potlačit žvýkáním listů koky, které koupíte na každém rohu. Každopádně počítejte s tím, že první den na Altiplano nebude nijak příjemný.

Když už je řeč o negativních stránkách cesty: Ačkoliv patří La Paz na jihoamerické poměry mezi relativně bezpečná města, je třeba se mít na pozoru obzvlášť na tržištích, kde hrozí střet s kapsářem. Další nástrahu představují potulní psi, kteří doslova zamořili ulice. Přes den se nejedná o problém, ale v noci můžete zejména na periferii narazit na agresivnější zvířata.

Kuchyně milionů chutí

Návštěva La Paz skýtá mimořádný kulinářský zážitek, možná nejzajímavější v celé Jižní Americe. Pravou chuť Bolívie však najdete spíš na ulici a v lidových vývařovnách než v luxusních restauracích. Zmíněné gurmánské svatostánky zřejmě úplně nesplňují západní hygienické standardy, ale zato vám nabídnou unikátní chuťové odstíny. Většina jídel staví na mase, takže nic pro vegetariány – ale cestovatelé bažící po netradiční zkušenosti budou nadšení.

V La Paz můžete také okusit exotická masa: Například morčecí je velice jemné a křehké, podobné mladému králíkovi. Delikatesu představuje steak z lamy s kaší ze sladkých brambor, to vše štědře posypáno sušeným masem. Z pouličních jídel je vyhlášené třeba anticucho čili grilované plátky hovězího srdce, dále takřka michelinské vepřové sendviče a také vařené hovězí jazyky. Výborné jsou rovněž karachi neboli malé osmažené ryby nalovené v jezeře Titicaca, které se jedí v celku i s kostmi. K běžným záležitostem patří žvýkání listů koky, jež mají dodat sílu a současně náležejí ke kulturnímu dědictví země.

Nic pro nadšence muzeí

Pravdou zůstává, že milovníkům historie či urbanismu nemá La Paz příliš co nabídnout. Jádro je vyvedeno v koloniálním stylu, zatímco drtivou většinu dnešní zástavby tvoří jednoduché bloky cihlových domů, které ztělesňují neregulovanou divokou expanzi. Budovy obvykle postrádají omítku, která ještě zvyšuje stavební náklady – pro místní obyvatele již tak značné. Největší historickou hodnotu skýtá zřejmě bazilika sv. Františka z 18. století, ale jen stěží někdo zamíří do města výhradně kvůli ní.

Podobně „chudá“ jsou místní muzea. Za vidění však rozhodně stojí pouliční trh v El Alto, který se koná každou neděli a patří k největším na světě. Samozřejmostí je pak návštěva trhu Mercado de las Brujas s čarodějnými potřebami, jako jsou sušená mláďata lam, krev a byliny všeho druhu. Vynechat byste neměli ani hřbitov Cementerio General, kde nebožtíci spočívají v patrových blocích a vše zdobí množství graffiti se záhrobní tematikou.

Svérázné zvyky

Obyvatelé města, významně zastoupení původními kmeny Kečua a Ajmara, si většinou zachovali své zvyky a tradice. Obecně jsou zdvořilí a ochotní, ale nejedná se o vysloveně „objímací“ komunitu – k cizincům zaujímají spíš rezervovaný postoj. Dlužno dodat, že anglicky mluví jen málokdo a bez znalosti španělštiny si příliš nepopovídáte.

Místní však často a rádi vycházejí do ulic a nevynechají jediný svátek, výročí nebo sportovní výhru. Obzvlášť působivý je Día de los Muertos, obdoba našich Dušiček – ty zdejší ovšem vypadají spíš jako karneval spojený se sousedským grilováním, kdy se ulice zaplní posedávajícími a živě diskutujícími lidmi, v obležení jídla a alkoholu. Po celý rok je také k vidění rituál pačamama, při němž se na speciálních oltářích obětují v ohni malé repliky toho, co chce dotyčný získat. Pálí se tak dřevěná autíčka, ale i domy či restaurace…

TIP: Město obrozené v krvi: Kolumbijský Medellín se snaží přijmout svoji minulost

Kromě oslav všeho druhu jsou časté i demonstrace. Na rozdíl od hornických měst na jihu bývají v La Paz jen zřídkakdy násilné, ale spolehlivě dokážou zablokovat již tak špatně průjezdné ulice. Intenzivní dojem pak zanechávají zejména stávky popelářů, kteří mají ve zvyku podpořit své požadavky vyklopením odpadu na hlavní třídu…