Zmizelá Devátá legie: Kam zmizelo 5 400 elitních římských legionářů?

Příběhu dodnes chybí jasné vysvětlení a k dispozici jsou jen různě uvěřitelné teorie. Devátá legie patřila v římské armádě k těm s nejdelší vojenskou historií. Velmi pravděpodobně se účastnila už bellum sociale, tedy občanské války v roce 90 př. n. l. Tento bratrovražedný konflikt málem pohřbil celý Řím a muži z Deváté tehdy zabránili hrozící zkáze a zvrátili výsledek bojů. 

V roce 65 př. n. l. už je tato jednotka opentlená slávou i proslulostí a pod velením Julia Caesara zajišťuje rozmach impéria. Jen o sedm let později s ní (a třemi dalšími) podniká Caesar úspěšné tažení do zaalpské Galie. V roce 49 př. n. l. nastoupila devátá legie ke „strážní službě“ na Pyrenejském poloostrově. Právě tady si vydobyla přízvisko Hispana, podle získané hispánské provincie.

Náš je svět!

O vysoké mobilitě římských legií hodně napoví další cesty Deváté. Z dnešního Španělska cestovali legionáři na území Albánie, kde „zatočili se zrádnými ilyrskými kmeny a pomahači nepřátel“ v bitvě u Dyrrhachia. O 500 kilometrů dál pod Caesarovým velením srovnali účty s jeho protivníkem Pompeiem v bitvě u Farsálu. Rok na to už byla legie na africkém tažení, odtud pak zamířila potlačit povstání na Sicílii. A pak znovu do Hispánie, kde se účastnila Kantábrijských válek. 

Nasazena byla v Makedonii i v okolí Rýna na obranu před Germány. Zastrašuje svou přítomností Helvety, bojovala proti „vnitřnímu nepříteli“ Marku Antoniovi, pobyla i v Panonii. Její vojáci se prostě nezastavili a kladná reputace ji všude předcházela. Byla to jednotka, které by chtěl velet každý vojevůdce. 

Horké přivítání

Nepřekvapí, že se s ní tedy počítalo i pro velkou invazi do Británie, naplánovanou na rok 43 našeho letopočtu. V tom ohledu se ale Římané trochu přepočítali. Ostrovní země byla nehostinná a plná nepřátel, Keltové se nehodlali s porobením smířit. 

Devátá pod vedením Caesia Nasiky bojovala u Caratucus a Caradocu, kde za cenu velkých ztrát zvítězila. Víme také, že stavěla opevněné ležení v Lindum Colonia, tedy u dnešního Lincolnu. A pět dalších let potlačovala povstání náčelníka Venutia. Odpočinek nepřišel, protože po něm povstala Boudicca, manželka icenského krále Prasutaga. Vykácení posvátného dubového háje, povraždění druidů a znásilnění svých dcer vrátila Římanům i s úroky: na 80 tisíc jich zaplatilo životem. Takhle si kolonizaci jistě nepředstavovali.

To bylo v roce 61 a o strastech zažívaných legionáři z Deváté měl císař Nero jen velmi nejasné představy. Do Říma například dorazila až se značným zpožděním zpráva, že při pokusu osvobodit Camulodunum „hrdinně padli všichni opěšalí“. Proč? Protože z řeže rozpoutané Iceny a Trenovanty vedenými Boudiccou se zachránili jen ti, kteří dokázali zbaběle ujet na koních.

Po doplnění se Devátá znovu zapojí do boje. V roce 71 válčí s odbojnými Briganty ze severu a pomáhá se stavbou ležení Eboracum na území dnešního Yorku. Úplnému zničení Devátá unikne jen o vlásek v roce 82, když je jejich noční tábor přepaden skotskými kmeny. Přežili, ale mnoho už jim nescházelo. A v roce 108 pak zcestovalí legionáři pomáhají se stavbou hradeb u Yorku.

Poslední stopa

Víme to, protože nám tu zanechali stopu – fragment kamenné desky, objevený v roce 1864. Jenže co potom? Rokem 108 proud dostupných informací znenadání končí. Což pochopitelně vyvolává otázky a dává prostor spekulacím. Devátá legie podle všeho zanikla, nebo byla rozprášena. Ale proč o tom neexistuje jediný záznam? Síla 5 400 legionářů, doplněných o osm kohort „batávských“ jezdců a zhruba 2 až 3 tisíce příslušníků auxilia čili pomocných jednotek přece nemůže jen tak zmizet ze světa. Nebo může?

Zkáza?

