Zvůle komunistického režimu: Jak se v Sovětském svazu vyráběli blázni

Veřejně nebo v okruhu svých nejbližších vyjadřujete nesouhlas s politikou sovětské vlády? Pak vám diagnostikují pomalou schizofrenii nebo paranoiu. A co to znamená? Dlouhodobý pobyt v blázinci!
29.10.2021 - Judith Krulišová


Natalia sedí na posteli, zády opřená o zeď. Ve ztemnělé místnosti je jí hrozné horko. Kapky potu jí po spáncích stékají na krk. Snaží se alespoň v myšlenkách uniknout ze zatuchlého pokoje, kde v zoufalém křiku a nesouvislých větách zaniká smutný zpěv. Kovové palandy hlasitě vrzají. Pach moči je všudypřítomný. Natalia upře pohled na špinavé okno, za kterým tuší neudržovanou zahradu. Ven už se nikdy nedostane. Zavře oči, zakloní hlavu, rty se jí neslyšně pohybují. Modlí se. Slova ji přenášejí do světa, kde žila, než ji pohltily zdi blázince. Do nesvobodného světa, který ji za víru v Boha odsoudil, prohlásil za blázna a zavřel do vlhké budovy daleko od rodiny a přátel. Po její tváři stékají slzy, jako by se nikdy neměly zastavit...

Jak vyléčit disidenta

Věřící, disidenti, ochránci lidských práv, demokrati. Ty všechny režim považoval za psychicky nemocné. A tak je také léčil! Izoloval je od společnosti, zavíral do psychiatrických léčeben, kde se je snažili zlomit psychickým i fyzickým nátlakem. V některých případech byla metoda bohužel úspěšná. Spisovatelé, básníci, studenti, protestující intelektuálové… Ti všichni měli ve svých zdravotních složkách napsáno: doba propuštění – neurčitá. V blázincích však museli setrvat až do „úplného uzdravení“. Mnozí z nich kruté zacházení a psychický teror nepřežili! 

Ti, kdo se směli vrátit domů, zůstali pod neustálým dohledem tajné policie i lékařů. Politické vězně pobyt v psychiatrických klinikách poznamenal do konce života. Fyzicky i psychicky. Nedostatek světla, čerstvého vzduchu, malé porce nepoživatelného jídla, konzumace silných léků a bití – to vše z nich po fyzické stránce udělalo mrzáky. A psychický nátlak? Mnozí političtí vězni se skutečně zbláznili!

Terapie šílenstvím

Zneužití psychiatrie v politice se přitom nezrodilo v sovětském Rusku. Už v 19. století plnila psychiatrie přání vládnoucí třídy. A tak se z revolucionářů ze dne na den stávali psychopati. Psychiatrie se však v rukách bolševiků stala mocnou zbraní a tak se termín „jinakmyslící“, neboli ten, kdo nesdílí většinový názor, rozšířil až po Říjnové revoluci. Vypořádání se s politickým odpůrcem nikdy nebylo jednodušší – stačilo označit politické aktivisty za schizofreniky a pak je „léčit“ pro dobro jich samých i dobro společnosti, kterou svým chováním ohrožovali.

Na začátku čtyřicátých let na příkaz Lavrentije Beriji přešla vězeňská psychiatrická klinika pod správu tajné policie. Odlišný názor byl v sovětském Rusku odchylkou od normy, deviací, úchylkou. A proto režim takové lidi léčil. Nebo spíš trestal.

Skutečný vrchol ale přišel až s rokem 1968. Politika Leonida Brežněva psychiatrii přetvořila v oficiální nástroj v boji s opozicí. Osm disidentů protestujících proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo zadrženo a přivedeno k výslechu. Jednomu ze zadržených demonstrantů tajní policisté vymlátili všechny přední zuby. Událost vyvolala světový skandál, což pro sovětské Rusko nebyla dobrá vizitka, především pak v zahraničí.

