Život za Velké krize: Jak Černý čtvrtek otřásl americkou společností?

Velká hospodářská krize trvala deset let, postupně se rozšířila po celém světě a nezvratně ovlivnila celý chod moderních dějin. Odstartoval ji takzvaný Černý čtvrtek 24. října 1929, kdy se akciový trh propadl o 14 miliard dolarů. Nastala panika, čím více investoři prodávali své akcie, tím více jejich hodnota klesala. Během víkendu se panika ještě zhoršila. Celkové ztráty na cenných papírech během toho týdne se pak vyšplhaly na 30 miliard dolarů.

Dopady krize

Svého vrcholu dosáhla deprese v roce 1933. Nezaměstnanost se tehdy vyšplhala ze 3 na 25 procent v celostátním průměru, v oblastech středozápadu, kde se nacházela spousta průmyslu a továren však dosahovala i 80 procent. Mzdy těch, kteří si svá místa dokázali udržet, klesly o 42 procent. Dělník vydělával v průměru 17 dolarů týdně, lékař 61. Průměrný rodinný roční příjem se propadl z 2 300 dolarů na 1 500. Stejně tak jaké americké HDP se snížilo o polovinu ze 103 na 55 miliard. 

Lidé šetřili kde se dalo. Stávalo se běžnou praxí, že se návštěva hned po příchodu do domu místo na hostitelovo zdraví a děti zeptala, jestli náhodou nezbylo něco od večeře. Místo toaletního papíru se používaly papírové odřezky, či noviny. Ocelárny Bethelem Steel zase propustily v jedné ze svých poboček tisíce zaměstnanců, vystěhovaly je z podnikových bytů a domy zbouraly jen proto, aby ušetřily na dani z nemovistosti. 

Farmáři masově ničili své úrody a zabíjeli zvířata. Zapálit pole plné kukuřice prostě dávalo ekonomicky větší smysl, než ho sklidit a prodat na trhu. Jeden americký pastevec si zase spočítal, že vydržovat stádo ovcí by ho finančně zruinovalo. Raději všem třem tisícům ovcí podřízl krk a mrtvá zvířata naházel do propasti. V letech 1930-1935 zbankrotovalo dohromady 750 tisíc farmářů.

Móda a stravování

Lidé často neměli peníze ani na jídlo, nákupování nového oblečení se tedy stalo záležitostí velmi ošidnou. Přesto, obzvláště v konzervativnějších částech Ameriky, chodit nahý po ulici nešlo. Nakonec vynalézavé hospodyňky přišly s kreativním řešením. začaly si šít šaty z pytlů od mouky. Když si toho všimly společnosti prodávající mouku, rozhodly se na pytle tisknout barevné motivy. 

Podobně kreativně se přistupovalo také k opravám obuvi. Díry v podrážkách se opravovaly pomocí kůže odkrojené z opasků či kabelek. Podrážky, které už nešlo opravit, byly nahrazovány novými – vyřezanými ze starých pneumatik.

V roce 1931 prezident Herbert Hoover mimo jiné prohlásil, že v Americe „nikdo skutečně nehladoví.“ A opět se spletl. Dva roky od vypuknutí krize už nebylo otázkou, zda někdo hladoví, ale jak moc. 

V Západní Wirginii se nezaměstnaní coal miners stravovali bramborami, chlebem, fazolemi a margarínem. Rodiny v suchých oblastech Colorada či Kansasu se omezovaly pouze na minimální množství mouky, sádla a brambor. Pellagra, rachytis a další nemoci způsobené podvýživou a nedostatkem vitamínů se nekontrolovatelně rozšířily po celé zemi. 

Zatímco celá země trpěla hladem a příslušníci Červeného kríže nevěděli, kde dříve pomoci, vrchní statistik Metropolitní zdravotní pojišťovny pak do všeobecné sklíčenosti ještě prohlásil, že vzhledem k tomu, že „lidé jsou v současné době tak navyklí přejídání, že by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby se díky současné nutné umírněnosti v jídle nezačali lidé těšit lepšímu zdraví než dříve.“ 

Rekordní nezaměstnanost

Téměř každý třetí Američan byl nezaměstnaný. Prácovní místa se stala, jako všechno ostatní, nedostatkovým zbožím. Kolují historiky o lidech, kteří zakládali požáry, aby si vydělali peníze při jejich hašení. Majitelé agentur na zprostředkování práce sami přijímali příchozí nabídky. Výtahy v hotelech odborně obsluhovali absolventi nejlepších vysokých škol a jejich profesoři zase brázdili města za volanty taxíků či autobusů veřejné dopravy. 

Od konce prosperity 1929 až po vyvrcholení hospodářské krize v roce 1932, bylo devět tisíc bank nuceno zavřít, či zbankrotovalo. Přes sto tisíc firem zkrachovalo.

Láska a sex v časech krize

Krizí si ve 30. letech neprocházelo jen hospodářství, ale také většina amerických manželství. Mužům v důsledku krize pokleslo sebevědomí i libido. Se ztrátou práce se z hrdých živitelů rodiny stala přítěž, která se manželkám přes den neštastně motala pod nohy. 

Ti méně (či více šťastní) sice práci měli, ale jakou! Některé státy schválily zákon, že do zaměstnání by měl chodit je jeden člen rodiny. Většinou volba padla na pána domácnosti. Kdysi úspěšní bankéři, vlastníci firem či řemeslníci tak nově museli vykonávat typicky ženská zaměstnání, jako zdravotní sestra, či učitelka. Změna společenské prestiže se ničivě nepodepsala pouze na pracovní morálce amerických mužů. Do roku 1940 opustilo své manželky rekordních 1,5 manželů.

TIP: Bankrotující Detroit: Proč zkrachovalo kdysi prosperující město

Pokud se, nepříznivým okolnostem navzdory, k plnění manželských povinností některý muž přece jen postavil čelem, vyvstávala otázka nechtěného početí. Nikdo nechtěl přivést dítě do tak finančně neutěšeného světa. Lidová kreativita tedy opět zapracovala a vznikla celá řada domácích antikoncepčních prostředků a praktik. Nejčastější, ale také nejnebezpečnější z nich byla ‚ženská hygiena,‘ kdy si žena bezprostředně po styku vyplachovala vagínu dezinfekcí. Ženy používaly nejčastěji lysol, velmi silný dezinfekční prostředek používaný v nemocnicích. Používání lysolu co by domácí antikoncepce mělo dvě hlavní nevýhody, jednak většině žen poleptal vagínu a jednak jako antikoncepce neúčinkoval.