Od roku 108 se o Deváté nikdo nezmiňuje a není přítomna ani ve výčtu legií vyhotoveném v roce 165. To je sedmapadesát let, pořádná porce nejistoty. Jisté indicie se ale nabízejí. V roce 117 totiž Římané podle všeho zahájili další velkolepé tažení na sever, směrem do skotské Vysočiny. Cílem měly být nejspíš neporobené kmeny divokých Piktů. A evidentně to nedopadlo podle plánu. Jak to víme? První z odpovědí má podobu několika náhrobních kamenů římských vojáků z ostatních v Anglii sloužících legií, nalezených v Aquilei. A druhá? Fakt, že v roce 122 dorazil do opevněného města Eboracum sám císař Hadrián, „aby napravil nedozírné škody“. Jaké? O tom už historie taktně mlčí. 

Zdá se ovšem logické, že pokud by byla v této pevnosti stále přítomna IX. legie, císař by sem se svou VI. legií nezamířil. Hadrian tu také vydal pokyn ke stavbě velkého valu, kterým by oddělil divoké barbary od britské kolonie. „Protože Britoni nejsou k ovládnutí.“ Zároveň zmrazil snahy o další dobývání severu. 

Další nepřímou indicií pro nás může být záznam historika Cornelia Fronta, který zaznamenal pozdější povzdech císaře Marka Aurelia: „Kolik dobrých vojáků bylo za císaře Hadriana pobito Židy a kolik nám jich pobili Britové…“ Zdá se tedy, že přímá účast císaře na území Velké Británie byla podmíněna nějakou velkou prohrou. Prohrou natolik zásadní, že se o ní ve slušné společnosti vyplatilo mlčet. Smysl by to dávalo.

Další otazníky

Proti této teorii hovoří třeba to, že fascinující vítězství a rozprášení celé IX. legie by si „barbaři“ určitě nenechali pro sebe. O svých předchozích úspěších totiž obsáhle referovali. Devátá, pravda, nemusela být nutně rozdrcena v jedné rozhodující bitvě, ale její síla mohla být postupně rozmělněna v desítkách provinčních bitek. Klima Británie bylo skutečně vražedné. 

Až do roku 1990 se všichni odborníci víceméně shodovali na tom, že slavná historie legie končí jejím nasazením v Anglii. To vše změnil při vykopávkách nález kovového plíšku – phalera. I když tato vojenská medaile vážila jen pár gramů, s příběhem IX. legie mohutně zatřásla. 

Nalezena totiž byla jen kousek od Rýna, v bývalé římské provincii Novio­magus Batavorum, tedy v dnešním Holandsku. Medaile měla na svém rubu vyražen nápis LEG HISP IX, což vcelku přesvědčivě vypovídalo o přítomnosti legionáře z Deváté. Navíc uprostřed archeology probíraného ležení stál chrám zasvěcený Apollonovi, jenž byl vztyčen na popud jakéhosi Lucia Latinia Macera, který se sám tituloval hlavním centurionem a třetím mužem ve velení IX. legie Hispana. Toto ležení přitom bylo obýváno mezi lety 104 až 120. 

Že by tedy Devátá byla přesunuta z nepokojné Anglie sem? Škody, které připlul do Británie napravovat císař Hadrian, tak mohly vzniknout třeba zrovna oslabením poté, co byla Devátá stažena do Evropy.

Rozbitá, nebo rozdělená?

Nelze ale s jistotou tvrdit, že se v Holandsku nenacházela třeba jen část IX. legie. Mohlo jít například o její pomocné sbory, které na vojenských stavbách pracovaly. A mohlo to být zrovna naopak, protože ještě v roce 108 byla přece minimálně část „ztracené“ legie přítomna v kamenné pevnosti Eboracum. Přesun ozbrojených legionářů k Rýnu se ale jeví pravděpodobný, byť k tomu máme jen velmi nepřímý důkaz. Ležení v Noviomagus Batavorum totiž po dlouhou dobu držela legie Desátá, která byla v roce 104 převelena k Vídni. A není úplně jasné, kdo ji na jejím původním stanovišti nahradil. A pokud Devátá nezanikla v Británii a skutečně se vyskytla za Rýnem? Kudy vedly dál kroky okovaných sandálů jejích legionářů? 

TIP: Drtivá prohra v Teutoburském lese: Proč padly římské legie do léčky?

To bychom museli spekulovat ještě více, zdrojů informací se nedostává. Víme například o jednom z velitelů, senátorovi jménem Lucius Aemilius Karus. Ten se v roce 142 stal guvernérem provincie Arabia. Netušíme ovšem, jestli na východ putoval se svými druhy ve zbrani, anebo sem byl jmenován do funkce až po svém propuštění z armády. Navíc poměrně nezvykle sloužil jak v IX., tak i X. a XXX. legii. Jestli tu skončila Devátá spolu s ním? Mohla být rozprášena při nekonečných bojích s Parthskou říší, nebo při povstáních v Judeji. I tady mohlo dojít k vojenské katastrofě, která měla být raději zapomenuta… 

Nejistota ale přetrvává. Někde mezi skotskou Vysočinou a arabskými pouštěmi možná na své odhalení čeká masový hrob, pozůstatek poslední bitvy slavné Legio nona Hispana…