Albánské hory: Výšiny nad mořským blankytem

V jihovýchodní Albánii, jižně od albánského poloostrova Karaburun, se nachází průsmyk Llogarë. Dostat se sem můžete po silnici ze 40 km vzdáleného přístavního města Vlorë směrem do etnicky řecké osady Himarë, kde dnes napříč průsmykem vede na Albánii celkem obstojná komunikace. Během relativně krátké doby se tak můžete dostat od hladiny Jaderského moře do tisícimetrových výšek. Z nich při pohledu do dálky spatříte nejen poloostrov Karaburun, ale i vedlejší ostrůvek Sazani. Pokud zaměříte pohled na bližší objekty a budete mít trpělivost, skoro určitě uvidíte pozoruhodné zástupce zdejší bohaté fauny.

Historické rozhraní dvou moří

Z biologického, turistického i rekreačního hlediska Llogarë rozhodně patří mezi to nejlepší, co v Albánii můžete vidět. Když člověk cestuje směrem od Vlorë, obdivuje na levé straně cesty holé, vápencové vrcholy pohoří Cikës, které jsou podél úpatí svahů porostlé borovicemi s větrem typicky deformovanými korunami. Takzvané „Flag Pine“ mají svou vědeckou i turistickou hodnotu. Zdejší přírodní podmínky jsou opravdu tvrdé a náročné a tomu odpovídá složení a růst místní vegetace.

Když budete sledovat pravou stranu průsmyku, spatříte hlavně z vyšších poloh hor útesy spadající téměř kolmo do moře. Zajímavé je i postavení celého regionu, který je vlastně na hranici mezi mořem Jaderským a Jónským, respektive tato dvě moře geograficky odděluje. Zároveň má významné historické dědictví, jenž má základy už v událostech z dob Césarových.

Plachý růžek s jedem

Celá oblast, která je tvořena dvěma hřebeny hor, je podle albánských kritérií vyhlášena za národní park 2. kategorie a je bohatá na výskyt rozličných druhů flóry i fauny. Bývají zde k vidění větší šelmy, jako je vlk, rys, či medvěd, mnoho druhů ptactva, ale zejména mnou preferovaní plazi. Z nejběžněji se vyskytujících můžete vidět například v Albánii relativně hojné a překrásné zmije růžkaté (Vipera ammodytes), jejichž charakteristickým znakem je šupinatý růžek nad čenichem.

Když budete mít štěstí (tedy pokud jsou plazi vaším koníčkem), můžete je pozorovat zejména na kamenných polích v okolí cesty, která se klikatí průsmykem. Většinou lze zmije nalézt ukryté pod kameny, kusy stržených kůr apod. Nejčastěji je však můžete spatřit, jak se volně vyhřívají na sutích, padlých kmenech stromů atd. Tento plaz se v Albánii vyskytuje v podobě dvou poddruhů – Vipera ammodytes ammodytes na severu a Vipera ammodytes meridionalis ve střední a jižní Albánii, tedy i v oblasti národního parku Llogarë. Albánci říkají zmiji růžkaté „Nepërka“ a kvůli jejímu jedu z ní mají velký respekt. Zmije se ovšem stejně tak bojí lidí a jako všichni hadi jsou velice plaché. Při náhodném střetnutí s člověkem proto usilují o to, aby se jako první odklidily do bezpečí.

Ráj plazů a jejich obdivovatelů

Když se vydáte dál do hor, skoro určitě zahlédnete v podrostu rychle mizející slabě jedovaté hady se zadními jedovými zuby (opistoglyfní typ), tzv. šírohlavce Malpolon insignitus. Tento druh jsem zde ale bohužel zaznamenal hlavně v podobně několika kusů přejetých na cestě. Šírohlavci jsou charakterističtí zejména nápadně velkýma očima s kulatou zornicí, jenž slouží pro dobrou orientaci v terénu a při lovu přirozené potravy, kterou jsou různé druhy ještěrek.

Půvabné jsou téměř jako tužka štíhlé užovky druhu Platyceps najadum. Zajímavé jsou svým vybarvením, jež je do jedné třetiny boků těla tvořeno velkými oválnými skvrnami, které následně přecházejí do uniformě světle hnědé. Procházku terénem „ruší“ neustále šustící a neposedně se vyhřívající ještěrky Podarcis muralis vázané, jak odborné druhové jméno říká, na kamenité biotopy a Lacerta viridis, jež se vzácněji vyskytují zejména v nižších partiích na krajích lesa.

Slunce mají rádi i u samců na břišní straně těla pestře vybarvení ještěrkovci Algyroides nigropunctatus a velké zelené ještěrky Lacerta trilienata. Při detailnějším průzkumu možná objevíte i želvy Testudo hermanni, které vystupují do nadmořských výšek kolem 1 000 metrů nad mořem. Z obojživelníků jsou zde k vidění třeba mloci Salamandra salamandra, či kuňky Bombina variegata. Právě ty měly v době mé návštěvy Albánie dobu rozmnožování, a proto nebylo těžké nalézt i více jedinců v jedné louži.

Zda zůstanou plazi a obojživelníci před vašimi zraky skryti, záleží jen na bystrosti očí a trpělivosti. Nicméně celá Albánie je na plazy opravdu bohatá a tak je pro zájemce o tuto úchvatnou skupinu obratlovců opravdovým rájem.

Nepřístupnost jako „opatření“

Ať už se na nejvyšší bod průsmyku dostanete pěšky nebo autem, jistě vás hned zaujme pohled na nepřehlédnutelný nejvyšší bod celého průsmyku Mali i Athanasit (2018 m), z jehož hřebene lze vidět i další pohoří této ze 70 % hornaté země.

V nejvyšší části průsmyku se cesta láme zpět, teď již k Jónskému pobřeží. Nejvyšší autem dostupný bod je i křižovatkou, ze které se rozbíhají dvě trasy pro trekking. Jedna směrem k menšímu hřebenu, jehož dominantou jsou vysílače. Tato strana je z hlediska pěší turistiky nenáročná. Druhá pěšina ovšem míří přímo k nejvyššímu hřebenu a zejména díky strmému terénu, velkému převýšení a velmi neurčitému značení trasy, je dost problematická.

V Albánii je jen velmi málo národních parků skutečně chráněno. Z jistého hlediska to ani není potřeba, protože hlavními ochránci jsou nepřístupnost doplněná mezerami v infrastruktuře. Zvířata mají tím pádem klid a je fakt, že na rozdíl od strážců a turistů opravdu žádné značené trasy nepotřebují.