Zrození bojkotu: Slovo, které dnes užíváme běžně, vzniklo v Irsku 19. století

Přesněji pak v roce 1841, kdy si Charles Cunningham, rodák z malé vesničky u anglického Norfolku, nechal změnit své poněkud zženštilé kocourkovité příjmení Boycat na drsněji a vznešeněji znějící Boycott. Měl to zjevně zapotřebí, hodlal totiž udělat kariéru v britské armádě. Jenže podobně jako s příjmením, i celá jeho vojenská dráha byla jen pro efekt. 

Z Královské vojenské akademie ve Woolwich byl v průběhu studia vyřazen, neboť nesplnil fyzické zkoušky. S vysněným důstojnickým postem u sapérů a vojenských stavitelů se tedy musel rozloučit a ještě byl rád, že se mu široká rodina složila na místo s hodností u 39. pěšího regimentu z Dorsetshire. Stálo je to 450 liber. U armády dlouho nevydržel. Když pluk vyrážel v roce 1854 bojovat na Krym, byl už Boycott pár měsíců civilistou.

Kde velet

Dědictví z něj totiž udělalo relativně movitého muže a brzy se oženil. S nápadem na farmaření ale úplně nepochodil. Jeho statek a půda pronajatá na Achillově ostrůvku u Irska neprosperovala, jak by si přál. Z dluhů jej dostal přivýdělek pro zdejší ostrovany typický: prodej zboží ze ztroskotaných lodí na veřejných aukcích. Má z toho procenta z obratu, ale také pár nepříjemných soudních sporů. 

Jenže vraků je na pobřeží jen omezený počet, a tak se rozhodl přesunout na irskou pevninu. A tady konečně získal příhodné místo jako správce půdy u třetího hraběte z Ernu, Lorda Erneho. Přesvědčil ho odkazy na svou anglickou hrdost, vojenskou minulost, praxi úspěšného majitele půdy a podnikatelské zkušenosti. Hodně si přimyslel, ale konečně dosáhl svého. 

Na cizím majetku se teď sám mohl tvářit jako velký pán. Tedy spíše jako „střední pán“. Boycott respektoval přirozený řád věcí: v Irsku vládli angličtí lordi. Jejich majetky, tedy původně irskou půdu, zkonfiskovanou v 17. století, spravovali další Angličané. A na polích a statcích se dřeli katoličtí Irové, v tomto uspořádání až druhořadí lidé, kteří si od Angličanů museli svou někdejší půdu pronajímat. 

Boycott řídil vybírání nájmu, rekrutování sezonních dělníků a dozoroval přijímání nových pracovních sil. Coby Angličan a protestant se ani nesnažil dělat si mezi místními přátele. S nájemci jednal vojensky rázně. A pokud si na jeho manýry chtěl někdo stěžovat nebo měl problém ho respektovat, mohl snadno přijít o práci nebo střechu nad hlavou.

Nerovnost

Hodí se zmínit, že Lord Erne tu a tam něco o výstřelcích správce své půdy zaslechl. Ale v podstatě mu to nevadilo, přišlo mu totiž, že Boycott jen „dělá pořádek“. Na Ernových majetcích žilo přes 40 tisíc Irů. Vlastnil dva hrady, desítky statků, 160 kilometrů čtverečních zemědělské půdy, obchodní společnost a domy v Dublinu. Od svého správce žádal jen, aby mu každý rok zajistil 500 liber vybraného nájemného. Jak, mu bylo celkem jedno. Koneckonců, kdo by se staral o irskou chudinu, ne? 

Tak to bohužel fungovalo v celém Irsku. Polovinou veškeré půdy a pozemků kolem roku 1870 vlastnilo 750 rodin anglických šlechticů. Anebo ještě jinak, veškerou půdou a pozemky Irska tehdy disponovala 0,2 % populace, a to vesměs bohatnoucích Angličanů. Pronajímat si půdu přišlo místní Iry hodně draho. Nájem tu byl vlastně o 80 až 100 % dražší než v Anglii. Aby to mohli utáhnout, museli se upsat k setrvalé povinnosti „pracovat na panském“. 

A i když si dokázali pronajmout pole, nemohli si na něm pěstovat, co chtěli. Britové totiž prioritně vykupovali brambory a vyváželi obilí, bez ohledu na to, že právě to ve čtyřicátých letech 19. století přispělo k vyvolání Gorta Mór – Velkého hladomoru. V době, kdy na Lough Mask „panoval“ správce Boycott, šlo sice už o minulost, ale rozhodně ne zapomenutou a pořád dost bolestnou. Na milion mrtvých se lehce zapomenout nedalo. 

Platí všichni!

