Zoufalství pruského kancléře: Proč chtěl Bismarck vyskočit v Mikulově z okna?

Prusko-rakouská válka z roku 1866 představovala důležitý mezník při sjednocování Německa. Pruskému vojsku se v bitvě u Hradce Králové podařilo dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Rakušany. Poté se zastavilo na Moravě, kde se na zámku v Mikulově pruský král Vilém I. radil se svým štábem i premiérem Otto von Bismarckem o dalším postupu.

Kancléř versus panovník

Bismarck, skvělý diplomat, politik a vlastní strůjce „prvního“ sjednocení Německa, byl velkolepý ve všem – v rozhodnosti, lásce, nenávisti, zlosti i pomstě. Jeho vztah s vojáckým králem byl plný rozporů. Chytřejší a schopnější Bismarck ho sice ctil, ale současně na něj shlížel spatra. Dokonce o něm řekl, že „nekouří, nečte žádné noviny, jen akta a depeše, bylo by užitečnější, kdyby si vykládal karty“.

Většinou měl Bismarck problém přimět nerozhodného krále k akci, ale v Mikulově jakoby se monarcha napil kouzelného lektvaru a sršel bojovností a rozhodností. Nadchnul se úspěchy svých vojsk a chtěl v jejich čele pochodovat vídeňskými ulicemi. Jenže Bismarck hodlal vůči Rakousku prosadit umírněný postup. K rozhodnutí rychle ukončit válku ho mimo jiné vedla i epidemie cholery mezi vojáky, selhání spojenců a obava, že se Francie a Rusko začnou vměšovat do jednání o uspořádání Německa. Král si však postavil hlavu.

Vášnivé jednání obou hlavních pruských představitelů popsal Bismarck ve svých pamětech: „[...] prodloužení této debaty bylo nemožné a já jsem opustil místnost s dojmem, že mé pojetí bylo zamítnuto, a s myšlenkou, že požádám krále, aby mi dovolil vrátit se k mému pluku jako důstojník. Po návratu do svého pokoje jsem byl v takovém rozpoložení, že mi vytanulo na mysli, zda by nebylo lepší vypadnout z okna ve čtvrtém patře.“

Vilémova kapitulace

Uražený a zklamaný Vilém I. si v dopise posteskl: „Poté, co mě můj ministerský předseda nechal před nepřítelem na holičkách a já nejsem nyní schopen ho nahradit, projednal jsem otázku se svým synem. Když se i on přiklonil k názoru ministerského předsedy, jsem nucen k vlastní lítosti a po skvělých vítězstvích své armády přijmout tak hanebný mír.“ A tak vojska na Vídeň netáhla, a na mikulovském zámku uzavřeli předběžný mír, na jehož základě vznikl Severoněmecký spolek a Prusko anektovalo několik německých území.