Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech

„Podle naší víry se ženy u nás podrobují přikázáním Alláhovým a slovům našeho Proroka. Kdo si to může dovolit, smí si vzít čtyři manželky a vydržovat si tolik konkubín, kolik jich uživí,“ pravil začátkem 18. století ve shodě s Koránem turecký kronikář a tlumočník Osman Aga. Historie muslimských harémů je dlouhá a dosud neskončila. Největší proslulosti přitom nabyly v raně novověké Osmanské říši, v safíovské Persii a mughalské Indii.

Myšlenka harému však nepředstavuje dílo Mohamedovo. Praxe odloučení žen byla běžná v mnoha starověkých blízkovýchodních civilizacích, zejména tam, kde byla povolena polygamie. I když se tak nenazývaly, existovaly zmíněné instituce ve starověké Asýrii i Persii a ani řecké tradice se od popsané „normy“ příliš neodchylovaly. 

Dávná záležitost

Nejstarší doklady o harémech pocházejí už ze starověkého Egypta: Především faraoni si vydržovali ženské skupiny, kam přicházely princezny z podrobených zemí jako rukojmí, ale i dcery spojeneckých králů. Harém s otrokyněmi mívali rovněž bohatí Egypťané. Přestože Bible v Páté knize Mojžíšově varuje Židy před polygamií, traduje se, že král Šalomoun měl harém – hebrejsky „harmon“ – se 700 hlavními a 300 vedlejšími ženami, k nimž údajně patřila i faraonova dcera. Židovští kněží podobnou praktiku marně kritizovali. 

Také starověká řecká společnost ženy vydělovala: Nedovolovala jim přímou účast na intelektuálních nebo politických činnostech, vyhrazených mužům, a vznešené dámy nesměly opustit ženskou část domu, kde vykonávaly své práce. Do šesti let věku tam přitom pobývali i synové pána. O obdobě harémů lze mluvit rovněž v Číně, kde existoval „chou-kung“, doslova „palác za“ neboli obydlí pro vladařovy manželky, konkubíny, ošetřovatelky a eunuchy. V některých obdobích jich v paláci žilo i několik tisíc – například v roce 1421 měl císař Jung-le 2 800 konkubín, služebných dívek a eunuchů. 

Doživotí místo smrti

Harém osmanského sultána tvořil dlouho součást istanbulského paláce Topkapı a od 19. století se nacházel v paláci Dolmabahçe na břehu Bosporu. Žilo v něm až 800 žen – sultánovy manželky, konkubíny, dcery, další příbuzné i služebné dívky – ale také eunuchové a synové. Vše řídila sultánova matka, jež výrazně ovlivňovala vztahy panovníka, jeho manželek i dětí a mnohdy rozhodovala o životě či smrti dalších příslušnic harému. Po ní následovaly dcery sultánovy krve a hlavní manželka. Dvorní dámy, s nimiž vladař sdílel lože, se považovaly za členky dynastie a dosahovaly titulů „gözde“ neboli „oblíbená“ a „ikbal“ čili „šťastná“. Celou hierarchii však v 16. století zastínila hlavní choť „haseki sultan“. 

Život v harému mohl být pohodlný, ale nikoliv volný, a už vůbec ne bezpečný. Synové osmanského panovníka tam setrvávali až do jeho smrti. Poté následoval vražedný zápas o moc, zvyková praktika, kterou nakonec sultán Mehmet II. dokonce posvětil formou zákona proti tříštění sil v říši. Od roku 1362 se tak uplatňovala praxe, při níž byli méně schopní sourozenci uškrceni hedvábnou šňůrou. Zmíněné rituální zabíjení vystřídalo počátkem 17. století celoživotní vězení v místnosti zvané „kafes“, doslova „klec“, jež tvořila součást harému. Vítězové zápasu však nastupovali na trůn bezdětní, bez politických zkušeností a často výrazně mentálně narušení. 

Pyramida moci

Nové výzkumy ukazují, že sultánův harém znamenal především instituci pro vytváření dynastické politiky skrz rozhojňování potomků. I zde se projevovala pyramida moci: Sexuální vztah s panovníkem udržovala jen malá část obyvatelek harému. Ty zbývající byly předurčeny ke sňatku s členem politické elity či ke službě sultánově matce. Harém byl proto i místem vzdělávání pro dcery panovníka – získávaly tam znalosti a vychování nutné pro budoucí manželky muslimských vladařů a vyšších šlechticů. 

Navzdory převažující evropské představě nebyly obyvatelky harému bezprávné. Mnohdy se tam sice dostaly jako otrokyně, ale nemalá část z nich získala značnou moc. Manželky a matky osmanských sultánů ovlivňovaly politický život, udržovaly zahraniční vztahy, podílely se na stavebních aktivitách a rozvíjely filantropickou činnost. 

Sultanát žen

V několika obdobích osmanských dějin harém dokonce říši vládl, především za tzv. sultanátu žen zhruba v letech 1533–1656. Jeho počátky se pojily s mocnou konkubínou Roxelanou, dcerou pravoslavného popa rusínského původu. V roce 1520 byla unesena z Ukrajiny při nájezdu Tatarů a skončila jako otrokyně v paláci Topkapı. 

Sulejmana I. okouzlila svou krásou a důvtipem natolik, že jí psal verše pod pseudonymem Muhibbi. Když sultánova žena Máhidevrán o Sulejmanovu přízeň přišla, Roxelana přijala islám a roku 1530 se stala jeho čtvrtou oficiální družkou v pořadí – ale coby hlavní manželka první právoplatnou v panovnické linii. Pod jménem Hürrem Sultan proslula jako jedna z nejmocnějších žen osmanských dějin a právě pro ni vznikl titul „hlavní choť“, který pak používaly i její nástupkyně. Hürrem přijímala cizí posly a vyslance, odpovídala na dopisy panovníků, velmožů a umělců. Zřejmě ovlivňovala zahraniční politiku země a nepochybně zanechala pozitivní stopu v osmansko-polských vztazích. Dala postavit mešity, lázně i medresy v Istanbulu, Mekce, Medíně a Edirne.

TIP: Dračí císařovna Tz'u-hsi: Z prosté konkubíny nejvlivnější ženou Číny

Podobně se na vrchol dostala Kösem Sultan, původně Řekyně Anastasia, jež se stala hlavní chotí Ahmeda I. Nejenže prakticky vládla za něj, ale na čas otěže převzala úplně coby první oficiální vládkyně Osmanské říše v dějinách, když trůn osiřel a její syn ještě nebyl plnoletý. Jakmile se pak chopil moci, dál ho dokonale ovládala, stejně jako pozdějšího nástupce, rovněž syna, a nakonec i svého vnuka. Prakticky tak ohromné impérium řídila dlouhých třicet let.

Dokončení: Zlatá klec zbavená erotiky a romantiky: Jak se ve skutečnosti žilo v harémech (2) (vychází ve čtvrtek 17. února)