A právě tato tíživá minulost se připomenula v roce 1880, kdy úroda znovu nestála kvůli špatnému počasí za nic. Sice neřádila bramborová plíseň jako před lety, ale objevila se cholera drůbeže. Irům znovu hrozilo, že buď nebudou mít co jíst, nebo přijdou o střechu nad hlavou. Nájemníci na půdě Lorda Erneho proto žádali snížení nájemného o čtvrtinu. 

Nevrlý Boycott jim tehdy řekl, že 10 % je maximum, které jim může nabídnout. Jinak se můžou sbalit a jít. Že se v Irsku dají najít tisíce lidí, kteří rádi zaplatí plnou výši nájmu – a bez řečí. Dokonce z panství demonstrativně „vykázal“ prvních jedenáct rodin. Dalším sedmnácti odeslal příkaz k zaplacení nájmu – pokud neuposlechnou, budou okamžitě vystěhováni. A už za ně hledal i náhradníky.

Ukáže se ale, že Irové si přece jen vzali z hladomoru poučení. Znovu se dobrovolně do pasti vehnat nechali. A projevili i vzájemnou solidaritu. Na Iry, kteří přišli zasídlit vybydlené domy po vystěhovaných rodinách, čekala sprška kamenů a metaného hnoje. Výsledek? Boycott se sice zbavil nespokojenců a neplatičů, ale neměl za ně kde sehnat adekvátní pracovní síly a nové nájemníky. Úroda „na panském“ přitom potřebovala sklidit. Situace spěla do patu. Celému ožehavému případu navíc věnoval značnou pozornost britský tisk. Irská šeptanda se rozjela na plné obrátky. A ke všemu ještě začínali všichni místní Irové nesmlouvavého anglického správce Charlese Cunninghama Boycotta bojkotovat.

Jako stávka

Jak se to projevuje? Kovář je Ir a Boycottova koně rozhodně kovat nebude. Ať si pan správce roznáší vykazující listy irským rodinám třeba pěšky. To by Boycott nakonec nejspíš musel udělat, ale asi by si brzo prošlapal boty. Ty mu ovšem místní irský švec nespraví. Ani irské pradleny najednou nemají čas. Sluha nenese čaj o páté, protože jako správný Ir beze slova odešel. Pošťákovi cestou přes vesnici místní vysvětlili, že na Lough Mask netřeba zajíždět. Boycott je tedy bez novinek a spojení se světem. Prodavač v Ballinrobe odmítavě vrtí hlavou: „Tady vás, pane správce, neobsloužíme. Nechceme se dostat do problémů.“ 

Tyto projevy bojkotu si netřeba nějak přehnaně idealizovat. Ze 40 tisíc irských obyvatel regionu patřila k „radikálům“ jen asi pětina. Ale i to stačilo. Kdo snad chtěl nějak správci pomoci, musel se potýkat s jejich hněvem, pěstmi, rozbitými okny. A to nechtěl nikdo. Boycott si pro šatstvo a zásoby potravin jezdil lodí až do 30 kilometrů vzdáleného Congu, což mu na náladě nepřidalo. Nakonec smluvně sehnal padesátku „stávkokazů“, až z Monaghanu. Měli pomoci se sklizní úrody, jenže se přirozeně obávali o svou bezpečnost. Tehdy do rozehrané partie vstoupili další angličtí boháči. Bojkotování by se totiž brzy mohlo týkat i jich. Založili fond, který hradil cestu oněch dělníků, včetně jejich přepravy vlakem a početného vojenského doprovodu.

Prodražilo se

Jednotka vojenských dobrovolníků z Ulsteru čítala 900 mužů, což z ní dělalo malou armádu. V katolickém kraji taková protestantská milice vyvolávala patřičné pozdvižení. Stejně jako v Londýně. Aby byla úspěšně sklizena úroda v hodnotě 485 liber, bylo zapotřebí vynaložit přes 10 tisíc liber! Z takové ostudy se Boycott už nemohl jen tak vymluvit. „Jsem tu utopen mezi Iry,“ posteskl si. Lord Erne jej po takovém debaklu nadále zaměstnávat nehodlal.

TIP: Chléb nad zlato: Hladomor na začátku 19. století vyhnal Brity do ulic

A tak se Boycott zřekl sídla na Lough Mask v hodnotě dalších 6 tisíc liber a dal do dražby své pozemky na Achillově ostrově (kde už místní Irové o jeho počínání také věděli). Z panství, které spravoval, odjížděl zpět do Anglie v sanitním voze taženém koňmi a chráněn početným zástupem vojáků. Prohrál. Termín vytvořený z jeho jména se ale nesmazatelně zapsal do historie.