Zrádný Kressenbrunn: Dopustil se lsti Přemysl Otakar II., nebo uherský princ?

Železný a zlatý Přemysl Otakar II. vešel do národního povědomí především svým bojem proti Rudolfovi Habsburskému. Méně už se ví, že se také celý život střetal s uherskými vládci, a to s mocným Belou IV. a jeho temperamentním synem Štěpánem. Jedním ze sporných bodů dlouhé pře se stalo i Štýrsko, kam po polovině 13. století vpadly divoké uherské hordy. Tamní šlechta proto využila politické konstelace a požádala Otakara o pomoc. Král ji pod svá ochranná křídla přijal s vysloveným nadšením a jeho oddíly pak do země vstoupily bez nejmenších problémů. Další kolo dlouhého zápasu bylo na spadnutí.

Kdo bude brodit?

Toto konkrétní měření sil se mělo odehrát u Kressenbrunnu, a to v těsné blízkosti řeky Moravy. Kroniky sugestivně popisují, že se zde vojska ukázněně shromáždila, ale každé stanulo na jiném břehu. Jedna armáda si pak zlobně měřila druhou, ale do útoku se nikomu nechtělo. Bylo totiž jasné, že ten, kdo úder zahájí, bude muset brodit. To znamenalo citelnou nevýhodu.

Jenže někdo to nakonec udělat musel, došlo proto k „gentlemanské dohodě“, že české vojsko nechá Uhry v klidu přejít a bojovat se začne o poledni druhého dne. To možná zní hodně zvláštně, ale středověké bitvy byly často aranžovány téměř jako jakési poloturnaje. Právě zmiňovanou dohodou však shoda jednotlivých pramenů končí.

Češi vítězí

Podle „naší“ verze laskaví Češi uvěřili věrolomným Uhrům. Někteří se rozjeli po okolních vesnicích spížovat a jiní polevili v ostražitosti a nechali se ukolébat zdánlivým klidem. Toho však nepřátelé zrádně využili. Kumánské oddíly, které vedl princ Štěpán, hned z brodění přešly do útoku a napadly zahálející vojsko. Těžce však narazily. Železní páni pod vedením Jaroše z Poděhus se rychle vzpamatovali a s písní Hospodine, pomiluj ny na rtech slavně zvítězili.

Podle druhého pokračovatele Kosmova to snad ani jinak dopadnout nemohlo: „Neboť mnozí vypravují, že prý několik mužů, kteří byli postaveni na stráž vojska vzadu, vidělo na počátku bitvy jakéhosi ptáka, podobného v obrysech orlu, ale barvy nad sníh bělejší, se zlatou hlavou a krkem, jak nerozlučně sledoval praporec svatého Václava (…). A zdálo se jim, jako by stále rostl, až pokryl celé vojsko křesťanské, táhnoucí do bitvy, svým tělem a perutěmi. A téhož dne rytíř Jan, syn Svojslavův, (…) viděl u vytržení sebe, jak stojí na bojišti se svým vojskem. Pozoroval (...) slavné patrony české, ani kráčejí na jedno světlé pole (...).“ 

TIP: Těžké dětství Václava II.: Co se dělo po Moravském poli

Jenže existuje i druhá verze. Čeští ďáblové prý sprostě zneužili nevýhody aktuálně oslabeného vojska a zaútočili. Snad tím chtěl Přemysl kompenzovat, že je početní převaha na straně nepřítele. Není tedy divu, že hanebně zrazení Uhři pak bitvu prohráli. Boží mlýny však melou, a tak se právě nedaleko Kressenbrunnu o sedmnáct let později odehrála další bitva. Jejím dějištěm se stalo pole poblíž Suchých Krut, ale do naší historie vstoupila jako bitva na Moravském poli.