Značka c. k. úředník: Jak vypadal všední den byrokrata za starého Rakouska?

Úředníkem se v habsburské monarchii mohl stát teoreticky každý. Stačilo mít věk do čtyřiceti let, dosáhnout požadovaného vzdělání, umět dobře německy a složit potřebné zkoušky. Jenže s důležitou funkcí přicházelo i mnoho jiných povinností – třeba reprezentovat monarchii a úřad vhodným oblečením nebo solidním bydlením. Lidé z chudších poměrů těmto požadavkům nemohli dostát, a tak si zase jednou byli všichni rovni, ale někteří poněkud rovnější.  

Kariéra snů 

Na práci pro monarchii lákala především stabilita. Pokud se úředník osvědčil a získal stálé místo ve státní správě, znamenalo to pro něj takzvanou definitivu, tedy jistotu, že pokud neudělá nějakou opravdu zásadní chybu, nikdo jej nevyhodí. Navíc dostával penzi, takže se nemusel spoléhat na pozdější podporu ze strany rodiny. Výsluha se počítala podle odpracovaných let a zhruba po čtyřiceti letech služby tak mohl člověk dosáhnout sumy stejně vysoké, jako byl jeho někdejší plat. A pokud náhodou zemřel, jeho rodina dostala důchod po něm. O takovém zabezpečení si jiné vrstvy společnosti mohly nechat dlouho jenom zdát. 

Tato práce však měla i celou řadu nevýhod a drtivá většina z nich se projevila hned při nástupu do zaměstnání. Kromě požadavků na samotnou službu totiž do stejné míry záleželo i na tom, co by se dnes dalo nazvat „firemní image“. 

Celé říši na odiv

Každý úředník ve službách monarchie měl povinnost reprezentovat slávu a důstojnost svého stavu a pro žádného z nich tato povinnost neustala s koncem pracovní doby. Naopak. Každý jeho návyk, od bydlení přes manželství až po oblékání a nedělní odpočinek měl odpovídat jakési pomyslné stavovské cti.

Například se očekávalo, že bude přebývat na lukrativní adrese a jeho domácnost musí vydržovat služku. A to i když mnoho takových rodin by pomocnici ani nepotřebovalo, vždyť manželky žádné výdělečné zaměstnání neměly. Spíše se věnovaly péči o domácnost, děti a různým dobročinným nebo kulturním aktivitám. U potomků se dbalo na dobré vzdělání a perspektivní zaměstnání pro syny, stejně, jako na hledání vhodné partie pro dcery. Rodiče se často snažili oženit či provdat své ratolesti především do jiných úřednických rodin. 

K vlastní reprezentaci patřila také uniforma. Té se úředníci dočkali až ke konci napoleonských válek. František I. se tehdy rozhodl, že není nadále možné, aby měli stejnokroje pošťáci nebo vojáci, ale úředníci ne. Její podoba se čas od času měnila, nicméně dokonale udržované slavnostní oblečení s šavlí či kordem u pasu (a ideálně pugétem květin pro dámu) bylo povinností každého dobrého muže ve službách Jeho Veličenstva. 

Všechny tyto požadavky spojovala značná finanční náročnost. Na jejich plnění se ovšem kladl velký důraz, ale jen velmi málo pozornosti se věnovalo tomu, že na nižších pozicích plat často sotva stačil. Nebylo proto vůbec vzácností, když se úředník oženil až kolem čtyřiceti let, pokud se mu nepodařilo najít si dostatečně bohatou nevěstu, která mu s finančními závazky pomohla. 

Přes týden do práce, v neděli do parku 

Pracovní doba se na různých institucích lišila, obecně však trvala každý den kolem osmi hodin. V poledne se odcházelo domů na oběd s rodinou. Tedy v případě, že úředník už měl vyšší postavení. Ti služebně mladší a v nižších funkcích často museli v práci zůstat a k jídlu se dostali až pozdě odpoledne nebo večer. 

Volno měli tito profesionálové v neděli, ale i tento čas se lišil podle postavení toho či kterého zaměstnance. Každá společenská vrstva měla své oblíbené parky, kavárny nebo místa na rodinné výlety a všichni dobře věděli, kam zajít, aby člověk našel sobě odpovídající společnost. Účast na komunitním životě se očekávala, byla to povinnost a její zanedbávání mohlo přinést problémy. 

A konečně zatímco od manželek se očekávalo dobročinné zaujetí pro charitu nebo kulturu, případně pro církev (pokud taková dáma například organizovala nějakou akci, nepsaná povinnost účastnit se platila pro všechny podřízené jejího chotě), manželovi bylo jen výjimečně dovoleno mít ještě nějaké zaměstnání. Mezi zhruba přijatelné aktivity tak patřilo přispívání do „politicky nezávadných“ časopisů, například vědeckých, nebo soukromé vyučování. Jako naprosto nepřípustné se jevilo hraní divadla a podobné nedůstojné záležitosti. 

Krušné začátky, nejisté vyhlídky

První roky byly nejtěžší vůbec. Adept musel dlouho a tvrdě pracovat za nízký či dokonce nulový plat. Často se musel nechat vydržovat příbuznými nebo se zadlužit. A budoucnost byla nejistá. Napřed se muselo čekat, až se někde uvolní místo. Jenže to mohlo být v kterémkoli městě a nezbývalo, než se často stěhovat i s celou rodinou. A ani v takovém případě nemuselo být vyhráno. O povýšení totiž rozhodoval i posudek nadřízeného, který byl tajný a adept jej neznal. V nejhorším případě tak mohl člověk strávit i několik desítek let na nižším postu jen proto, že jej šéf neměl rád a psal mu negativní vysvědčení. Možnost bránit se neexistovala.

Pokud tedy někdo šel pracovat do státní správy s vidinou solidního stabilního příjmu, musel počítat s tím, že si na slušné živobytí pár let počká. Plat na nejnižší pozici, pokud vůbec nějaký byl, odpovídal tehdejší mzdě kvalifikovaného dělníka. To stačilo sotva na živobytí. Situace se zlepšila, když se propracoval o několik pozic výše. Zavedený úředník na okrese si dokázal vydělat už i na slušný byt a onu povinnou služku, takže se mohl oženit a založit rodinu. 

Ještě lépe na tom byli šéfové jednotlivých oddělení. Zde už můžeme hovořit o oné lepší střední třídě a vysněném ideálu. Tito pánové si pořizovali letní byty, jezdili na zahraniční dovolené, jejich děti studovaly na nejlepších školách. Jednoduše, celá jejich rodina se mohla tvářit, že vlastně není žádný velký rozdíl mezi nimi a ctěnou šlechtou. Oni přece jsou také skvěle finančně zajištění, také slouží monarchii a císaři. Zejména pak na venkově a v menších městech byli vyšší úředníci honorace, smetánka, která vždy dostávala pozvánku na místní nejlepší společenské akce. 

TIP: Podnikatelky s tabákem: Jak se žilo trafikantkám za Rakouska-Uherska?

Jenže, stejně jako se oni snažili vylepšit svou společenskou pozici, objevovaly se mezi ostatními na jejich adresu pošklebky a vtipy o arogantních líných ouřadech v nažehlených uniformách, kterých je vždy příliš mnoho, dostávají až hříšně mnoho peněz za málo práce. Představa o byrokratech coby šedivých mužíčcích bez fantazie a smyslu pro humor je zkrátka poměrně stará.