Bdělí právníci ale přišli s řešením, jak pozornost veřejnosti od těchto „vyvrhelů společnosti“ odvrátit. V nepřítomnosti a bez možnosti odvolání je odsoudili k pobytu v psychiatrické klinice. A důvod? Obvinění zastávají jiné názory a narušují veřejný pořádek! Přestože zahraniční psychiatři poukazovali na nedostatky v lékařských expertizách, kde například zcela chyběl popis průběhu nemoci včetně změn myšlení a chování, lidé obvinění z antisovětské agitace nebo zastávání menšinových názorů trávili na klinikách mnoho let.

Vlastní názor nežádoucí 

Nejrozšířenější diagnóza? Takzvaná pomalá schizofrenie. A kdo byl v očích tajných policistů potenciálním pacientem? Mladí lidé mezi dvaceti a devětadvaceti lety. Nebáli se vyvolávat konflikty, toužili se prosadit, odporovali tradicím a normám, nepřijímali názory autorit. Připomíná vám to něco? Kdejaký puberťák by dnes podle sovětských standardů skončil ve svěrací kazajce! A jaké tedy byly typické příznaky jinakmyslících? Dobová učebnice medicíny jmenuje tyto: uzavřenost, nezájem o život, pesimismus, melancholie, apatie, obrácení se do vlastního vnitřního světa, neadekvátní názory a činy, podezřívavost. 

TIP: Vězni uranového pekla: Práce v komunistických lágrech byla cestou na smrt

Tichý a nekomunikativní člověk zklamaný dobou, neochotný měnit svoje názory a stanoviska, který se obrací sám do sebe, aby unikl těžké atmosféře nesvobody, měl svoji jednosměrnou jízdenku do jedné z mnoha psychiatrických klinik jistou! Co na tom, že cenzura, udavačství, sledování a odposlouchávání ve společnosti jen bujely? Zmínit se o nich, nebo nedej bože vyjádřit s takovými praktikami nesouhlas, bylo považováno za podezřívavost a tudíž příznak nemoci.

Osm statečných z Rudého náměstí

Psychiatrie sloužila v Sovětském svazu jako nástroj perzekuce vůči oponentům režimu. Na psychiatrických klinikách tak skončili například i někteří z demonstratů z Rudého náměstí, kteří v roce 1968 odsoudili invazi vojsk zemí Varšavské smlouvy do Československa. Skupina známá také jako „osm statečných“ se posadila na zem a roztáhla plakáty s protestními hesly. Odsouzeni byli k několikaletým trestům žaláře, k pobytu v pracovních lágrech nebo ve vyhnanství, ale také k nucené psychiatrické léčbě. 

Osm statečných z Rudého náměstí (nahoře zleva): Litvinov, Dremljuga, Gorbaněvská, Babickij. Dole zleva: Bajevová, Delone, Fajnberg, Bogorazová. (foto: ČT24)


Jako ve skutečném vězení

Ve zprávě uveřejněné až roku 1992 jsou popisovány metody, které na „hospitalizované“ odpůrce režimu působily. Spočívaly ve vyvolání těžkého stresu. Političtí vězni celý den zůstávali zavřeni v malých pokojích, kde se kromě nich tísnilo několik velmi nebezpečných a těžce psychicky nemocných pacientů, odsouzených za skutečné kriminální činy. Na postelích museli vězni sedět nebo ležet, okna se neotevírala a na čerstvý vzduch (zatuchlý zastřešený dvorek) se dostali málokdy. Toalety mohli pacienti navštěvovat pouze v určenou dobu a vyhrazeno na to měli pouhých několik minut.

Nejistotu jejich osudu ještě umocňoval fakt, že nevěděli, na jak dlouho je vlastně zavřeli. Jakákoliv forma rozptýlení se přísně zakazovala. Tužka a papír, kniha nebo časopis představovaly tabu!


Další články v sekci