Zvítězit a být vidět: První česká účast na olympijských hrách přinesla tři medaile

Oslněn výkony sokolů, žil Coubertin v domnění, že co Čech, to sportovec. Také Jiří Guth věřil ve schopnosti českých sportovců a vkládal do nich naděje na zviditelnění národa. Jak ale ukazují výsledky předválečných olympijských her, skrze vítězství se jeho vizi se naplnit nedařilo
17.03.2022 - František Kolář


Když se roku 1896 vrátil Jiří Guth z Athén, okamžitě vyzval české sportovce, aby se začali připravovat na následující olympijské hry v Paříži v roce 1900 a využili tak příležitosti k propagaci národa. Trvalo nicméně celé tři roky, než 18. května 1899 zasedli v hostinci U černého koně delegáti dvanácti sportovních odvětví a založili Český výbor pro hry olympijské s hlavním úkolem zorganizovat tuto výpravu.

Prohry na sportovišti

Zpočátku výbor nevyvíjel žádnou činnost, zahájil ji až v lednu 1900. Z Paříže zatím přicházely poplašné informace a zdálo se, že se hry vůbec konat nebudou. Jiří Guth proto se svými kolegy počátkem března přistoupil k nevídanému kroku, z výboru ustaveného pouze pro pařížské hry (jako jinde ve světě) učinil výbor stálý, který „starati se bude o záležitosti her olympijských nyní i pro další budoucnost“. Víceméně bezděky se tak Český olympijský výbor (dále ČOV) stal prvním národním olympijským výborem, který se rozhodl pracovat nepřetržitě, bez ohledu na čtyřletou olympijskou periodu. 

Olympijské hry v Paříži se ale nakonec konaly a čeští sportovci na nich při své první účasti získali jednu stříbrnou medaili zásluhou diskaře Františka Jandy-Suka, k níž můžeme přiřadit i dvě bronzové medaile „soukromé tenistky“ Hedwigy Rosenbaumové.

František Janda-Suk a Hedwig Rosenbaumová – první čeští medailisté z Olympijských her. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Na další boje o olympijské stupně vítězů však museli Češi čekat až do roku 1908, kdy se IV. olympijské hry uskutečnily v kolébce moderního sportu, v Londýně. Přijelo tam 19 českých sportovců, výsledkem ale byly pouze dvě bronzové medaile šavlistů: v jednotlivcích Viléma Goppolda z Lobsdorfu a v družstvech. I když se o čtyři roky později V. olympijských her 1912 ve Stockholmu zúčastnilo dokonce 43 sportovců, odjeli s prázdnou.

Guthova představa z roku 1896, jak čeští sportovci budou svými vítězstvími dávat hlasitě vědět o českém národě a jeho státoprávních požadavcích, tak vzala za své! Více se v tomto ohledu dařilo Maďarům, kteří se do roku 1914 zúčastnili všech pěti olympijských her a vybojovali na nich celkem 32 medailí, z toho 11 zlatých. Poněkud horší bilanci vykazovali reprezentanti Rakouska, kteří získali celkem 20 medailí, z toho 4 zlaté.

Diplomatické výhry

Daleko více se dařilo českým funkcionářům v olympijské diplomacii. Vedle Jiřího Gutha se v ní angažoval zejména Josef Rössler-Ořovský, který už v roce 1899 navrhoval Pierru de Coubertinovi zařadit do olympijského programu také bruslení a lyžování. Dokonce nabízel, že v roce 1900 zorganizuje lyžařské soutěže v Krkonoších. Zatímco bruslení se dostalo na pořad olympijských her už v roce 1908 v Londýně, lyžování si muselo počkat až do roku 1924. A byl to milovník sněhových plání Rössler-Ořovský, kdo se o rok později na VIII. olympijském kongresu v Praze zasloužil o to, aby byl Týden zimních sportů z Chamonix 1924 zpětně prohlášen za první zimní olympijské hry! 

