Hon na pracující ženy: Zlodějky práce nebo průkopnice rovnoprávnosti?

„Vidíme půl milionu našich nezaměstnaných dělníků, tisíce zavřených továren a podniků, kterým můžeme svými nákupy poskytnout práci […]. A ty ženy, které jsou tak šťastné, že mohou hodně nakupovat, neměly by se uskrovňovat. I utrácení peněz – rozumně přirozeně – je hospodářským činem.“ Tento rádoby altruistický návod na přispění k řešení krize předkládal časopis Eva, líbivý magazín pro ženy z vysokých vrstev.

Kdo bere práci

Byl to však jen jeden z pohledů na řešení katastrofální nezaměstnanosti, která Československo postihla. Hned od jejího počátku se na stránkách tisku naopak objevovaly články, které hledaly spoluviníka krize v řadách pracujících žen: „Zaměstnané ženy jsou skutečně spoluvinny na světové krisi, protože snižují v celku mzdy mužů a zaujímajíce jejich místa, zvyšují nezaměstnanost.“ Navzdory principu rovnoprávnosti obou pohlaví našly myšlenky na nutnost „řešení otázky zaměstnaných žen“ značnou odezvu. A nejen to – projevily se i v reálném životě.

Útoky směřovaly především proti ženám zaměstnaným ve veřejné správě, v oblasti dříve výhradně mužské, vyžadující vyšší vzdělání. Veřejná správa představovala až do období krize pro vzdělané vrstvy jistotu zaměstnání. Pro mnohé rodiny se tak vzdělání dcer, umožňující jejich ekonomickou soběstačnost, začalo jevit jako lepší investice než tradiční věno. Vidinu jisté budoucnosti mladé inteligence však krize zhatila a oblast veřejné správy se proměnila v kolbiště o pracovní pozice.

Jak postihnout ženy

Bylo jen otázkou času, kdy všeobecná nevole ovlivní i nejvyšší patra československé politiky. Poprvé k tomu došlo v červnu 1930, kdy se vláda rozhodla odebrat vánoční příspěvek (13. služné) tomu z manželského páru zaměstnaného ve veřejné správě, který měl nižší plat. Návrh sice výslovně nezmiňoval ženy, bylo ale všeobecně známo, že to byly téměř vždy ony, kdo pobíral nižší plat. 

TIP: Se svářečkou a sbíječkou v ruce: Komunistický převrat nahnal ženy do továren

Zlomový okamžik přišel s článkem Krise a ceny, uveřejněným v listopadu 1930 v Lidových novinách. Jeho autorem byl samotný ministr financí, národohospodář Karel Engliš. Představil v něm svůj názor na řešení nezaměstnanosti, který spočíval v „odstraňování dvojího veřejného zaměstnání, pokud stačí výdělek muže k obživě rodiny.“ Pracující vdané ženy zůstávaly v ohrožení i po utišení hospodářské krize, jak se ukázalo v době druhé republiky. V lednu 1939 totiž vláda legalizovala propouštění vdaných zaměstnankyň.