Zhouba bojovných Hunů (2): Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

Podivná smrt Atilly, nejmocnějšího krále Hunů, předznamenala pád celé mocné říše. Co se dělo po smrti muže, před kterým se třásla celá Evropa?
19.02.2022 - Jan Hrdina


Po Attilově slavnostním pohřbu se měl stát jeho nástupcem nejstarší syn Ellak, jehož vůli se měli podřídit ostatní. Aniž by respektovali otcův odkaz, hlásili se ovšem o svůj díl moci rovněž mladší synové Dengizich a Ernach. Jablkem sváru samozřejmě bylo rozdělení území a s ním i podrobených kmenů. Podle historika Jordana o tom bratři rozhodovali losem, což mělo ostatní kmeny urazit do morku kostí, neboť si připadaly jako otroci.

Předchozí část: Zhouba bojovných Hunů: Co vedlo k zániku nejobávanější barbarské říše?

O jaké kmeny se jednalo? Byli to dosud Attilovi věrní spojenci – Gepidové, Herulové, Rugiové, Skirové, Svébové a snad i Ostrogóti, i když ohledně jejich účasti na povstání není jasno. Při Hunech jistě zůstali pouze Alani.

Otázkou samozřejmě je, jestli Germáni povstali kvůli urážce losem, nebo zda po smrti Attily využili příležitosti a povstali proti znesvářeným bratrům. Pozbýt svobody a žít v područí se ostatně u germánských kmenů nikdy příliš neujalo. Ať už tomu bylo jakkoliv, faktem zůstává, že většina Hunům podřízených kmenů proti Attilovým synům povstala. A co víc, do čela se postavil gepidský král Ardarich, o němž historik Jordanes referuje jako o nejvěrnějším stoupenci Attily. K Ardarichovi se vzápětí přidala i většina ostatních Germánů, nespokojených s hunskou hegemonií.

Nejasnosti osudného střetu

Do čela hunské armády, jež mohla počítat jen s vojenskou podporou Alanů, se postavil Attilův nástupce Ellak. V této souvislosti je vhodné uvést, že se z pramenů nedozvídáme nic o úloze Ostrogótů. V případě jejich účasti v bitvě u řeky Nedao roku 454, lze uvažovat hned o čtyřech různých scénářích. Ostrogóti bojovali buď na straně Germánů, nebo vůbec, protože tou dobou již byli na Hunech nezávislí. Případně je zde také možnost, že se zúčastnili bitvy na obou stranách a zcela zavrhnout nelze ani variantu ostrogótské účasti po boku Hunů. Podobně nejasná je lokalizace střetu. Sice víme, že se odehrál při řece Nedao, avšak nemáme ani ponětí o tom, kde by se tento tok měl nacházet. Byl zřejmě v Panonii a uvažuje se o tom, že by onou řekou mohl být jeden z přítoků Sávy. Nic víc.

Jordanes ve svém díle Getica vypočítává v souvislosti s angažovanými kmeny i jejich typické zbraně, zbroj či způsob boje. Góty bylo možné v bitvě spatřit, jak bojují kopím, naopak vskutku typickou zbraní pro Huny byl luk. Gepidové se mistrně oháněli mečem, Alani bojovali jako těžkooděnci, herulští válečníci byli vystrojeni lehce, Svébové bojovali výhradně jako pěchota a Rugiové během bitvy lámali svými ranami kopí. Na obou stranách došlo k velkým ztrátám, údajně v obou případech šlo o třicet tisíc mužů, a i když se hunský král Ellak bil statečně, nakonec v boji padl. Pro Germány se vítězství stalo obrovským triumfem a hrdinou Ardarich, král svobodných Gepidů. Pro Huny to naopak znamenalo zánik jejich velké, ale nepevné říše. 

Konec Hunů

Mocenské vakuum po poražených Hunech vyplnili především Gepidové, kteří byli jedním z nejsilnějších kmenů a své postavení ještě upevnili vítězstvím v bitvě. O jejich pozici hovoří i Jordanes, podle něhož Gepidové nechtěli od Římanů nic víc než mír a každoroční dar, tedy tribut, jako stvrzení přátelského spojenectví. Císař na to přistoupil. Víme také, že Ostrogóti požádali císaře, aby jim přidělil sídla v Panonii, tedy na území říše, k čemuž svolil.

TIP: Smrtící triky bojovných Hunů: Jak poráželi své nepřátele?

Sami Hunové se z Evropy vytratili rychleji, než se v ní objevili. Izolované skupiny vstupovali zejména do východořímského vojska, část jich žila pod vládou Attilova syna Dengizicha při Dunaji, který zemřel roku 469 při bojích s Římany. Sláva Hunů byla pryč, a i když ještě občas čteme o jejich pokusech plenit sousední území (naposledy k roku 474), stále častěji se hunští válečníci objevují pouze v souvislosti se službou v římském vojsku. Kdysi mocní Hunové, jejichž říše sahala od Volhy až k Rýnu, zmizeli z dějin. Od poloviny 5. století jejich úlohu postrachu Říma převzali severoafričtí Vandalové, kteří roku 455 vyplenili Řím. Památka na Huny však přetrvala v evropských ságách, mýtech či lidovém názvosloví.


Další články v sekci