V Paříži 1900 vystupovali čeští sportovci pod hlavičkou Čech, do Saint Louis v roce 1904 pro nedostatek peněz nejeli. Nicméně po zasedání MOV v Londýně v září téhož roku vyšel ve vídeňských novinách Allgemeine Sport-Zeitung komentář jejich vydavatele Victora Silberera: „Dávejte dobrý pozor: Rakousko nezastoupeno, ani Rakousko-Uhersko, nýbrž Uhersko samo a jen za sebe a – to je ovšem nejzajímavější – Bohême. Také jen za sebe jako samostatná říše mezi ostatními velmocemi a světovými národy jako Francie, Anglie, Německo a Rusko! Co na to říkají pánové ministři z Rakouska?“

Následující rok 1905 vyšel Coubertin Vídni vstříc a do MOV přijal prvního zástupce Rakouska prince Alexandra Solms-Braunfelse. Jeho úkolem bylo vystrnadit Jiřího Gutha a tím i Čechy z olympijského hnutí. Solms-Braunfels ustavičně hrozil demisí, a to se stále stejným argumentem: „Nemohu absolutně uznat, aby Čechy měly zvláštního zástupce, poněvadž jsou jen provincií Rakouska.“

Coubertin dlouho jeho výhrůžky přecházel a argumentoval svou teorií takzvané sportovní geografie. Podle ní byly za samostatné uznány i ty země, které sice představovaly součást většího státního celku, ale jejich rozvoj tělesné výchovy dosáhl takového stupně, že si i v mezinárodním měřítku vydobyly respekt a uznání. To byl díky sokolům též případ Čech. Počátkem roku 1909 došla Coubertinovi trpělivost a Solms-Braunfelsovu demisi přijal. Jeho avizovaný pokračovatel Gustav Magg však náhle zemřel, a tak i nadále zůstal Guth jediným zástupcem předlitavské části habsburské monarchie.

Proti samostatnosti české

Roku 1911 byl ovšem za člena MOV přijat princ Otto Windischgrätz, příslušník rodiny císaře Františka Josefa I. To byl protivník daleko většího formátu, protože spolu s ním vstoupily do hry mocenské zájmy Rakouska. Windischgrätz navíc velmi rychle nabýval v olympijském hnutí na autoritě a vlivu, ba začalo se o něm uvažovat jako o budoucím nástupci Coubertina. Svůj útok proti české samostatnosti v olympijském hnutí nezaměřil proti Guthovu členství v organizaci jako Solms-Braunfels, ale proti suverenitě ČOV. Vedl ho elegantně a graciézně, ale zároveň soustavně a nemilosrdně. 

Už na V. olympijských hrách 1912 ve Stockholmu se Windischgrätzovi podařilo prosadit, aby Češi při slavnostním nástupu kráčeli sice jako samostatná skupina s vlastním označením, ale ne podle abecedního pořádku jako v roce 1908 na hrách v Londýně, nýbrž bezprostředně za Rakouskem, a aby používali předlitavskou černožlutou vlajku. Rovněž Guth byl v seznamu členů MOV zařazen do kolonky Rakousko s dodatkem u jména C.O.T. (Comité Olympique Tchèque, tedy Český olympijský výbor).

Koncem roku 1913 napsal Windischgrätz Coubertinovi, že je nutné, „(abychom) jednou provždy rozťali tento gordický uzel, a to zejména pro dobro Čechů samých“. Prostřednictvím pražských Němců se v lednu 1914 dokonce pokusil jako protiváhu ČOV vytvořit Německý olympijský výbor v Čechách v čele s Karlem Werflem. Závěrečný tlak na samostatnost Čechů v olympijském hnutí pak zahájil na olympijském kongresu v Paříži v červnu 1914, který měl mezi jiným vytvořit jakousi „olympijskou ústavu“ platnou do budoucna. 

Válečné intermezzo

Účastníci kongresu rozhodli o úplném uplatnění státního principu v mezinárodním olympijském hnutí. Do budoucna přijali pravidla organizace olympijských her, jež vypracoval organizační výbor berlínské olympiády 1916 a jejichž součástí byl i seznam 35 států, kterým byla účast na olympiádě umožněna. Češi mezi nimi vzhledem ke svému nesamostatnému státoprávnímu postavení uvnitř habsburské monarchie chyběli. Proti své eliminaci z mezinárodního olympijského hnutí ČOV okamžitě protestoval jak u Coubertina, tak i v Berlíně, avšak marně. V Berlíně lpěli na principu účasti států, takže předseda MOV nemohl usnesení kongresu, které odmítli jen Češi a delegáti USA, nerespektovat. Omezil se proto na chlácholení Čechů s tím, že časem se jejich záležitost urovná.

TIP: Sokolové všech zemí, sleťte se: Zimní sletové hry roku 1937

Během dvou měsíců se však svět ocitl uprostřed požáru první světové války a mírová zápolení na sportovních kolbištích byla odložena na „potom“. Pod policejním nátlakem se počátkem října 1916 Český olympijský výbor „dobrovolně rozešel“ a Jiří Guth rezignoval na své členství v MOV. Jelikož z války vzešel samostatný československý stát, problém „státních“ či „národních“ olympijských výborů už Češi nemuseli řešit.


Další články v sekci